Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2940/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené JUDr. Markem Dvořákem, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 1, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2022 č. j. -409, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2021, č. j. -375 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. června 2020 č. j. -345, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, jako vedlejší účastnice, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Konkrétně tvrdí, že napadenými usneseními bylo zasaženo její základní právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří zaručené d (dále jen " ") a právo na soudní ochranu zaručené y.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k jejímu předmětu. Stěžovatelka podala dne 9. 7. 2013 k obvodnímu soudu žalobu na zaplacení 56 230 Kč s příslušenstvím proti vedlejší účastnici. Žaloba byla rozsudkem ze dne 12. 5. 2015 č. j. -119 zamítnuta. Městský soud rozsudkem ze dne 2. 12. 2015 č. j. -151 k odvolání stěžovatelky rozsudek obvodního soudu potvrdil. Nejvyšší soud vyhověl dovolání stěžovatelky a oba rozsudky rozsudkem dne 26. 6. 2017 č. j. -172 zrušil. Následně stěžovatelka rozšířila žalobu na zaplacení celkově 130 478 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud rozšíření připustil usnesením ze dne 30. 6. 2020 č. j. -344.

3. Obvodní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu opět zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že v řízení byla prokázána skutková tvrzení stěžovatelky, tedy že u ní byla dne 16. 1. 1990 diagnostikována nemoc z povolání, a to v době, kdy byla zaměstnána jako šička rukavic. Dále jí byl, z důvodu neschopnosti vykonávat pro nemoc z povolání svoji původní profesi, přiznán dne 29. 10. 1990 částečný invalidní důchod ve výši 906,- Kč. Stěžovatelka dne 2. 12. 1990 nastoupila znovu do zaměstnání a z důvodu nižších výdělků jí zaměstnavatel od tohoto dne poskytoval náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle , , ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen " "). Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel zanikl, přešla povinnost vyplácení náhrady za ztrátu na výdělku od 1. 6. 2009 na vedlejší účastnici, a to až do doby, kdy stěžovatelka dovršila 65 let věku.

4. Podle obvodního soudu byl mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí sporný toliko výpočet náhrady v období od 1. 6. 2009 do 30. 6. 2016. Při tomto posuzování se odvolal ve svém rozsudku na shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. a aplikoval , , čl. VI. odst. 6 , kterým se mění a doplňuje č. , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění , kterým se mění , kterým se mění a doplňuje č. , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a , o zvýšení vyplácených důchodů a důchodů přiznávaných v roce 1994 a v roce 1995 (dále jen " "). Obvodní soud uzavřel, že se v případě zákona o zvýšení vyplácených důchodů jedná o retroaktivní ustanovení vztahující se i na náhrady, jejichž výše byla stanovena před 1. 12. 1994. Dále obvodní soud shledal pro stěžovatelku výhodnější výpočet náhrady dle zákona o zvýšení vyplácených důchodů a novelizovaného znění .

5. Městský soud rozsudek obvodního soudu ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil. V odůvodnění uvedl, že obvodní soud při stanovení data porovnání příznivější právní úpravy pro stěžovatelku správně vycházel ze dne účinnosti ve znění (tj. ke dni 1. 6. 1994) a nikoliv ze dne účinnosti přechodného ustanovení čl. VI. odst. 6 ve znění , kterým byl den 1. 10. 1995. Podle městského soudu stěžovatelka pouze účelově namítá nepřípustnou pravou zpětnou retroaktivitu, ač se o ní ve skutečností nejedná.

6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. V odůvodnění uvedl, že postup městského soudu byl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, aplikované právo bylo zjištěno správně, v souladu s požadavkem na příklon k závěrům, které jsou pro stěžovatelku výhodnější. Dále uvedl, že datum 1. 6. 1994 je důležité, protože k němu došlo k podstatné změně způsobu stanovení náhrady ztráty na výdělku a stále je nutné porovnávat, která úprava je pro zaměstnance příznivější, podle stavu, jaký tu byl k tomuto dni.

II. Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy nesprávně vykládají nález

sp. zn.

ze dne 24. 5. 1995 (N 25/3 SbNU 175; 164/1995 Sb.; všechna odkazovaná rozhodnutí jsou dostupná v internetové databázi Nalus - viz https://nalus.usoud.cz), protože čl. VI odst. 6 nebyl zrušen k 1. 6. 1994, ale až k datu 1. 10. 1995, což podle ní obecné soudy přehlédly.

8. Obecné soudy dále podle jejího mínění nerespektují zásadu zákazu zpětné účinnosti všech předpisů a aplikují výhodnost již ke dni 1. 6. 1994. Dále se stěžovatelka věnuje výpočtu hodnot, které jsou dle jejího přesvědčení správné a konstatuje, že jí zvolený postup je možné považovat za legitimní. Poté polemizuje se závěry vyslovenými v napadeném usnesení Nejvyššího soudu a dospívá k závěru, že je v rozporu s ochranou jejích základních práv a svobod.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená usnesení obecných soudů. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, jak jí ukládá .

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [viz y (dále jen " "), který je postaven mimo soustavu soudů ( y). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.

11. Stěžovatelka vytýká obecným soudům, že se dostatečně nevypořádaly s otázkou retroaktivity a nesprávně interpretovaly shora citovaný nález

sp. zn.

. Argumentuje nepřípustností retroaktivity, jejíž dopad do svých základních práv a svobod konkretizuje. Ústavní soud se otázkou retroaktivity, včetně retroaktivity svých derogačních nálezů, několikrát zabýval [z nedávné doby viz např. stanovisko pléna sp. zn. ze dne 29. 11. 2022 (4/2023 Sb.)]. Přestože se ustálená soudní praxe Ústavního soudu soustředí na vyloučení tzv. pravé retroaktivity a specifickou přípustnost nepravé retroaktivity [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 7. 12. 2021 (14/2022 Sb.)], je nutné připustit výjimky. Pravá a nepravá retroaktivita jakožto prvky porušující princip právní jistoty mohou být přípustné, pokud existují důvody, které takový radikální zásah do principu právní jistoty a ochrany nabytých práv ospravedlní. Nadto je nutno přiznat retroaktivní působení norem trestního práva v případech, je-li to pro obviněné příznivější. Rozdíly mezi jednotlivými druhy retroaktivity je tak nutno hodnotit s ohledem na intenzitu zásahu do principu právní jistoty a ochrany práv subjektů: pokud se jejich práva posilují, lze omezeně využít i institut retroaktivity. Takový zásah je však vyloučen v případě derogačních nálezů Ústavního soudu, který nemá pravomoc stanovit zpětnou účinnost svých nálezů.

12. V posuzovaném případě však stěžovatelka zaměňuje vykonatelnost nálezu

sp. zn.

a účinnost , kterým se mění , kterým se mění a doplňuje č. , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. K obojímu došlo ke dni 1. 10. 1995, protože citovaný zákon je reakcí na uvedený nález. Obecné soudy však svou argumentaci soustředily na dobu stanovenou tímto zákonem a nikoli na nález. Jejich argumentace je vedena ve snaze vyloučit zpětnou účinnost nálezu, což je v souladu s tím, co stěžovatelka požaduje.

13. Lze tedy uzavřít, že interpretace právních předpisů provedená obecnými soudy obstojí s ohledem na ochranu základních práv a svobod stěžovatelky, jakož i principů právního státu. Obecné soudy své závěry přesvědčivě a dostatečně odůvodnily a unesly tak břemeno odůvodnění, které na ně klade. Bylo v jejich pravomoci posoudit předložený spor a Ústavní soud nemá pravomoc jejich závěry přehodnocovat či do nich zasahovat, protože se pohybují v u daných mezích.

14. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2023

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu