Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3248/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti Mgr. Anny Zinglové, advokátky, sídlem Strážkovická 329, Praha 9, insolvenční správkyně dlužníka FINANCIAL SERVICES GROUP, s. r. o., zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022 č. j. , 198 ICm3936/2017, -144, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že rozhodnutím Nejvyššího soudu byla porušena její základní práva garantovaná v d (dále jen " "). V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu.

2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení Nejvyššího soudu se podává, že stěžovatelka (žalobkyně), resp. její právní předchůdce Ing. František Svobodný, jako insolvenční správce dlužníka FINANCIAL SERVICES GROUP, s. r. o., (dále též "dlužník") se odpůrčí žalobou domáhal jednak určení, že právní úkony dlužníka, kterými bylo žalované M. Mrázkové (dále též "žalovaná") poskytnuto dne 5. 5. 2016 plnění ve výši 1 000 000 Kč a dne 25. 5. 2016 plnění ve výši 1 000 000 Kč, jsou neúčinné, jednak toho, aby M. Mrázková uhradila do majetkové podstaty částku ve výši 2 000 000 Kč s příslušenstvím.

3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 1. 2019 č. j. , 198 ICm 4481/2017-43, žalobu zamítl (výroky I. a II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Důvodem pro zamítnutí žaloby bylo, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, protože vůbec "nedokazovala", že finanční prostředky, které byly použity pro úhradu pohledávky žalované, patřily "dlužníkovi". Ze smlouvy o převzetí dluhu podle insolvenčního soudu vyplynulo rozhodnutí přebírající společnosti FIP Group, a. s., převzít dlužníkův dluh vůči žalované a na účet dlužníka za tímto účelem složit finanční prostředky, ze kterých budou dluhy dlužníka hrazeny. Městský soud rovněž dovodil, že plnění poskytnuté dlužníkem nebylo neúčinným právním úkonem ve smyslu , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, v podobě zvýhodňujícího právního úkonu.

4. K odvolání původního žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2019 č. j. , 198 ICm 4481/2017, -66, rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vrchní soud se ztotožnil se závěry městského soudu a dále doplnil, že dlužník přestal být dlužníkem s ohledem na existenci smlouvy o převzetí dluhu 2 000 000 Kč (smlouvy uzavřeny v letech 2013 až 2015 mezi dlužníkem a žalovanou v pozici věřitele a na jeho místo vstoupila společnost FIP Group, a. s.). Jakkoliv platí, že finanční prostředky na bankovním účtu jsou vždy majetkem banky, nikoli majetkem majitele účtu, který má "pouze" pohledávku vůči bance a práva plynoucí ze smlouvy o účtu dle a násl. , z uvedeného neplyne, že dá-li majitel účtu pokyn bance k převodu finanční částky ze svého bankovního účtu, hradí tím dluh banky. Sama okolnost, že se v takovém případě snížila pohledávka majitele účtu vůči bance, neznamená, že tímto převodem musel být vždy za všech okolností hrazen dluh majitele účtu vůči adresátu zaslané částky. To, proč majitel účtu z něj zasílá jiné osobě finanční prostředky, nemá nic společného s obsahem smlouvy o účtu, kterou uzavřel s bankou. Právní důvod k takové platbě leží zcela ve sféře závazku (právního vztahu) založeného mezi majitelem účtu a adresátem převáděné částky, případně jinou osobou odlišnou od adresáta. Výběrem hotovosti odpovídající výši převzatého dluhu a vložením těchto prostředků na účet dlužníka splnila společnost FIP Group, a. s., podmínky úhrady dluhu, představovaného pohledávkou žalované a převzatého dle smlouvy o převzetí dluhu, tj. složila tyto prostředky do úschovy, z níž bylo plněno žalované na dluh jdoucí vůči společnosti, nikoli vůči (insolvenčnímu) dlužníku. Uskutečněním bezhotovostní platby tak nedošlo ke zmenšení majetku (insolvenčního) dlužníka, který tak nemohl zkrátit uspokojení jiných svých věřitelů a zvýhodnit žalovanou.

5. Dovolání stěžovatelky (právní nástupkyně zemřelého původního žalobce) Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 8. 2022 č. j. , 198 ICm 4481/2017, -144 odmítl podle a 2 . Odkázal přitom na své usnesení ze dne 29. 6. 2022 sp. zn. , ve kterém se téměř totožným podáním stěžovatelky zabýval. Obdobné jsou přitom i skutkové okolnosti případu. Ústavní soud si proto dovoluje na závěry Nejvyššího soudu pro stručnost odkázat, jelikož v dané věci jde o obdobné závěry, které byly již předmětem přezkumu ve věci vedené pod

sp. zn.

.

6. Stěžovatelka totiž v ústavní stížnosti brojí proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu týmiž argumenty, jako ve věci vedené pod

sp. zn.

. Namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na zákonného soudce, přičemž nejprve shrnuje obsah svých podání a podle jejího názoru relevantní judikaturu. V obecné rovině se zabývá institutem úschovy a otázkou vlastnictví peněz složených uschovatelem do úschovy na bankovní účet schovatele. S ohledem na skutkové okolnosti dovozuje, že finanční prostředky vložené na bankovní účet dlužníka, který nebyl žádnou z osob, jimž by svědčila shora uvedená výjimka, přešly do vlastnictví banky s tím, že dlužníkovi vůči bance vznikla pohledávka ve stejné výši, přičemž tato pohledávka se stala majetkem dlužníka, resp. součástí majetkové podstaty dlužníka podle . Obchodní společnost FIP Group, a. s., jakožto nový dlužník vedlejšího účastníka řízení, pozbyla vlastnické právo k těmto finančním prostředkům. Závěr Nejvyššího soudu o tom, že obecná úprava schovací smlouvy je tzv. nepravidelnou úschovou, považuje za překvapivý, nedostatečně odůvodněný a především rozporný s jeho dosavadní judikaturou. Pokud senát Nejvyššího soudu rozhodl stávající věc sám, aniž by ji předložil k rozhodnutí velkému senátu, porušil tím podle stěžovatelky právo na zákonného soudce.

7. Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu .

8. Ústavní soud již výše zmínil, že stěžovatelka ve věci podala jinou ústavní stížnost, vedenou pod

sp. zn.

, která byla usnesením ze dne 14. 2. 2023 odmítnuta. Obdobně i v této věci stěžovatelka polemizuje se závěry Nejvyššího soudu v rámci argumentace nedosahující ústavněprávní roviny. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

9. Ústavní soud v usnesení ze dne 14. 2. 2023

sp. zn.

vyslovil závěr, podle něhož by ústavněprávní dimenze za určitých okolností mohla dosáhnout toliko stěžovatelčina argumentace, že rozhodující senát Nejvyššího soudu porušil právo na zákonného soudce podle y, jestliže věc, která se měla podle názoru stěžovatelky odchylovat od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, nepředložil k rozhodnutí velkému senátu. Nejvyšší soud však odkázal na relevantní judikaturu, ze které při posuzování věci vycházel a s níž považoval posuzovanou věc za souladnou. Ústavní soud označil závěry Nejvyššího soudu za plně souladné s jeho předchozími judikaturními závěry i právní regulací, tudíž nebyl dán důvod předložit věc k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. V nyní posuzovaném případě přitom Ústavní soud neshledal žádný důvod pro odchýlení se od svých předchozích závěrů, na které v jejich celé šíři též odkazuje.

10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. března 2023

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu