Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 992/23

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti O. D., zastoupeného Mgr. Martinem Oudou, advokátem se sídlem Plzeň, Palackého 70/1, proti vyrozumění státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 1. 2023 č. j. 1 VZN 1916/2022-12, usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 15. 11. 2022 č. j. 2 KZN 1519/2022-32 a usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení Plzeň ze dne 3. 10. 2022 č. j. GI-1937-42/TČ-2022-842040, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení Plzeň (dále jen "GIBS"), jímž byla podle § 159a odst. 1 trestního řádu odložena trestní věc týkající se podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle , kterého se měli dopustit dva příslušníci Policie České republiky při provádění služebního zákroku vůči stěžovateli. Dále navrhuje zrušení usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení GIBS. Stěžovatel rovněž navrhuje zrušení vyrozumění státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, jímž byl informován o vyřízení svého podnětu k výkonu dohledu podle , o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle a 2 d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a do jeho práva na účinné vyšetřování.

Stěžovatel nejprve obsáhle popisuje skutkové okolnosti daného případu a průběh následného prověřování, jež se týkalo okolností a následků použití donucovacích prostředků ze strany dvou příslušníků Policie ČR. Poukazuje na znalecký posudek opatřený v rámci prověřování a namítá, že znalec nedostatečně odůvodnil svůj závěr o nemožnosti vzniku zranění stěžovatele přímým násilím. Dozorovému i dohledovému státnímu zástupci vytýká, že se s touto jeho námitkou nevypořádali. Odkazuje na úřední záznamy vyhotovené policisty a má za to, že i jejich obsah potvrzuje jeho tvrzení o tom, že byl policistou kopnut do kolene, což mu mělo přivodit zranění. Je přesvědčen, že použití donucovacích prostředků vůči jeho osobě bylo nepřiměřené a v rozporu se zákonem.

Stěžovatel dále namítá, že se GIBS při vyhodnocení situace fakticky spoléhal jen na úřední záznamy policie o provedeném zákroku a ignoroval důkazy předložené stěžovatelem a tvrzení svědků. Při posouzení oprávněnosti použití donucovacího prostředků se GIBS podle něj spokojila pouze s obecnou formulací, což nenapravil ani dozorující státní zástupce. Porušení svého práva na účinné vyšetřování spatřuje i v tom, že byla odmítnuta jeho žádost o nahlédnutí do spisu. GIBS ani dozorující státní zástupce podle jeho názoru nedostáli požadavku vyplývajícímu z ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu a jejich rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelná.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud ve své judikatuře stabilně připouští právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování, přičemž přezkumu podrobuje i případy, kdy je tvrzen zásah do práva vyplývajícího z čl. 3 Úmluvy, a to v souvislosti s úmyslným zásahem ozbrojených složek veřejné moci (srov. zejména nález

sp. zn.

a judikaturu zde citovanou). Stejně tak ovšem Ústavní soud v této souvislosti soustavně zdůrazňuje, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká prostředků, a nikoli výsledku, toto právo netvoří součást práva na spravedlivý (řádný) proces. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Na státu pak spočívá spíše povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby (srov. zejména nálezy

sp. zn.

a

či usnesení

sp. zn.

nebo

).

Z tohoto důvodu se Ústavní soud v nyní posuzované věci soustředil na to, zda orgány činné v trestním řízení s náležitou pozorností a pečlivostí prověřily trestní oznámení podané stěžovatelem v souvislosti se zásahem dvou příslušníků Policie ČR, který byl spojen i s použitím donucovacích prostředků vůči stěžovateli. Na rozdíl od stěžovatele přitom dospěl k závěru, že v tomto postupu orgánů činných v trestním řízení nelze identifikovat závažná pochybení.

Z usnesení GIBS vyplývá, že si tento orgán k prověření stěžovatelova podnětu vyžádal vysvětlení od V. D. (stěžovatelova kamaráda, vůči kterému také směřoval předmětný zásah příslušníků Policie ČR) a svědka K. L., přibral znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství za účelem posouzení zdravotního stavu stěžovatele v návaznosti na zásah příslušníků Policie ČR, vyhodnotil dva kamerové záznamy poskytnuté stěžovatelem, zajistil a vyhodnotil kamerové záznamy zachycující prostor ulice, kde k incidentu došlo. Vysvětlení bylo vyžádáno i od obou zasahujících policistů a GIBS zohlednila i spisový materiál Policie ČR, obsahující mj. úřední záznamy o provedeném zákroku.

Ústavní soud neshledává v takto provedeném prověřování žádné opomenutí či jinou vadu. Z výše uvedeného je zároveň zřejmé, že orgány činné v trestním řízení při posouzení věci nevycházely pouze z úředních záznamů Policie ČR, jak tvrdí stěžovatel, ani neignorovaly jím předložené důkazy (tj. poskytnuté videozáznamy) či tvrzení svědků.

Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že úřední záznamy o provedeném zákroku potvrzují jeho verzi, že byl policistou kopnut do kolene. Z úředních záznamů totiž vyplývá (jak uvádí sám stěžovatel), že mu zasahující policista podkopl nohy. Mezi podkopnutím nohou a kopnutím do kolene totiž existuje podstatný faktický rozdíl, což ostatně uvedl na č. l. 6 svého vyjádření i státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze.

Jestliže stěžovatel namítá, že GIBS ani dozorující státní zástupce nedostáli požadavku vyplývajícímu z ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu (tedy nerespektovali zásadu volného hodnocení důkazů), nespatřuje v tom Ústavní soud nic jiného než polemiku se způsobem, jakým orgány činné v trestním řízení hodnotily provedené důkazy. Již v usnesení GIBS je srozumitelně vyloženo, z jakých důvodů tento orgán dospěl k závěru, že zákrok zasahujících příslušníků Policie ČR zahrnující i použití donucovacích prostředků nevybočily z mezí stanovených zákonem a byla při něm dodržena zásada přiměřenosti. Odůvodnění závěru o splnění podmínek pro odložení věci bylo dále doplněno v rámci usnesení dozorového státního zástupce, jakož i v rámci vyrozumění dohledového státního zástupce. Ústavní soud proto nesdílí stěžovatelovo přesvědčení o nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí a neshledal, že by se orgány činné v trestním řízení jakkoli zpronevěřily zásadě volného hodnocení důkazů.

Pokud jde o stěžovatelovu námitku týkající se odmítnutí jeho žádosti o nahlédnutí do spisu, odkazuje Ústavní soud na č. l. 7-8 vyrozumění státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze. Tento státní zástupce zde dal stěžovateli za pravdu, že ze strany dozorujícího státního zástupce došlo k pochybení, když nedal pokyn GIBS, aby stěžovateli přiznal práva poškozeného (což by zahrnovalo i právo nahlížet do spisu). Ústavní soud se však ztotožňuje se závěrem uvedeného státního zástupce, že toto pochybení nemělo vliv na správnost a důvodnost napadeného usnesení GIBS či usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2023

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu