Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 655/23

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti spolku Klidné stáří, z. s., se sídlem Březová 372/83, Děčín, zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem Dukelská třída 15/16, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2023 č. j. -58, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku, neboť tvrdí, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle a d (dále jen "").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím žalovaného Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 9. 8. 2018 č. j. MPSV-2018/129784-220/1 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru sociálních věcí (dále jen "správní orgán prvního stupně") ze dne 29. 5. 2018 č. j. 2380/SV/2017-372. Správní orgán prvního stupně shledal, že stěžovatel se dopustil přestupku podle , o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), za což mu byla uložena pokuta ve výši 81 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení. Přestupku se měl dopustit tím, že poskytoval v provozovně na adrese specifikované v rozhodnutí pobytovou sociální službu typu domova pro seniory ve smyslu zákona o sociálních službách, a to bez oprávnění k jejímu poskytování podle citovaného zákona.

Žalobu stěžovatele proti tomuto rozhodnutí zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 8. 6. 2021 č. j. -70. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele zamítl. Zdůraznil, že krajský soud podal ucelenou a logicky provázanou argumentaci, z níž jasně plyne neopodstatněnost uplatněných žalobních námitek, takovému postupu nelze nic vytknout a současně z něj nelze dovozovat ani nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů. Kasační soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že pokud stěžovatel poskytuje činnost odpovídající činnostem stanoveným pro určitý druh sociální služby, je nezbytné se při výkonu takové činnosti řídit zákonem o sociálních službách a být patřičně registrován. Pokud stěžovatel tuto podmínku nesplnil, nelze žalovanému vytýkat, že stěžovatele postihl pokutou.

Stěžovatel namítá, že vydáním napadeného rozhodnutí mu byl odepřen výkon spolčovacího práva. Podle stěžovatele Nejvyšší správní soud nesprávně aplikoval , když neprávně vyložil termín "přirozené sociální prostředí" upravený v tohoto zákona a zaměnil ustanovení o tzv. osobní asistenci s institutem asistenta ( a tohoto zákona). Stěžovatel uvádí, že je zapsaným spolkem ve smyslu a násl. a jeho účel je vymezen v souladu s touto úpravou. Správním orgánům a soudům stěžovatel vytýká, že v dané věci postupovaly pouze podle zákona o sociálních službách, aniž by zohlednily skutečnost, že formálně sice stěžovatel může mít některé činnosti shodné s činnostmi typickými pro domovy pro seniory, přesto to neznamená, že by měl být jako domov pro seniory registrován.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že není primárně povolán k interpretaci právních předpisů z oblasti veřejného práva, nýbrž je v řízení o ústavní stížnosti ex constitutione určen k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod ( písm. d)y). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě pátéy. Jelikož Ústavní soud nevystupuje v tomto řízení jako "vrcholný" správní soud, nepřísluší mu postup a rozhodnutí přezkoumávat z pohledu dodržení běžné zákonnosti a v hloubce a rozsahu, jak to činí správní soudy a tedy fungovat jako další "superrevizní" instance. Ústavní soud tak danou věc v řízení o ústavní stížnosti posuzuje optikou ochrany stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry dotčených orgánů veřejné moci, která je vedena v rovině práva podústavního. Odpovědi na námitky obsažené v ústavní stížnosti přitom byly stěžovateli spolehlivě objasněny nejen krajským soudem, ale také potvrzeny Nejvyšším správním soudem. Ústavní soud musí také v souzené věci zdůraznit, že je to právě Nejvyšší správní soud, jehož specifickou funkcí je zajišťovat jednotu a zákonnost v rozhodování správních soudů a správních orgánů. Úlohou Ústavního soudu není přezkoumávat věcnou správnost názoru Nejvyššího správního soudu, jak požaduje stěžovatel, ale pouze to, zda jeho právní názor uvedený v napadeném rozhodnutí extrémně nevybočil z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Takové pochybení však Ústavní soud v nyní přezkoumávané věci neshledal.

Nejvyšší správní soud se v napadeném rozhodnutí řádně vypořádal s námitkami vznesenými stěžovatelem. Srozumitelně objasnil, že cílená koordinační, zařizovací a obstarávací role stěžovatele ve svém celku fakticky vede k tomu, že v jejich rámci poskytuje pobytovou sociální službu typu domova pro seniory ve smyslu § 49 zákona o sociálních službách, přičemž sociální služby lze poskytovat výhradně na základě registrace a tuto registraci nelze nahrazovat zřízením spolku. Nejvyšší správní soud současně poukázal na to, že je možné, jak tvrdí stěžovatel, že touto svou činností poskytuje osobám, o které jím zprostředkovávaní asistenti osobně pečují, kvalitní služby fakticky odpovídající standardům dobrého domova seniorů. Ovšem vzhledem k tomu, že zákonodárce považuje za potřebné mít o zařízeních a službách tohoto typu dostatečný administrativní přehled a možnost podrobovat je důkladnému dohledu, byl stěžovatel povinen dostát zákonným podmínkám.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dotčená základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2023

Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu