Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2350/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022 č. j. -562, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2020 č. j. -522, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 3. 2020 č. j. -475 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo podle , 2, 3, a a 3 d a podle a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného před správními orgány a soudy ve věci odnětí jeho cestovních dokladů. Předmětné řízení bylo zahájeno dne 21. 10. 2003 a skončilo dne 17. 3. 2009, trvalo tak 5 let a 5 měsíců. Po celou tuto dobu měl být žalobce omezen na svých základních právech, nemohl cestovat mimo Evropskou unii, stýkat se s rodinnými příslušníky v České republice a ucházet se o práci v zahraničí. Stěžovatel se dále domáhal zaplacení částky 180 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající ve vydání tří nezákonných rozhodnutí o odnětí jeho cestovních dokladů. Těmito rozhodnutími mělo být zasaženo do osobnostních práv žalobce, zejména jeho práva na svobodu pobytu a pohybu.

3. V dané věci stěžovatel napadá v pořadí třetí rozhodnutí soudu nalézacího i odvolacího. Rozsudkem ze dne 30. 10. 2014 č. j. -187, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 1. 2015. č. j. -197, uložil soud prvního stupně žalovaným (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti a Česká republika - Ministerstvo vnitra) solidární povinnost zaplatit žalobci částku 112 625 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2016 č. j. -264 byl tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že žalobce uplatňuje dva různé nároky a je třeba, aby uvedl, jakého odškodnění se ve vztahu k nim domáhá, a že v řízení o náhradu nemajetkové újmy uplatňované z titulu nepřiměřené délky řízení vystupuje za stát Ministerstvo financí. Rozsudkem ze dne 27. 2. 2017 č. j. -352 obvodní soud uložil České republice - Ministerstvu financí povinnost zaplatit žalobci částku 52 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení a České republice - Ministerstvu vnitra uložil povinnost zaplatit žalobci částku 60 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu v důsledku vydání nezákonných a postupně zrušených rozhodnutí, ve zbytku žalobu zamítl. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 11. 2017 č. j. -39 rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že v tomto řízení vystupuje na straně žalované toliko jedna organizační složka státu, kterou je Ministerstvo vnitra, a uložil soudu, aby se důsledně zabýval splněním jednotlivých zákonných předpokladů vzniku odpovědnosti státu.

4. Obvodní soud pro Prahu 5 výše citovaným rozsudkem, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 7. 2020 č. j. -494, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze výše citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o nákladech řízení. Následné dovolání Nejvyšší soud odmítl. Podrobnější popis řízení před obecnými soudy není nutný, neboť účastníkům řízení je jeho průběh dostatečně znám.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že přestože v řízení prokázal následek dopadu nezákonných rozhodnutí z roku 2004 na nemožnost vydání cestovních pasů nových, nebylo mu obecnými soudy přiznáno zadostiučinění v penězích.

6. Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

7. Obecné soudy v nyní projednávané věci odůvodnily svůj závěr způsobem, v němž Ústavní soud neshledává ústavní deficit. Podle náhledu Ústavního soudu nelze dospět k závěru, že by se obecné soudy žalobním návrhem stěžovatele řádně nezabývaly, přičemž jasně vyložily, z jakého důvodu nepovažují nároky stěžovatele za důvodné. K tomu lze dodat, že obecné soudy vyšly ve své činnosti z materiální podstaty aplikovaných ustanovení, které vyložily způsobem, jenž nepovažuje Ústavní soud za excesivní, aby mohl založit kasaci napadených rozhodnutí.

8. Jakkoliv je odpovědnost státu za škodu objektivní, nejde o odpovědnost absolutní v tom smyslu, že by nastupovala vždy bez výjimky. V daném případě se stěžovatel plnění svých zákonných a soudním rozhodnutím mu uložených povinností (uspokojení pohledávky ve výši 600 000 s příslušenstvím a platba výživného na dvě děti) vyhnul odcestováním do Velké Británie v roce 2005, a kde mu také uplynutím času skončila platnost obou cestovních dokladů. Ústavní soud zde připomíná zásadu nemo turpitudinem suam allegare potest, tedy že nikdo nemůže mít prospěch z vlastního nepoctivého jednání. Nelze požadovat odškodnění imateriální újmy po státu, neboť to byl stěžovatel sám, kdo svým protizákonným jednáním odnětí cestovních dokladů v roce 2004 způsobil. Tato tradiční maxima (srov. Codex Iustinianus 7, 8, 5) se uplatňuje v judikatuře Ústavního soudu a je též zakotvena v , .

9. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 9. května 2023

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu