Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3460/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Alekose Jakovidise, zastoupeného Mgr. Michaelem Gorou, advokátem se sídlem v Rychvaldu, Bohumínská 1553, proti usnesení Nejvyššího správního soudu -18 ze dne 12. 10. 2022, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. -33 ze dne 1. 4. 2021, rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje č. j. MSK 83485/2020 ze dne 23. 7. 2020 a rozhodnutí Magistrátu města Ostravy č. j. SMO/268774/20/DSČ/Klu ze dne 11. 6. 2020, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě, Krajského úřadu Moravskoslezského kraje a Magistrátu města Ostravy, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v a d ("Listina") a a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"); dále namítá porušení y, a y.

2. Krajský úřad Moravskoslezského kraje ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 23. 7. 2020 zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil ústavní stížností napadené rozhodnutí Magistrátu města Ostravy ze dne 11. 6. 2020. Stěžovatel byl uznán vinným tím, že porušil , o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, čímž naplnil skutkovou podstatu přestupku ve smyslu bodu 1 téhož zákona, protože dne 26. 11. 2019 v 11:30 hodin řídil v Ostravě osobní automobil a držel v ruce mobilní telefon. Za daný přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení.

3. Krajský soud v Ostravě ("krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem správní žalobu stěžovatele jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší správní soud ("NSS") kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle , protože neshledal existenci žádné právní otázky, která by svým významem přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, jakož ani existenci pochybení takové intenzity, která by mohla vést k přijatelnosti kasační stížnosti.

4. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Zaprvé, stěžovatel tvrdí, že policisté, kteří ho měli vidět řídit auto s telefonem v ruce, nepřípustně zmařili účel vyšetřování do policejního spisu totiž nezajistili příslušný kamerový záznam jen z toho důvodu, že na něm údajně nebylo nic vidět (podle výpovědi jedné z policistek). O svém nezákonném hodnocení důkazů neučinili ve spisu žádný úřední záznam a následně na dotaz správního orgánu na zajištění kamerového záznamu sdělili, že již není k dispozici kvůli delší časové prodlevě. Zadruhé, správní soudy podle stěžovatele porušily zásadu presumpce neviny a in dubio pro reo, jelikož svůj závěr o jeho vině založily pouze na nevěrohodné svědecké výpovědi dotčených policistů, byť byla dána významná pochybnost o jejich nestrannosti založená na právě popsaném znehodnocení klíčového kamerového záznamu. Svědecké výpovědi zároveň nejsou průkazné, protože třetí policista si nic nepamatoval a druhý policista pouze strojeně citoval z úředního záznamu o dotčeném přestupku. Zatřetí, správní orgány a soudy nepřezkoumatelně zamítly jeho návrh na provedení důkazu svědeckou výpovědí pro nadbytečnost. Konečně stěžovatel namítá, že správní soudy bezdůvodně přikládaly vyšší důležitost nevěrohodné výpovědi policistů oproti výpovědi jeho. V situaci "tvrzení proti tvrzení" obecné soudy nemohou opomenout, je-li u svědků, jejichž výpověď jako jediný přímý důkaz svědčí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení [stěžovatel odkazuje na nález

sp. zn.

ze dne 22. 6. 2016 (N 119/81 SbNU 853)]. U dotčených policistů podle stěžovatele objektivní pochybnost existuje s ohledem na jejich nezákonnou manipulaci s kamerovým záznamem.

5. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")]. Ústavní stížnost je včasná ( téhož zákona) a není nepřípustná podle téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem ( téhož zákona).

6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

7. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů ani správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 20. 12. 2022). Takovéto extrémní pochybení Ústavní soud v posuzované věci stěžovatele neshledal.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje své výhrady stran věrohodnosti svědeckých výpovědí policistů, kteří ho při páchání přestupku zpozorovali; pomíjí, že správní soudy srozumitelně a logicky vysvětlily, že stejně jako správní orgány vycházely z předpokladu, že policisté neměli ke stěžovateli ani k projednávané věci o přestupku jakýkoliv osobní zájem či vztah (viz bod 8 napadeného rozsudku a bod 18 napadeného usnesení). Tvrdí-li stěžovatel, že objektivní pochybnost o nezainteresovanosti policistů je založena na základě jejich manipulace s kamerovým záznamem, žádným způsobem blíže neosvětluje primární motivaci policistů k tvrzenému zničení kamerového záznamu. V tomto smyslu je nepřiléhavý odkaz stěžovatele na nález

sp. zn.

, protože v citované věci šlo o svědecké výpovědi aktérů incidentu, proti kterým měl pachatel podat lživé trestní oznámení a kteří na výsledku řízení zjevně zájem měli.

9. Správní soudy podle Ústavního soudu svůj názor, proč svědectví policistů považují za dostatečný a věrohodný důkaz (i přes pochybení stran nezachování kamerového záznamu), ústavně konformním způsobem vysvětlily. Poukázaly na to, že výpovědi policistů byly bez rozporů jak zvlášť, tak při jejich vzájemném porovnání; byly podle nich zároveň v souladu s obsahem nejen úředního záznamu, ale i s oznámením přestupku sepsaným na místě provedené kontroly (viz bod 8 napadeného rozsudku a bod 18 napadeného usnesení). Správní soudy zároveň dostatečným způsobem předestřely, proč podle nich policisté mohli stěžovatele na uvedenou vzdálenost a za daných klimatických a světelných podmínek vnímat svými smysly (viz tamtéž).

10. Se správními soudy i se stěžovatelem lze souhlasit, že nezachování kamerového systému a jeho nepřípustné hodnocení policisty představuje jejich pochybení. Ústavní soud však dospěl k závěru, že s ohledem na úroveň odůvodnění věrohodnosti výpovědi policistů ze strany správních soudů nepředstavuje uvedené pochybení exces, který by odůvodňoval kasační zásah do volného hodnocení důkazů správními orgány a správními soudy. Ze stejného důvodu obstojí i strohý závěr krajského soudu, že považuje další důkazní návrhy stěžovatele za nadbytečné (viz bod 8 napadeného usnesení). Ústavní soud dospěl k tomuto závěru zejména s ohledem na bagatelní částku, kterou byl stěžovatel povinen zaplatit (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 23. 8. 2022).

11. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. března 2023

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu