Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 240/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z. s., se sídlem Čs. armády 786/20, Praha 6, zastoupené JUDr. Mgr. Rudolfem Leškou, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Apolinářská 445/6, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2022 č. j. -464, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo podle d.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel se v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení autorské odměny za užívání autorských děl, u nichž stěžovatel vykonává kolektivní správu, ve výši 25 591 802,50 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze rozhodl o nároku stěžovatele mezitímním rozsudkem ze dne 19. 11. 2019 č. j. - 407, tak, že je co do základu po právu. Vedlejší účastník podal proti tomuto mezitímnímu rozsudku odvolání. Vzhledem o dosažení dohody o narovnání, v odvolacím řízení vedeném u Vrchního soudu v Praze byl mezitímní rozsudek soudu prvního stupně změněn usnesením ze dne 9. 12. 2021 č. j. - 438 tak, že soud schvaluje smír mezi účastníky. Soud prvního stupně následně svým usnesením ze dne 21. 2. 2022 č. j. -442 rozhodl ve věci soudního poplatku zaplaceného stěžovatelem ve výši 1 279 590 Kč tak, že se stěžovateli coby žalobci poměrná část soudního poplatku za řízení před soudem prvního stupně nevrací, a to z toho důvodu, že před schválením smíru mezi účastníky byl vydán mezitímní rozsudek. Toto rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2022 č. j. - 453, coby soudu odvolacího. Stěžovatel poté podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, které Nejvyšší soud výše citovaným usnesením odmítl jako nepřípustné podle

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že tím, že dovolací soud dospěl k závěru, že usnesení o tom, zda se vrací či nevrací zaplacený soudní poplatek, které soud vydává dle ust. , o soudních poplatcích, je vyloučeno z přezkumu dovolacím soudem, excesivním způsobem rozšířil důvody vyloučení přípustnosti dovolání a odepřel tak stěžovateli zákonem zaručený přístup k soudu.

4. Ústavní soud konstatuje, že otázky spojené s náhradou nákladů řízení, kam spadá i rozhodování o soudních poplatcích, ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opětovně zdůraznit, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení (či stanovení poplatkové povinnosti, jež se poté stane v podobě zaplacené částky součástí nákladů) ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je nedílnou součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007

sp. zn.

(N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené soudní rozhodnutí z níže vyložených důvodů nemá.

5. Nejvyšší soud v napadeném usnesení odůvodňuje nepřípustnost dovolání podle , neboť se jedná o stanovení výše soudního poplatku. S tímto výkladem se Ústavní soud neztotožňuje, neboť zákonná dikce jasně definuje usnesení, proti kterým není dovolání přípustné. Těmito usneseními jsou usnesení, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek. V daném případě však soudy rozhodovaly o vrácení poměrné části soudního poplatku, navíc v intencích zákona o soudních poplatcích, jež vyžaduje posouzení průběhu řízení o věci samé (viz plenární usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019

sp. zn.

).

6. Vzhledem k tomu, že se v nyní posuzovaném případě jedná o rozhodnutí o nákladech řízení, neboť soudní poplatek je součást nákladů řízení (viz. ), Nejvyšší soud tedy správně odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost, avšak dovolání měl odmítnout podle

7. V případě subjektivního práva na soudní ochranu je třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé. Proto jedním z kritérií úspěšného uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita. "Zásah do základních práv stěžovatele tak musí dosahovat jistého stupně intenzity, způsobilého přivodit změnu rozhodnutí obecných soudů" [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Naopak tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci, resp. tam, kde nelze takovou změnu (stejně jako v nyní posuzované věci) s přihlédnutím ke všem okolnostem daného řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným, a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem, přistoupit ke kasaci usnesení Nejvyššího soudu.

8. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že otázka položená stěžovatelem v dovolání Nejvyššímu soudu již byla řešena v judikatuře Ústavního soudu (viz plenární usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019

sp. zn.

nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2022

sp. zn.

a další).

9. Vzhledem k výše řečenému nezvolil stěžovatel, ač právně zastoupen, správný procesní postup, když podal v dané věci dovolání k Nejvyššímu soudu.

10. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecného soudu. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 4. dubna 2023

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu