Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 732/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Enfant terrible Saint Point, se sídlem v Náchodě, Pod Můstkem 80, zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 3, Boleslavská 2178/13, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -304 ze dne 6. 12. 2022, usnesení Městského soudu v Praze č. j. -258 ze dne 31. 3. 2022 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. -173 ze dne 11. 1. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, Vinařského fondu, se sídlem v Brně, Žerotínovo náměstí 449/3, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení částí v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené v d ("Listina").

2. Stěžovatelka se v řízení u obecných soudů mimo jiné domáhá po České republice - Ministerstvu zemědělství náhrady škody ve výši 286 626 Kč s příslušenstvím. Uvedená škoda měla být ve smyslu stěžovatelce způsobena nesprávným úředním postupem Vinařského fondu [vedlejšího účastníka b)], který vyhlásil podmínky pro podávání žádostí o podporu na období 1. 1. 2015 až 15. 2. 2015.

3. Obvodní soud pro Prahu 1 ("nalézací soud") ústavní stížností napadeným usnesením připustil vstup Vinařského fondu do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného Ministerstva zemědělství, a to ve smyslu . Městský soud v Praze ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že Vinařský fond evidentně má zájem na výsledku řízení mezi stěžovatelkou a Ministerstvem zemědělství, neboť v případě vyhovění žalobě vznikne státu vůči Vinařskému fondu regresní právo ve smyslu Podle odvolacího soudu lze Vinařský fond zařadit mezi subjekty označené legislativní zkratkou "úřední osoba" ve smyslu , za jimiž při výkonu svěřené státní správy způsobenou škodu stát odpovídá.

4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky částečně jako nepřípustné a částečně jako vadné podle . Stěžovatelka předně spatřovala naplnění předpokladu přípustnosti dovolání v tom, že se dovolací soud dosud nezabýval otázkou, zda má přednost před ; podle stěžovatelky je prvně jmenované ustanovení v postavení speciality vůči druhému. Nejvyšší soud v této části dovolání dovodil, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu na uvedené otázce nespočívá; zmíněná ustanovení upravují odlišnou právní problematiku a z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by odvolací soud jejich vzájemný střet řešil či řešit měl. Ve vztahu k druhé, stěžovatelkou formulované, otázce "zda mohou či dokonce v zájmu státu a s ohledem na péči řádného hospodáře musí být osoby uvedené v OdpŠk vedlejším účastníkem soudního řízení o náhradě škody dle OdpŠk, resp. každého řízení, které by mohlo mít dopad do pracovněprávních i jiných vztahů zaměstnanců organizačních složek státu a tím i vliv na budoucí řádný chod organizační složky státu." Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatelka ve vztahu k ní neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání podle

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně namítá, že podle jejího názoru bylo zákonodárcem zamýšleným jednoznačným řešením vykládat jako speciální ustanovení a jako ustanovení obecné. Stěžovatelka dále tvrdí, že vyřešení obou v dovolání formulovaných otázek přesahuje její vlastní zájmy podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Následně uvádí, že "[p]ři takovém řešení, které stanovil (resp. aproboval) Nejvyšší soud, by v řízení o žalobě o náhradu škody dle OdpŠk podanou každým uspěvším stěžovatelem u Evropského soudu pro lidská práva proti České republice byly, resp. s ohledem na možný dopad těchto žalob do pracovněprávních i jiných vztahů zaměstnanců organizačních složek státu a tím i vliv na budoucí řádný chod organizační složky státu, musely být vedlejším účastníkem na straně žalovaného státu kromě obecných soudů i Nejvyšší soud a Ústavní soud, jejichž rozhodnuti ESLP a následně Ústavní soud zrušil. To by ovšem v těchto řízeních naprosto nesymetricky vychylovalo právo na spravedlivý proces u ESLP úspěšného stěžovatele ve prospěch státu". Stěžovatelka konečně namítá, že odmítl-li Nejvyšší soud předmětné právní otázky vyřešit, není jeho rozhodnutí souladné s požadavky na spravedlivý proces.

6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [ ]; je včasná a není nepřípustná podle téhož zákona; stěžovatelka je zastoupena advokátem.

7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu .

8. Předně je vhodné zmínit, že stěžovatelé v řízení o ústavní stížnosti nesou břemeno tvrzení; z něj vyplývá povinnost předložit takovou stížnostní argumentaci, kterou podpoří tvrzený zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu referenčního rámce ústavní stížnosti [viz písm. d) y; viz usnesení

sp. zn.

ze dne 4. 8. 2022, bod 10]. Jak je patrné z bodu 5 tohoto usnesení, stěžovatelka v ústavní stížnosti žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci neuvedla. Naopak, její návrh se pohybuje na samé hranici srozumitelnosti a logiky. Nevysvětlila-li stěžovatelka ve svém návrhu řádně, v čem spatřuje porušení jejího práva na spravedlivý proces, zásadně tím omezila možnost Ústavního soudu na její námitku hlouběji reagovat.

9. Nejvyšší soud podle Ústavního soudu své usnesení o odmítnutí dovolání stěžovatelky odůvodnil ústavně konformním způsobem. Ohledně prvně formulované otázky lze dovolacímu soudu dát za pravdu, že se míjí s předmětem napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Obecné soudy své závěry o připuštění Vinařského fondu do řízení jakožto vedlejšího účastníka žádným způsobem neodůvodnily odkazem na střet ustanovení a Jinými slovy, obecné soudy aplikační specialitu jednoho či druhého ustanovení v napadených rozhodnutích neřešily; stěžovatelka sama ani v ústavní stížnosti nevysvětluje, proč by napadené rozhodnutí na jí předložené otázce skutečně záviselo. Odůvodnění odmítnutí dovolání v této části z ústavněprávního hlediska bez dalšího obstojí.

10. Obdobně ani u posouzení druhé formulované otázky Ústavní soud žádné ústavněprávně relevantní pochybení ze strany Nejvyššího soudu neshledal. Samotný zákonný požadavek, aby se advokáti před podáním dovolání seznámili dostatečně s judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně výslovně uvedli, jaký je podle jejich názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, je ústavně konformní [viz stanovisko pléna sp. zn. ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti žádným způsobem netvrdí, že v dovolání konkrétní předpoklad přípustnosti podle skutečně uvedla. Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud nemá žádný důvod porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces předpokládat.

11. Odkazuje-li stěžovatelka bez dalšího na a na "analogickou" situaci s řízením po zrušujícím rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, nelze z jejích tvrzení žádným způsobem seznat, kam touto argumentací míří. Úkolem Ústavního soudu není za stěžovatelku ústavně relevantní argumentaci domýšlet.

12. Jelikož stěžovatelka ve vztahu k rozhodnutím odvolacího soudu a nalézacího soudu žádnou další argumentaci neuvedla, neměl Ústavní soud důvod jejich ústavnost zpochybňovat; rozhodnutí o připuštění Vinařského fondu jako vedlejšího účastníka řízení jsou srozumitelně a logicky odůvodněná, jak vyplývá z bodu 3 tohoto usnesení.

13. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2023

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu