Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 752/23

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Zdeňky Kovácsové, zastoupené JUDr. Vojtěchem Říhou, Ph.D., advokátem se sídlem Moulíkova 2239/3, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2023, č. j. -46, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Petitem ústavní stížnosti podané podle písm. d) y (dále jen " ") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ("krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva a ústavní principy zakotvené v preambuli y, v , v , v , v , v , v a odst. 2 d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že stěžovatelka - jako insolvenční věřitelka - podala insolvenční návrh (k němuž přistoupil další věřitel - společnost IFIS investiční fond, a. s.) proti dlužnici (společnosti HELSKE SUSTAINED, a. s.), když ke svému návrhu podanému datovou zprávou připojila plnou moc udělenou ve prospěch advokáta s tím, že ji digitálně podepsala. Elektronickou podatelnou krajského soudu však bylo zjištěno, že digitální podpis stěžovatelky nelze ověřit, neboť platnost jeho certifikátu vypršela. S ohledem na to a s odkazem na , o úpadku a způsobech jeho řešení ), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), krajský soud uzavřel, že návrh stěžovatelky nebyl podán ve stanoveném formátu, respektive stanoveným způsobem, a proto k němu nelze přihlížet. O této skutečnosti v souladu s a s vyrozuměl navrhovatelku a také osobu, která návrh za insolvenčního navrhovatele podala. Proto krajský soud rozhodl podle tak, že se k insolvenčnímu návrhu stěžovatelky nepřihlíží. Pokud stěžovatelka na svém návrhu trvá, může jej podat ve formátu odpovídajícímu .

3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

6. K vlastní argumentaci stěžovatelky Ústavní soud především poznamenává, že z ní neplyne přesvědčivé tvrzení o tom, že by skutečně došlo k porušení jejích základních práv. Sama stěžovatelka totiž v ústavní stížnosti např. uvádí, že i záloha na náklady insolvenčního řízení jí byla, byť až po opakované urgenci, vrácena. Navíc, jak sám v odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvádí, stěžovatelka může, za splnění zákonných podmínek, podat svůj insolvenční návrh znovu.

7. Ústavní soud dále konstatuje, že s ohledem na platnou zákonnou úpravu vyžadoval-li krajský soud, aby kvalifikovaný elektronický podpis stěžovatelky na plné moci, kterou zmocnila k zastupování v rámci insolvenčního řízení svého zástupce, postupoval správně a pochybení se dopustila samotná stěžovatelka. Lpění na dodržení formy insolvenčního návrhu totiž vyplývá i z toho, že důsledky insolvenčního řízení mohou být pro dlužníka značné, a proto je potřeba zajistit, aby návrhy v rámci insolvenčního řízení skutečně činila osoba, která je k tomu v rámci zákona legitimována.

8. Stěžovatelka pak sice v ústavní stížnosti uvádí, že vyžaduje, aby úředně ověřeným podpisem (eventuálně kvalifikovaným elektronickým podpisem) byl opatřen "toliko" příslušný návrh podaný podle , ovšem nezmiňuje, že zákon ( ) vyžaduje stejné kvality podpisu, i pokud je takový podpis umístěn na plné moci za situace, kdy je příslušný návrh podáván pouze prostřednictvím zástupce insolvenčního navrhovatele. Ústavní soud se tak neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že krajský soud nesprávně - v rozporu s jeho smyslem a účelem - aplikoval ustanovení , které se týká náležitostí podpisu samotného insolvenčního návrhu, když ovšem tyto náležitosti je potřeba (právě i s ohledem na odst. 3 stejného zákonného ustanovení) vztáhnout přiměřeně i na plnou moc. Ústavní soud toto konstatování činí rovněž se zřetelem ke své roli soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y), kterému přísluší "pouze" ochrana ústavnosti, a nikoliv výklad a sjednocování judikatury ohledně podústavního práva. Ke zrušení napadeného usnesení krajského soudu by proto mohl přistoupit jen tehdy, shledal-li by v něm protiústavní exces, což se však nestalo.

9. Neobstojí rovněž odkaz stěžovatelky na , o právu na digitální služby a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, když uvedené zákonné ustanovení zmiňuje, že příslušná autorita si může totožnost podepisujícího ověřit jeho ztotožněním v příslušných veřejných registrech. V této otázce totiž stěžovatelka nedoceňuje, že podmínkou pro využití elektronického podpisu jako alternativy k úředně ověřenému podpisu je, že si podepisující zapíše údaje o sériovém čísle kvalifikovaného certifikátu podpisu do příslušné databáze vedené veřejnou správou. Je to pak právě toto sériové číslo kvalifikovaného certifikátu elektronického podpisu, kterým se podepisující identifikuje a identifikuje se jím zároveň i vydavatel použitého elektronického podpisu [srov. k tomu KORBEL, František, KOVÁŘ, Dalibor, AMLER, Pavel. (Právo na nahrazení úředně ověřeného podpisu nebo uznávaného elektronického podpisu). In: ZAJÍČEK, Zdeněk, a kol. Zákon o právu na digitální služby. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 90].

10. Ústavněprávní diskrepanci pak podle přesvědčení Ústavního soudu zjevně nemůže představovat ani stěžovatelkou tvrzené pochybení krajského soudu spočívající v tom, že neměl vydávat rozhodnutí formou usnesení o nepřihlížení k insolvenčnímu návrhu stěžovatelky, když o tom měla být stěžovatelka toliko vyrozuměna.

11. Ústavněprávní relevanci konečně nemá ani okolnost, že krajský soud podle stěžovatelky nerozhodl neprodleně. Ústavní stížnost totiž brojí proti rozhodnutí krajského soudu a nejedná se o tzv. zásahovou stížnost. Lapidárně vyjádřeno, je-li ústavní stížností napadeno rozhodnutí orgánu veřejné moci, nedává logický smysl je Ústavním soudem rušit jen proto, že bylo vydáno pozdě. Pokud by tak totiž zdejší soud (oprávněný pouze ke kasačnímu způsobu rozhodování) učinil, vedlo by to pouze k jedinému možnému důsledku, tzn. příslušný orgán veřejné moci by musel vydat rozhodnutí nové - což by však logicky učinil ještě později, než tomu bylo v prvém případě.

12. S ohledem na dříve uvedené se Ústavní soud rovněž nedomnívá, že by krajský soud svým rozhodnutím stěžovatelce ve svém důsledku znemožnil, aby se účastnila insolvenčního řízení, neboť sám v textu svého rozhodnutí zmínil, že stěžovatelka - samozřejmě za splnění zákonných podmínek - může podat svůj návrh znovu. Z ústavní stížnosti přitom neplyne, jaká relevantní okolnost by jí v tomto postupu mohla bránit.

13. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2023

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu