Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3276/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. T., t. č. Věznice Všehrdy, zastoupeného JUDr. Janem Malým, advokátem, sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. října 2022 č. j. -58, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen " ") s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z a d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu vedeného Okresním soudem v Chomutově (dále jen "okresní soud") sp. zn. se podává, že tento soud usnesením ze dne 9. 8. 2022 č. j. -39 stěžovatele podmíněně propustil z výkonu trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, uloženého mu rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 2019 sp. zn. . Zároveň mu uložil zkušební dobu v trvání šesti roků. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že stěžovatel splnil všechny podmínky pro podmíněné propuštění. Vykonal více než třetinu uloženého trestu. Do výkonu trestu sice musel být dodán, avšak ve výkonu trestu se rychle adaptoval, nejsou k němu žádné negativní poznatky, zapojuje se do aktivit ve věznici a pravidelně získává kázeňské odměny. Jde-li o budoucí vedení řádného života, má stěžovatel zajištěno zaměstnání, podporu blízkého sociálního okolí a uvědomuje si nesprávnost svého trestného jednání. I přes negativní stanovisko ředitele věznice soud stěžovatelovu návrhu vyhověl.

3. Proti tomuto usnesení podalo Okresní státní zastupitelství v Chomutově (dále jen "okresní státní zastupitelství") stížnost. V ní obsáhle namítalo zejména to, že ve stěžovatelově věci nebyla splněna první nutná podmínka, a sice vykonání příslušné části uloženého trestu. Podle odůvodnění stížnosti by musel stěžovatel vykonat alespoň polovinu uloženého trestu (neboť trestná činnost byla spáchána v organizované skupině), a nikoliv třetinu, jak dovodil okresní soud. Nadto vyjádřilo pochybnosti o naplnění třetí podmínky, neboť doposud dosažené hodnocení stěžovatele dostatečným způsobem nevyváží závažnost trestného činu, za který byl odsouzen (plánovanou a sofistikovanou daňovou kriminalitu, jíž způsobil škodu přesahující 300 000 000 Kč). Trestnou činnost bagatelizoval a do výkonu trestu byl dodán Policií České republiky (dále jen "policie").

4. Stěžovatel na tuto stížnost obsáhle reagoval. Především se neztotožnil s tím, že by trestná činnost byla páchána v organizované skupině. Rozhodnutí, jimiž byl stěžovatel odsouzen, k takovému závěru nedospěla a soudům rozhodujícím o podmíněném propuštění podle judikatury Ústavního soudu nepřísluší jejich hodnocení přezkoumávat, neboť by šlo o porušení zásady ne bis in idem. Dále stěžovatel rozvedl skutečnosti, které vedly okresní soud k závěru o pozitivní prognóze jeho budoucího života. Své dodání do výkonu trestu odůvodnil tím, že mu tehdejší obhájce nedoručil výzvu k nástupu výkonu trestu (proto nebyl za nenastoupení potrestán). Dále stěžovatel odmítl, že by svou trestnou činnost bagatelizoval.

5. O stížnosti okresního státního zastupitelství rozhodl v neveřejném zasedání napadeným usnesením tak, že zrušil usnesení okresního soudu a sám návrh stěžovatele na podmíněné propuštění zamítl. Neztotožnil se přitom s argumentací státního zástupce v tom směru, že by stěžovatel musel vykonat alespoň polovinu uloženého trestu, neboť soud je vázán právní kvalifikací skutku v odsuzujícím rozsudku. Podle krajského soudu však stěžovatel nesplnil druhou podmínku, neboť neprokázal dostatečné polepšení. Stěžovatelovo chování ve výkonu trestu označil za sice bezproblémové, ale zákonem předpokládané a očekávané, nikoliv však nadstandardní či dokonce výjimečné. Stěžovatel získal za dva a půl roku toliko sedm kázeňských odměn. Při hodnocení, zda se stěžovatel pouze přizpůsobil vězeňskému režimu, anebo se zbavil návyků, které vedly k trestné činnosti, přihlédl rovněž k tomu, že nenastoupil dobrovolně k výkonu trestu. Výzva mu přitom byla doručena fikcí na adresu určenou pro doručování. Od 19. 8. 2019 navíc věděl, že bude muset vykonat trest odnětí svobody. Přestože žádal o doručení písemnosti na adresu svého tehdejšího obhájce, výzvu si na tomto místě nevyzvedl. Touto skutečností se okresní soud nikterak nezabýval. Z vyjádření stěžovatele ve veřejném zasedání je navíc patrná absence sebereflexe, neboť to byl právě on, kdo ovládal a řídil společnost, jejímž prostřednictvím došlo k daňové kriminalitě se škodou přesahující "3 000 000 000 Kč" (sc. správně byla výše škody přes 300 milionů - viz sub 3). Tyto skutečnosti tedy nesvědčí podle krajského soudu o prokázaném polepšení a nemůže je vyvážit ani skutečnost, že stěžovatel úspěšně spolupracuje s policií na objasnění nové závažné trestné činnosti. K naplnění třetí podmínky uvedl, že stěžovatelovy rodinné a osobní poměry mohou mít pozitivní vliv, avšak nelze přehlížet, že byly podobné v době, kdy se dopouštěl trestné činnosti.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel namítá, že postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, nerozhodl-li ve veřejném zasedání. V důsledku toho se stěžovatel nemohl vyjádřit k překvapivým právním závěrům krajského soudu, kterými se odchýlil od odůvodněných závěrů okresního soudu (např. v hodnocení kritéria dodání stěžovatele do výkonu trestu policií, které bylo způsobeno chybou stěžovatelova tehdejšího obhájce). Stěžovatel namítá, že své polepšení prokázal dostatečně, přičemž mu v rozporu s judikaturou Ústavního soudu ani nenaznačil, v čem by jeho chování mělo být lepší (ať již v současnosti nebo do budoucna). Ostatně požadovat po odsouzených "výjimečné" chování je v rozporu s textem zákona, který vyžaduje prokázání polepšení. Nadto stěžovatel spolupracuje s orgány činnými v trestním řízení při odhalování další trestné činnosti. Povinnost k náhradě škody mu nebyla uložena. Rozhodnutí krajského soudu tak na stěžovatele fakticky klade nové, zákonem nepředvídané podmínky.

III.

Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele

7. Soudce zpravodaj postupem podle zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejšímu účastníkovi řízení.

8. ve svém vyjádření uvedl, že se v napadeném rozhodnutí vypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi. Neveřejné zasedání je formou rozhodování, která se uplatní i v případě vykonávacího řízení o návrhu odsouzeného na podmíněné propuštění a o stížnosti státního zástupce proti vyhovujícímu rozhodnutí. Úkolem soudu přitom není odsouzenému diktovat úkoly, které by měl ve výkonu trestu plnit. Z napadeného usnesení je dostatečně zřejmé, že nepovažoval počet kázeňských odměn za dostatečný, nýbrž za průměrný. Dále odsouzený nenastoupil dobrovolně výkon trestu a neučinil žádné kroky k alespoň částečné úhradě škody ve výši 300 000 000 Kč.

9. Vedlejší účastník uvedl, že k porušení ústavních práv stěžovatele napadeným rozhodnutím nedošlo. Stěžovatel se mohl k provedeným důkazům vyjádřit ve veřejném zasedání před okresním soudem. Dále se stěžovatel mohl vyjádřit ke stížnosti okresního státního zastupitelství, čehož využil. Taková možnost uplatnění procesních práv podle vedlejšího účastníka postačuje. Ani kdyby rozhodoval ve veřejném zasedání, nesdělil by předem účastníkům svůj názor k věci. Jde-li o otázku prokázání stěžovatelova polepšení, věnoval se splnění této podmínky velmi podrobně. Přitom zvážil všechny rozhodné skutečnosti. V napadeném rozhodnutí sice chybí výslovný návod na budoucí chování stěžovatele, avšak lze jej dovodit z kontextu hodnocení počtu a druhu získaných kázeňských odměn. Vedlejší účastník proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

10. Obě vyjádření byla stěžovateli zaslána na vědomí a k případné replice. Stěžovatel této možnosti využil a ve své replice setrval na své předchozí argumentaci. Ocenil přiznání nedostatku napadeného rozhodnutí v tom, že neobsahuje výslovné poučení o tom, jak by měl stěžovatel v budoucnu dosáhnout podmíněného propuštění. Stěžovatel setrvává na názoru, že svým chováním a získaným počtem odměn prokázal dostatečně polepšení. Není mu zřejmé, co víc by mohl učinit.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario).

V.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem [ písm. d) y]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu ( a y) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.

13. Stěžovateli nelze především přisvědčit, že by s ohledem na jeho ústavní právo podle y měl povinnost rozhodovat ve veřejném zasedání. Takový požadavek nevyplývá ani z textu zákona, ani z judikatury Ústavního soudu. Rozhodování o podmíněném propuštění je v judikatuře Ústavního soudu chápáno jako rozhodování o osobní svobodě obviněného (resp. odsouzeného), pročež je třeba dbát na dodržení kontradiktorních rysů řízení, včetně zásady tzv. rovnosti zbraní a možnosti vznášet argumenty (resp. protiargumenty) a důkazní návrhy [srov. např. nálezy ze dne 27. 6. 2005

sp. zn.

(N 129/37 SbNU 629) a ze dne 24. 11. 2009

sp. zn.

(N 240/55 SbNU 325)].

14. Ústavní soud zastává ve své judikatuře názor, že "předpokladem pro naplnění těchto práv obviněného je buď jeho osobní přítomnost při úkonech trestního řízení (např. formou hlavního líčení, veřejného zasedání), nebo jiný procesní způsob předestření relevantních skutečností (důkazů, tvrzení, zamýšlených postupů a právních argumentů) obviněnému a poskytnutí mu reálné možnosti k vyjádření a k eventuálnímu uplatnění jeho protiargumentů a návrhů" [nález ze dne 12. 5. 2011

sp. zn.

(N 90/61 SbNU 405) či usnesení ze dne 5. 1. 2015

sp. zn.

; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení u soudu, který rozhoduje o stížnosti proti rozhodnutí, které již bylo vydáno ve veřejném zasedání, pak platí, že "hodlal-li by se stížnostní soud významně odchýlit od závěrů okresního soudu (hodnotí-li podstatně jinak důkazy), je nezbytné, aby dal účastníkům možnost se k této změně vyjádřit, nikoliv nezbytně ve veřejném zasedání" (viz např. usnesení ze dne 7. 6. 2022

sp. zn.

). Judikatura Ústavního soudu přitom zapovídá, aby soud rozhodl v neveřejném zasedání, nedostal-li odsouzený možnost vyjádřit se alespoň písemně ke stížnosti státního zástupce [viz např. nálezy ze dne 15. 5. 2014

sp. zn.

(N 97/73 SbNU 589) nebo ze dne 5. 11. 2015

sp. zn.

(N 194/79 SbNU 207)].

15. Za podmínky, že stížnostní soud neprovádí nové důkazy a neodvozuje z nich nové relevantní závěry, z výše uvedeného a contrario vyplývá, že při dostatečné možnosti odsouzeného vyjádřit se ke stížnosti státního zástupce není nezbytné, aby stížnostní soud rozhodoval ve veřejném zasedání, neboť kontradiktorním prvkům spravedlivého trestního řízení bylo učiněno zadost. Z toho pak logicky vyplývá, že v takové situaci nemá stížnostní soud povinnost předem "poučit" odsouzeného o svém právním názoru o důvodnosti podané stížnosti. Princip rovnosti účastníků a právo na soudní ochranu však obsahují požadavek, aby soud vyjádření odsouzeného zohlednil a s jeho námitkami se vypořádal [viz např. nález ze dne 19. 12. 2019

sp. zn.

(N 216/97 SbNU 299)].

16. Tyto podmínky byly v dané věci splněny, jak vyplývá ze spisu okresního soudu (sub 3 až 5). Okresní státní zastupitelství podalo proti usnesení okresního soudu stížnost. Ta byla následně zaslána stěžovateli (resp. jeho obhájci) a byla mu dána dostatečná možnost se k ní vyjádřit, čehož stěžovatel využil. toto vyjádření nejen obsáhle reflektoval v tzv. naraci napadeného rozhodnutí (bod 4), ale především se se stěžovatelem uplatněnými námitkami vypořádal (zčásti jim dokonce přisvědčuje) napříč obsáhlou argumentací odůvodňující jeho právní závěry. Ústavní soud tak nemůže dospět k závěru, že by dané řízení nebylo dostatečně kontradiktorní a respektující rovné postavení obou stran.

17. Ve zbývající části ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje se způsobem, jakým vyvážil pozitivní a negativní skutečnosti svědčící pro a proti závěru o polepšení stěžovatele po pravomocném odsouzení. Tím však staví Ústavní soud do postavení, které mu zásadně nepřísluší. Ústavní soud v minulosti korigoval názory soudů o naplnění druhé a třetí podmínky pro podmíněné propuštění toliko v případech excesivně nesprávných úvah, zejména ignorovaly-li soudy pozitivní okolnosti hovořící ve prospěch odsouzeného, zveličovaly-li naopak extrémně negativní okolnosti, anebo přihlížely-li k okolnostem, které se zákonnými kritérii nesouvisejí. K takové situaci však v dané věci nedošlo.

18. Za neústavní nelze považovat závěry, které vyvodil z dodání stěžovatele do výkonu trestu. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby tuto okolnost hodnotil sám. Úvahy krajského soudu, kladoucí odpovědnost za včasný nástup výkonu trestu na odsouzeného, který si může svobodně zvolit adresu pro doručování, a nikoliv na jeho obhájce, nejsou v rozporu s žádným ústavním principem. Stejně tak nelze za excesivní považovat hodnocení stěžovatelova přístupu k jeho trestné činnosti. je nikterak nedeformoval.

19. Konečně za logické a srozumitelné považuje Ústavní soud rovněž závěr krajského soudu, který na základě množství a kvality získaných kázeňských odměn konstatoval, že to prozatím nesvědčí o dostatečném polepšení stěžovatele. by bylo možno vytknout užití pojmu "výjimečné chování", který lze chápat jako srovnání stěžovatele s ostatními odsouzenými. Takový postup by odporoval zákonným kritériím a smyslu institutu podmíněného propuštění, který nespočívá v propuštění těch "nejlepších" odsouzených, nýbrž všech, kteří splní potřebné podmínky. Vzhledem k tomu, že následně přistoupil k hodnocení všech potřebných kritérií v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, nemůže být takový formulační nedostatek důvodem zrušení napadeného rozhodnutí. Nic v odůvodnění napadeného rozhodnutí nesvědčí tomu, že by poměřoval stěžovatele proti ostatním odsouzeným.

20. Dovodil-li , že všechny uvedené negativní okolnosti v současné době nadále převyšují okolnosti pozitivní, nepřísluší Ústavnímu soudu tento závěr přehodnocovat, neboť byl dosažen ústavně konformním postupem.

21. Relevantním pochybením pak v dané věci nemůže být ani skutečnost, že odůvodnění napadeného rozhodnutí neobsahuje výslovný "návod" na budoucí úspěšné podmíněné propuštění (viz např. nález ze dne 19. 7. 2022

sp. zn.

). Ústavní soud se ztotožnil s názorem vedlejšího účastníka, že takový návod lze dovodit právě z kontextu úvah krajského soudu o nedostatečnosti množství a kvality kázeňských odměn.

22. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2023

Jan Filip v. r.

předseda senátu