Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 412/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Patrika Ryjáčka, zastoupeného JUDr. Sylvou Kopeckou, advokátkou, sídlem Zborovská 1023/21, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2022 č. j. -200, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2022 č. j. -162 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. května 2021 č. j. -116, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a 1. Ing. Petry Pokorné a 2. obchodní korporace Bytové družstvo X, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivý (sc. řádný) proces a soudní ochranu podle d (dále jen "") a práva vlastnit majetek podle y.

2. Současně stěžovatel žádá Ústavní soud, aby podle odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

3. Z ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal jednak nahrazení projevu vůle 1. vedlejší účastnice k uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem měl být převod jejího družstevního podílu ve 2. vedlejší účastnici (dále též jen "bytové družstvo"), jednak uložení povinnosti 2. vedlejší účastnici zaevidovat ho do seznamu členů, a dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit 1. vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 84 034,50 Kč a 2. vedlejší účastnici 24 563 Kč.

4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a stěžovateli uložil povinnost zaplatit 1. vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení 15 246 Kč a 2. vedlejší účastnici 6 776 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že výzva k uzavření realizační smlouvy podle , , byla předčasná, a současně že došlo k podstatným změnám okolností, které způsobily zánik práva požadovat uzavření smlouvy podle téhož zákona.

5. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), odmítl, stěžovateli uložil zaplatit 2. vedlejší účastnici na náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč a rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelem a 1. vedlejší účastnicí nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Uvedený soud vyšel z toho, že dovoláním napadený rozsudek městského soudu je postaven na dvou samostatných důvodech, přičemž stěžovateli se jeden z důvodů, konkrétně že zanikla povinnost uzavřít realizační smlouvu kvůli podstatné změně okolností, nepodařilo zpochybnit. Vzhledem k tomu neshledal dovolání přípustné, přičemž poukázal na svou judikaturu, podle níž spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé posouzení samo vede k zamítnutí či naopak k vyhovění návrhu, není dovolání přípustné ve smyslu , nebylo-li řešení některé z těchto otázek dovoláním zpochybněno nebo nesplňuje-li některá z těchto otázek předpoklady vymezené v uvedeném ustanovení.

II.

Stěžovatelova argumentace

6. Stěžovatel uvádí, že se dohodl s 1. vedlejší účastnicí na budoucím úplatném převodu podílu v bytovém družstvu, a protože požadovala peníze předem, poskytl jí zápůjčku ve výši úplaty za převod členského podílu. I když smlouva o smlouvě budoucí a smlouva o zápůjčce byly na jednéě, byly na sobě nezávislé. Pro případ, že by došlo k převodu za dobu trvání zápůjčky, byla úhrada za převod sjednána zápočtem. Během projednávání žaloby u obvodního soudu 1. vedlejší účastnice zápůjčku vrátila. Podle stěžovatele měl soud na tuto skutečnost reagovat a obsah kupní smlouvy "jen marginálně" upravit ( ). Soud však zaujal vlastní výklad, který vedl ke smluvními stranami nezamýšleným důsledkům, což podle něho představuje nepřípustné soudcovské dotváření práva.

7. Dále stěžovatel uvádí, že smyslem smlouvy o smlouvě budoucí, uzavřené dne 10. 10. 2017, byl závazek 1. vedlejší účastnice stát se členkou bytového družstva ve lhůtě tří let od podpisu smlouvy, v opačném případě by smlouva zanikla. V této lhůtě se také 1. vedlejší účastnice členkou stala (dne 21. 9. 2018), a proto měl právo uplatnit výzvu k uzavření kupní smlouvy o členském podílu ve lhůtě jednoho roku. Učinil tak dne 28. 6. 2019 a ještě znovu dne 2. 8. 2019 (v tzv. předžalobní výzvě). Svou povinnost tedy splnil. Soudy však smlouvu o smlouvě budoucí vyložily tak, že podmínka vzniku členského podílu v bytovém družstvu byla naplněna až okamžikem, kdy bytové družstvo získalo do svého vlastnictví předmětný dům, tj. dne 9. 4. 2020. S tímto výkladem nesouhlasil, nicméně uplatnil vůči 1. vedlejší účastnici dne 10. 2. 2021 další výzvu. Smluvní povinnost tedy nemohla zaniknout a rovněž výzva byla uplatněna ve lhůtě jednoho roku, a tudíž nárok na uzavření kupní smlouvy je podle stěžovatele nezpochybnitelný. Soudy zaměnily pojem "podmínka" (spočívající v tom, že se 1. vedlejší účastnice stane výlučnou vlastnicí družstevního podílu a případně bytové družstvo vlastníkem domu) s pojmem "lhůta" (k podání výzvy, která počala běžet splněním "podmínky" a činila jeden rok). K tomu dodává, že kdyby soud postupoval v souladu s , mohl stanovit, že účinky převodu podle kupní smlouvy nastanou vůči bytovému družstvu splněním podmínky nabytí vlastnických práv k domu bytovým družstvem.

8. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel uvádí jen to, že jeho dovolání bylo odmítnuto "pro nesplnění důvodů pro podání dovolání".

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s až 31 .

10. Dále se Ústavní soud zabýval přípustností ústavní stížnosti. Směřuje-li proti usnesení Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že je přípustná, jelikož stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ( a contrario), resp. proti tomuto rozhodnutí žádné takové prostředky již neměl k dispozici.

11. Domáhá-li se stěžovatel zrušení rozsudku městského soudu a obvodního soudu, ústavní stížnost je podle nepřípustná. Dovolání v posuzované věci bylo (mělo být) mimořádným opravným prostředkem podle . Tudíž stěžovatelovou povinností podle téhož zákona bylo ho (řádně) vyčerpat, tzn. podat v takové podobě, aby se dovolací soud v prvé řadě mohl zabývat tím, zda je naplněn některý ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedený v

12. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jím podané dovolání bylo odmítnuto pro nesplnění důvodů (dovolání). Tím ne zcela přesně vyjádřil skutečnost, že daný postup Nejvyšší soud zvolil proto, že stěžovatel svými dovolacími námitkami napadl jen jeden ze dvou samostatných důvodů, na kterých bylo rozhodnutí městského soudu postaveno. V důsledku toho nezbylo Nejvyššímu soudu než dovolání bez dalšího odmítnout, tj. aniž by měl nějaký prostor pro uvážení ( ) o tom, zda předpoklady přípustnosti dovolání, jak jsou stanoveny v , byly naplněny či nikoliv. Jinak řečeno, nepřípustnost dovolání vyplynula z toho, že se touto otázkou Nejvyšší soud vůbec nemohl zabývat, resp. že i kdyby se jí zabýval, nemohlo by to ovlivnit výsledek dovolacího řízení. Tato skutečnost mohla (a měla) být stěžovateli nejen s ohledem na ustálenou judikaturu dovolacího soudu, ale i povahu věci známa, a tudíž nezbývá než uzavřít, že stěžovatel si sám uzavřel přístup k dovolacímu soudu.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y), který stojí mimo soustavu soudů (y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

14. Nejvyšší soud ve svém usnesení řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení) stěžovateli vysvětlil, proč jím podané dovolání nelze považovat za přípustné, přičemž poukázal na svou ustálenou judikaturu. Stěžovatel proti jeho závěrům žádné námitky neuplatnil, a Ústavní soud ani jinak neshledal, že by tyto závěry prima facie vykazovaly znaky neústavnosti.

15. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části (viz sub 11 a 12) ji odmítl podle jako návrh nepřípustný.

16. O návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu poté, co ji obdržel.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2023

Jan Filip v. r.

předseda senátu