Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3193/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Pavla Suchomela, zastoupeného JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem se sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022 č. j. -33, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2021 č. j. , -19 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2020 č. j. -10, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na ochranu vlastnictví ve smyslu d (dále jen " ") a práva na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu y, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí vydaných v řízení o neschválení oddlužení stěžovatele a o prohlášení konkursu.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se zjišťuje, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") schválil zprávu o přezkumu (výrok I.), neschválil oddlužení stěžovatele (výrok II.), na majetek stěžovatele prohlásil konkurs (výrok III.) a rozhodl, že konkurs bude projednán jako nepatrný (výrok IV.). Deklaroval, že insolvenčním správcem zůstává i nadále stávající insolvenční správce (výrok V.) a uložil mu podávat každé 3 měsíce zprávu o stavu insolvenčního řízení s počátkem lhůty k 23. 2. 2021 (výrok VI.).

Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") k odvolání stěžovatele usnesení krajského soudu ve výrocích II. a III. potvrdil, přičemž, aniž by nařizoval ve věci jednání, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. K průběhu dosavadního řízení uvedl, že dne 16. 1. 2020 bylo u krajského soudu zahájeno insolvenční řízení insolvenčním návrhem stěžovatele spojeným s návrhem na povolení oddlužení. Stěžovatel v něm uvedl, že jediným jeho větším dluhem je dluh na výživném na jeho zletilé děti ve výši 317 000,- Kč, který neuznává a hodlá ho popřít, a dluh na výživném vůči jedné osobě ve výši 10 000,- Kč. Ze zprávy o oddlužení ze dne 17. 7. 2020 vyplynulo, že přihlášené pohledávky činí 460 142,- Kč. Krajský soud oddlužení stěžovatele neschválil, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel přistupuje lehkomyslně a nedbale k plnění povinností v insolvenčním řízení. S tímto hodnocením se vrchní soud ztotožnil. Výše uvedený přístup stěžovatele vrchní soud dokumentoval na řadě doložených skutečností. Vzhledem k dosavadním výsledkům řízení vyjádřil proto vrchní soud vážné pochybnosti, zda by stěžovatel při svém příjmu pouze z invalidního důchodu byl schopen v oddlužení hradit minimální splátku, když pohledávku na výživném na děti je nutné hradit přednostně.

Nejvyšší soud napadeným usnesením zastavil řízení o "dovolání" stěžovatele proti usnesení krajského soudu (výrok I.) a jeho dovolání proti usnesení vrchního soudu odmítl podle a 2 jako nepřípustné (výrok II.). V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, totiž že stěžovatel plnil své povinnosti v insolvenčním řízení lehkomyslně a nedbale, je v souladu s ustálenými judikatorními závěry dovolacího soudu.

Stěžovatel argumentuje porušením svých základních práv a svobod spočívajícím v tom, že krajský soud rozhodl bez nařízení jednání. Dovolací soud se nezabýval jeho námitkami uvedenými v dovolání a nesplnil své zákonné povinnosti sjednocovat judikaturu soudů, jestliže akceptoval výklad a , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění změn a doplňků, tak, jak to učinily oba soudy nižších stupňů. Stěžovatel tvrdí, že všechny soudy by měly případy "stejného druhu" rozhodovat shodně, aby byl naplněn princip právní jistoty. To se však v předmětné věci nestalo. Stěžovatel je přesvědčen, že výklad byl oběma civilními soudy proveden nesprávně a nerespektuje úmysl zákonodárce zjednodušit a usnadnit situaci dlužníků zbavit se alespoň části svých dluhů tím, že budou vyplaceny jejich věřitelům alespoň zčásti, nikoli uspokojovat (finanční) zájmy exekutorů a insolvenčních správců.

Stěžovatel dále připomíná, že výše uvedený smysl a účel nerespektoval ani dovolací soud. Přitom si musel být vědom, že situace dlužníků je velmi obtížná, neboť dosavadní právní předpisy ji neumožňují řešit v souladu s předpisy celé EU jednotně a daleko pružnějším způsobem.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů ( y). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomocí, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný (srov. např. nález

sp. zn.

). O takový případ však v předmětné věci nejde.

Jak je zjevné z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel se jí v podstatě dovolává přehodnocení skutkových zjištění civilních soudů, které shodně dospěly k závěru, že vzhledem ke všem v řízení zjištěným skutečnostem stěžovatel plnil své povinnosti v insolvenčním řízení lehkomyslně a nedbale. A to navzdory tomu, že si musel být velmi dobře vědom, že neplnění uložených povinností, na které byl opakovaně upozorňován i prostřednictvím svého právního zástupce, může mít zásadní vliv na rozhodování insolvenčního soudu o neschválení oddlužení a následném konkursu na jeho majetek. Skutkový stav, tak jak byl zjištěn, nevzbuzuje žádné pochybnosti o správnosti závěru civilních soudů. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřehodnocuje soudy provedené hodnocení důkazů, neboť takové nahrazování činnosti obecných soudů mu nepřísluší.

Právě s ohledem na specifické okolnosti každého jednotlivého případu může lehkomyslnost nebo nedbalost dlužníka spočívat v této fázi řízení také v tom, že nebude včas, řádně nebo dokonce vůbec plnit své povinnosti, které mu uložil soud nebo odmítne komunikovat s kvalifikovanou osobou. Stěžovatel se mylně domnívá, že úmyslem zákonodárce bylo zajistit oddlužení dlužníků od větší části jejich dluhů za "každou cenu". Takový smysl a účel z nevyplývá. Oddlužení dlužníka je možné jen za předchozího splnění předem daných, jasných podmínek a předpokladů. Tato relativně přísná právní úprava tak (byť jen do jisté míry) reflektuje a vyvažuje pomyslnou rovnováhu mezi právy a povinnostmi dlužníka a věřitele (věřitelů). Obecně platí, že každý odpovídá za své jednání a rozhodování, dluhy se mají platit. Úvahy stěžovatele "o přísné právní úpravě oddlužení v rámci dosud platných právních předpisů v ČR oproti právní úpravě téže problematiky v EU", tak jsou s ohledem ke všem relevantním skutečnostem zcela liché.

Pokud jde o námitku, že bylo porušeno (procesní) právo stěžovatele, jestliže nebyl v průběhu předmětného řízení soudem vyslechnut, je nutné připomenout (jak to ostatně konstatoval i dovolací soud), že taková vada představuje zmatečnostní důvod podle , uplatnitelný v řízení o žalobě pro zmatečnost.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. května 2023

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu