Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 715/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Kapalové, zastoupené Mgr. Janem Špirkem, advokátem se sídlem Starochodovská 1359/76, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2022 č. j. -215, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022 č. j. -138 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 10. 2021 č. j. -69, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví zaručené y.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí, stěžovatelka se u obecných soudů domáhala nahrazení vůle žalovaných, Dušana Provazníka a Marianny Provazníkové, uzavřít s ní smlouvu o převodu bytové jednotky o velikosti 56,3 m2 na Praze 4 za kupní cenu 3 350 000 Kč, přičemž součástí kupní smlouvy měla být též povinnost žalovaných zajistit výmaz smluvního zástavního práva na nemovitosti. Nalézací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl, odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil a Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl stěžovatelčino dovolání.

3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.

4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu se opírá o překvapivý právní názor, že na předkupní právo upravené pro účely bytového spoluvlastnictví v , , ve znění pozdějších předpisů, nejsou aplikovatelná ustanovení , , a zejména téhož zákona. Stěžovatelka má za to, že výklad Nejvyššího soudu je v rozporu se smyslem a účelem zákona, s historickým kontextem úpravy předkupního práva a přetváří zákonodárcem výslovně stanovená pravidla, a je proto nepřípustný a neudržitelný v demokratickém právním státě. Napadený rozsudek Nejvyššího soudu odporuje principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí, postrádá rozumnou argumentaci, a jedná se tak o zjevnou libovůli ze strany Nejvyššího soudu. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s odůvodněním nalézacího i odvolacího soudu a upozorňuje, že odůvodnění nevyhovění její žalobě ze strany jednotlivých instancí se vzájemně liší. Ve věci nebylo zohledněno legitimní očekávání stěžovatelky, že jí bude učiněna nabídka na koupi předmětné nemovitosti a že ji poběží lhůta šesti měsíců k zajištění financování koupě nemovitosti.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

7. Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.

8. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice s právními a skutkovými závěry obecných soudů. Jejími argumenty na podporu vlastního výkladu se však již Nejvyšší soud podrobně zabýval. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dovodil, že jelikož stěžovatelka určitou a srozumitelnou nabídku na odkup jednotky ze dne 12. 10. 2017, doručenou téhož dne, nepřijala v hmotněprávní šestiměsíční lhůtě, její předkupní právo zaniklo ke dni 12. 4. 2018, přičemž k zániku práva musel soud přihlédnout ve smyslu . Ke dni 15. 6. 2018, kdy bylo vloženo do katastru nemovitostí spoluvlastnické právo k jednotce ve prospěch žalovaných, již stěžovatelce předkupní právo nesvědčilo, a proto je vyloučen postup podle . Aplikovatelnost ustanovení , , a Nejvyšší soud vyloučil pro předkupní právo upravené v s ohledem na zájem na ochraně dosavadních nájemců bytů při privatizaci bytového fondu. Podle Nejvyššího soudu není přijatelný postup, aby vlastník v zájmu co možná nejvyššího zisku z prodeje jednotek nejprve oslovil koupěchtivé zájemce, s nimi uzavíral kupní smlouvu s nejvyšší možnou nabídkou kupní ceny a pak teprve, a to za stejnou cenu, učinil nabídku nájemcům. Ústavní soud shledává uvedené závěry Nejvyššího soudu udržitelnými, na ústavní rovině žádnou vadu neshledal.

9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k závěrům Ústavním soudem učiněných a k tomu, že o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto v nejkratší možné době, Ústavní soud nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2023

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu