Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 874/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivany Smolíkové, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, sídlem náměstí Republiky 2/2, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. ledna 2023 č. j. -41, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Magistrátu města Plzeň, sídlem náměstí Republiky 1/1, Plzeň, Milana Tyla, Bohuslavy Lukášové, Jany Pavličkové a Otty Pavlička, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zakotvená v a d.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Úřad městského obvodu Plzeň 3, odbor stavebně správní a investic (dále jen "stavební úřad") rozhodnutím ze dne 27. 5. 2019 č. j. UMO3/22248/19 zamítl žádost stěžovatelky a dalších stavebníků o dodatečné povolení dvojdílných vrat na dvou konkretizovaných pozemcích v kat. úz. Křimice. Rozhodnutí stavebního úřadu napadla stěžovatelka odvoláním, které první vedlejší účastník (dále jen "magistrát") rozhodnutím ze dne 2. 1. 2020 č. j. MMP/369351/19 zamítl (I. výrok) a potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu. Správní orgány konstatovaly, že nelegální stavbu vrat nelze povolit pro rozpor s veřejnými zájmy chráněnými zvláštními právními předpisy, kromě jiného, že se stavba nachází na pozemcích, které jsou veřejně přístupnou účelovou komunikací a v evakuační trase aktivní zóny záplavového území řeky Mže - chatové oblasti "Na Hrázi".

3. Proti rozhodnutí magistrátu podala stěžovatelka správní žalobu, kterou Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") shledal nedůvodnou, a proto ji rozsudkem ze dne 24. 8. 2021 č. j. -105 zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). V odůvodnění krajský soud zejména zdůraznil, že stěžovatelka ke své žádosti o dodatečné povolení stavby nedodala podklady a důkazy, na základě nichž by její žádosti mohlo být vyhověno. Námitky proti závěru správních orgánů o existenci veřejně přístupné účelové komunikace na předmětných pozemcích neshledal důvodnými a připomenul, že stěžovatelka mohla ještě podat žádost o vydání deklaratorního rozhodnutí o neexistenci takové komunikace, což neučinila. Jako nedůvodné vyhodnotil krajský soud i další námitky (např. nesprávně stanovený okruh účastníků řízení, nepoužitelnost vyjádření a závazných stanovisek dotčených orgánů aj.).

4. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (II. a III. výrok). V odůvodnění reagoval na stěžovatelčiny námitky a uzavřel, že kasační stížnost není důvodná.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka setrvává na názoru, že jak rozhodnutí správních orgánů, tak následně správních soudů, jsou nezákonná z důvodu nepřezkoumatelnosti. V dané souvislosti připomíná, že - zjednodušeně řečeno - řízení o povolení výstavby vrat trvalo již od devadesátých let minulého století. V té době se stěžovatelka domnívala, že stavba se nacházela na pozemcích majících soukromý charakter, a proto jejich osazení nepodléhalo omezení. Až v roce 2005 na základě podnětu úřadů stěžovatelka společně s dalšími spoluvlastníky pozemků (v řízení před Nejvyšším správním soudem osobami zúčastněnými na řízení a v řízení o ústavní stížnosti dalšími vedlejšími účastníky) musela zahájit předmětné správní řízení. V řízení nebyla vypořádána její zásadní námitka, že řízení je zatíženo absencí snahy o ověření a potvrzení pravomoci správních orgánů rozhodovat o umístění vrat jako stavby na veřejné účelové komunikaci. V dané souvislosti také stěžovatelka namítala nedostatečná zjištění o charakteru předmětných pozemků. Dále stěžovatelka odkázala na rozhodnutí, které bylo vydáno v obdobné věci, a to na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015 č. j. -38.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.

8. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471)]. Žádné vady tohoto druhu Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.

9. Z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že správní orgány vycházely při posuzování charakteru komunikace, na které byla postavena předmětná vrata, z odborných vyjádření příslušných úřadů. Na stěžovatelce pak bylo, aby ve správním řízení předložila takové podklady a důkazy, na základě nichž by byl závěr o povaze předmětné komunikace zpochybněn; takové možnosti však stěžovatelka nevyužila, přitom opak důsledně netvrdí ani v ústavní stížnosti.

10. Za této situace nemůže obstát ani stěžovatelčina námitka o eventuálním nedostatku pravomoci prvostupňového správního orgánu, respektive magistrátu, k posouzení povahy komunikace. Stěžovatelka totiž argumentačně zjevně vychází z přesvědčení, podle něhož, nevedla-li by přes pozemky, na nichž byla vrata vystavěna, veřejně přístupná účelová komunikace, neměly by správní úřady pravomoc rozhodovat o povolení stavby. Taková logika se však zjevně v posuzované věci uplatnit nemůže, protože povaha předmětné komunikace, kterou stěžovatelka přehradila vraty, zjevně zpochybněn nebyl, a proto správní orgány nemohly postupovat jinak, než že vycházely ze závěrů obsažených v podkladech, které vypracovaly k tomu příslušné úřady.

11. Z uvedených důvodů není případný stěžovatelčin odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. , byť v něm byla posuzována obdobná skutková situace. Jak je ovšem zjevné z odůvodnění odkazovaného rozsudku, v tehdejší věci Nejvyšší správní soud zjistil, že krajský soud nedostatečně posoudil povahu příslušné komunikace, na které i tehdy byla vystavěna brána omezující dostupnost ke garážím. V nyní posuzované věci ovšem povaha komunikace vedoucí po pozemcích, na nichž byla umístěna vrata, zpochybněna dostatečně nebyla, neboť stěžovatelka prostor jí k tomu daný nevyužila.

12. Ústavně souladný je i závěr Nejvyššího správního soudu, který se nadto musel vyrovnat s obecnou argumentací stěžovatelky obsaženou v kasační stížnosti (pozn. ani tuto výtku stěžovatelka v ústavní stížnosti nerozporuje), že rozsudek krajského soudu netrpí absencí reakce na stěžovatelčiny žalobní námitky, a proto jej nelze označit za nepřezkoumatelný, a to ani ohledně otázky eventuálního nedostatku pravomoci k posouzení povahy předmětné komunikace správními orgány.

13. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2023

Jan Filip v. r.

předseda senátu