Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 506/23

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ivo Schneiderky, insolvenčního správce se sídlem Fráni Šrámka 128/7, Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Hanou Kuchyňkovou Palizovou, advokátkou se sídlem Československé armády 383/5, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, č. j. , -33, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2022, č. j. , -22, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 24. 6. 2022, č. j. -16, a za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho základního práva podnikat zakotveného v , 3d (dále jen ""), a současně má za to, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle y.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel působil jako insolvenční správce. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozhodl (mimo jiné) výrokem II. napadeného rozhodnutí, že stěžovateli určuje odměnu ve výši 30 154,31 Kč vč. DPH za přezkoumané přihlášky pohledávek a dále rozhodl o náhradě hotových výdajů ve výši 5 445 Kč. Výrokem IV. krajský soud zamítl návrh stěžovatele na navýšení odměny o 30 000 Kč za výkon funkce insolvenčního správce.

3. Proti výrokům II. a IV. rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). O odvolání vrchní soud rozhodl tak, že usnesení krajského soudu v bodech II. a IV. výroku potvrdil.

4. Stěžovatel se závěry vrchního soudu nesouhlasil, proto se obrátil s dovoláním k Nejvyššímu soudu, který je odmítl s poukazem na , (dále jen "") ve spojení s pro objektivní nepřípustnost, jelikož hodnota sporu nepřevyšuje částku 50 000 Kč.

5. Takovýto nástin předchozího řízení shledává Ústavní soud jako dostačující, neboť účastníkům původního řízení jsou veškeré podstatné okolnosti dostatečně známy.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zejména absenci náležitého odůvodnění napadených rozhodnutí a vytýká soudům striktně formalistický postup v řízení. Tento formalismus demonstruje konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu. Podle stěžovatele totiž nelze spor o navýšení odměny považovat za bagatelní, jelikož dovolání směřovalo proti určení celé výše odměny, tj. do částky 30 154,31 Kč + jejího navýšení o 30 000 Kč. Dále stěžovatel zpochybňuje odůvodnění obecných soudů, které zamítly jeho návrh na navýšení odměny pouze odkazem na příslušná ustanovení , , které podložily argumentací ohledně obdržených nákladů řízení v rámci incidenčního sporu. V návaznosti na nesouhlas s předmětnými rozhodnutími stěžovatel popisuje úkony učiněné v rámci insolvenčního řízení a zdůrazňuje, že svým přičiněním dosáhl úplného uspokojení všech věřitelů zajištěných pohledávek.

7. Ústavní soud přistoupil nejprve k posouzení procesních podmínek řízení. Ústavní stížnost je podána osobou oprávněnou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky obsaženými v až , (dále jen "").

8. Ohledně včasnosti podání ústavní stížnosti proti všem napadeným rozhodnutím soudů podle je vhodné připomenout, že ústavní stížnost je nutno podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Jinak řečeno, v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti je nezbytné před jejím podáním uplatnit všechny procesní prostředky k ochraně práv stěžovatele; to však samozřejmě za podmínky, že jde o procesní prostředky přípustné. Podle totiž platí, že tímto prostředkem je i takový prostředek, závisí-li jeho přípustnost na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje. Podle argumentu a contrario proto není nutno před podáním ústavní stížnosti podat (mimořádný) opravný prostředek, který není přípustný ex lege.

9. Jak se však podává ze shora provedeného popisu předchozího řízení, v nyní posuzované věci Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele z důvodu soudní výluky obsažené v Za této procesní situace by proto mohla být ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu úspěšná pouze tehdy, argumentoval-li by stěžovatel porušením práva na přístup k soudu. Spočívá-li totiž ratio decidendi napadeného usnesení Nejvyššího soudu v odmítnutí dovolání z důvodu zákonné soudní výluky, lze si z povahy věci představit možnou dvojí argumentaci: buď je samotná tato zákonná výluka protiústavní, anebo Nejvyšší soud daný případ posoudil chybně a věc stěžovatele pod tuto zákonnou soudní výluku neměla spadat.

10. Nic takového však stěžovatel netvrdí, a protože ani Ústavní soud se nedomnívá, že by předmětná hranice peněžitého plnění mohla být shledána protiústavní, odmítl tuto část ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou. Stěžovatel totiž argumentuje pouze tak, že spor o navýšení odměny insolvenčního správce nelze považovat za bagatelní, jelikož dovolání směřovalo proti určení celé výše odměny (tj. odměna 30 154,31 Kč + zvýšení odměny o 30 000 Kč). Jak nicméně konstatoval Nejvyšší soud, stěžovatel nebrojil proti určené výši jeho odměny (odporovalo by ostatně logice věci, aby stěžovatel brojil proti částce, ve které byl úspěšný a která mu krajským soudem byla přiznána), nýbrž sporným zůstalo pouze navýšení přiznané odměny o 30 000 Kč, což je však částka, která nepřevyšuje opakovaně zmiňovaný zákonný limit 50 000 Kč. Tento závěr Nejvyššího soudu, založený na aplikaci zákonné úpravy, neshledává Ústavní soud nijak ústavně excesivním. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu proto zjevně nedošlo k porušení tvrzených základních práv stěžovatele.

11. Napadá-li stěžovatel rozhodnutí krajského a vrchního soudu, konstatuje Ústavní soud, že tak měl učinit hned poté, co tato věc byla pravomocně skončena rozhodnutím odvolacího soudu, a nebyl dán žádný zákonný důvod pro podání dovolání k Nejvyššímu soudu. Odvolání, podané k vrchnímu soudu, proto bylo v nyní posuzované věci posledním opravným prostředkem, který bylo možné využít před podáním ústavní stížnosti. Z poučení obsaženého v napadeném usnesení vrchního soudu se ostatně podává, že stěžovatel byl řádně poučen o tom, že proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné. Protože však stěžovatel nerespektoval toto poučení a ani relevantní úpravu obsaženou v (viz shora), byla ústavní stížnost v části, brojící proti rozhodnutím krajského a vrchního soudu, podána zjevně opožděně, tzn. po marném uplynutí shora uvedené lhůty dvou měsíců (až dne 21. 2. 2023, zatímco usnesení vrchního soudu bylo vydáno dne 5. 8. 2022).

12. Ústavní soud, veden shora uvedenými důvody, ústavní stížnost odmítl zčásti pro zjevnou neopodstatněnost dle a zčásti pro opožděnost [ cit. zákona].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2023

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu