Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3544/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jána Tallo, zastoupeného Mgr. Liborem Hubáčkem, MBA, advokátem, sídlem Malé náměstí 73, Benešov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. října 2022 č. j. -37, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a ministra obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6 - Hradčany, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že Nejvyšší správní soud porušil jeho právo na soudní ochranu (spravedlivý proces) zakotvené v d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl vojákem z povolání. Jeho služební poměr zanikl k 31. 12. 2003. Dne 15. 12. 2015 adresoval státnímu tajemníkovi Ministerstva obrany podání, kterým opětovně uplatnil své finanční nároky související s existencí a zánikem služebního poměru podle , o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů. Státní tajemník v odpovědi stěžovateli ze dne 12. 1. 2016 připustil, že v mezidobí byl přehodnocen výklad zákonných ustanovení ve věcech služebního poměru, avšak upozornil na zásadu právní jistoty vážící se k běhu procesních lhůt a zdůraznil, že v jeho věci již veškeré lhůty na přezkum uběhly a nelze je navrátit. Následně podal stěžovatel k ministru obrany další žádost o zaslání stejnopisů výroků spolu s vyznačením doložek právní moci ve správních řízeních o jeho žádostech ve věcech služebního poměru a stížnost na způsob vyřízení jeho žádosti státním tajemníkem. Ministr obrany přípisem ze dne 1. 3. 2016 odmítl rozhodovat o jeho nárocích ze služebního poměru, neboť o nich již bylo rozhodnuto, a postup státního tajemníka shledal správným.

3. Stěžovatel se u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhal vyslovení nicotnosti, případně zrušení jak rozhodnutí ministra obrany ze dne 1. 3. 2016, tak i rozhodnutí státního tajemníka ze dne 12. 1. 2016. Městský soud žalobu proti oběma usnesením odmítl. Přípis ministra podle soudu nesplňoval materiální znak rozhodnutí, a nebylo ho proto možné považovat za rozhodnutí ve smyslu , (dále jen " "). Přípis státního tajemníka městský soud za rozhodnutí v materiálním smyslu považoval, žaloba proti němu však byla podána opožděně. Městský soud nadto stěžovatele upozornil, že Ústavní soud v usnesení ze dne 12. 11. 2015

sp. zn.

(pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) týkajícím se vyřízení jeho žádosti o nárocích ze služebního poměru ze dne 29. 9. 2009, dospěl k závěru o promlčení veškerých nároků souvisejících s jeho služebním poměrem uplatněných v uvedené žádosti, přičemž s ohledem na totožnost nároků uplatněných v žádosti ze dne 15. 12. 2015 dopadá závěr i na posuzovanou věc.

4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 3. 2021 č. j. -37 vyhověl, usnesení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud konstatoval, že v návaznosti na posouzení přípisu státního tajemníka městským soudem jako správního rozhodnutí je nutno na navazující přípis ministra nahlížet jako na rozhodnutí o opravném prostředku, který stěžovatel podal proti rozhodnutí státního tajemníka. Taktéž včasnost žaloby je třeba posuzovat podle tohoto naposled vydaného rozhodnutí. Městský soud následně opětovně rozhodl a rozsudkem ze dne 31. 5. 2021 č. j. -71 žalobu zamítl s odůvodněním, že obě rozhodnutí sice nemají řádnou formu, avšak je z nich patrno, jakým způsobem správní orgány o žádosti stěžovatele rozhodly. Dále konstatoval, že stěžovatel měl možnost uplatnit své nároky ze služebního poměru v zákonné tříleté promlčecí lhůtě podle § 161 zákona o vojácích z povolání, nicméně s ohledem na ukončení služebního poměru v roce 2003 a žádosti s uplatněnými nároky z roku 2015 je zřejmé, že nároky uplatnil po uplynutí promlčecí lhůty.

5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel opětovně kasační stížnost, ve které tvrdil, že námitka promlčení nebyla vznesena řádně, neboť rozhodnutí správního orgánu musí obsahovat zamítnutí konkrétního nároku, uvedení právního předpisu, podle kterého se promlčení dovolává, řádné odůvodnění včetně konstatování začátku a konce běhu promlčecí lhůty, dále musí rozhodnutí nabýt právní moci a obstát v odvolacím řízení, event. přezkumu správním soudem. Také nesouhlasil se závěrem městského soudu, že všechna řízení o jeho žádostech byla ukončena. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl opakovanou kasační stížnost jako nedůvodnou. Ztotožnil se s názorem městského soudu, který uplatnil svou přezkumnou úlohu a shledal, že z přípisu státního tajemníka je zřejmé, že důvodem, pro který nelze vyhovět stěžovatelově žádosti, je skutečnost, že uběhla lhůta pro uplatnění nároku. Na tomto závěru nic nemění ani nedostatky samotných správních rozhodnutí a správního řízení, neboť ani napravení těchto nedostatků nemůže mít za následek vyhovění stěžovatelovým požadavkům.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel je přesvědčen, že právní závěr Nejvyššího správního soudu je v extrémním nesouladu s vykonaným skutkovým zjištěním o začátku běhu promlčecí lhůty, nedostatečně je odůvodněn právní závěr o řádném namítnutí promlčení, o nemožnosti promlčení některých nároků a představuje libovůli v rozhodování soudu o promlčení, a to v rozporu s jeho vlastní judikaturou. Konstatuje-li Nejvyšší správní soud vady rozhodnutí obou správních orgánů, které ale shledává přípustnými, pomíjí-li namítané vady správního řízení, rozhoduje-li o účinném uplatnění námitky promlčení a její přezkoumatelnosti s poukazem na detailní přezkum právního závěru o promlčení, tak přehlíží, že v rozhodnutí správního orgánu není seznatelný výrok a je bez řádného odůvodnění. Stěžovatel má za to, že námitky promlčení se musí správní orgán dovolat v rozhodnutí, jak ukládá zákon, tj. rozhodnutím ve správním řízení podle , , ve znění pozdějších předpisů, řádně odůvodněném, s uvedením použitého zákonného předpisu, počátku a konce lhůty promlčení (přezkoumatelně), tedy nikoliv rozhodnutím ve smyslu , které je toliko žalobní legitimací k žalobě proti rozhodnutí (úkonu) správního orgánu a ve kterém není výrok, v němž je výslovně uvedeno, že správní orgán prvního stupně vůči uplatněným nárokům namítá promlčení, neboť marně uplynula lhůta stanovená v zákona o vojácích z povolání a z toho důvodu nárok zamítá.

7. Stěžovatel dále namítá, že rozhodnutí správních orgánů nesplňují všechny požadavky a 68 o obsahu, formě a náležitostech rozhodnutí, nebyl dodržen předepsaný postup správních orgánů v řízení, jehož účelem je vydání rozhodnutí, je proto vadný a rozhodnutí nepřezkoumatelné.

8. Podle stěžovatele je posouzení nového rozhodnutí podle , nesouladné s judikaturou a komentářovou literaturou, není řádně odůvodněno a nebylo vysvětleno, že jde o důvodný odklon od ustálené judikatury, je nezákonné a představuje libovůli v rozhodování soudu. Právní posouzení je nesrozumitelné, protože popírá smysl využití institutu nového rozhodnutí podle , když zužuje předmět řízení jen na novou žádost, u které je namítáno promlčení, tedy nemožnost provedení řízení o novém rozhodnutí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

11. Závěry správních soudů, že předmětné přípisy jsou rozhodnutím, jsou řádně odůvodněné a mají oporu v provedeném dokazování. Především jimi příslušný služební orgán stěžovateli jednoznačně sdělil, že jeho nároky neuznává, z jakých důvodů a uplatnil námitku promlčení, a tudíž stěžovatel neměl důvod předpokládat, že v jeho věci následně dojde k vydání jiného rozhodnutí.

12. Ústavní soud ve shodě s Nejvyšším správním soudem opětovně upozorňuje, že v nynější posuzované věci byl předmětem přezkumu správními soudy výhradně přípis tajemníka Ministerstva obrany ze dne 12. 1. 2016 a přípis ministra obrany ze dne 1. 3. 2016, nikoliv předchozí žádosti stěžovatele a písemné reakce na tyto žádosti.

13. V části ústavní stížnosti stěžovatel rozporuje závěr obecných soudů, že o jeho nárocích již bylo příslušnými správními orgány rozhodnuto v materiálním smyslu. Ústavní soud připomíná, že otázka, zda bylo o jednotlivých podnětech stěžovatele rozhodnuto, byla již dříve řešena Nejvyšším správním soudem a následně Ústavním soudem (viz usnesení

sp. zn.

). Městský soud přitom dospěl k závěru, že předmětem stěžovatelovy žádosti státnímu tajemníkovi Ministerstva obrany ze dne 15. 12. 2015 byly nároky, o nichž již dříve materiálně rozhodnuto bylo, soud podrobně přezkoumal promlčení jednotlivých uplatněných nároků a detailně u nich vysvětlil běh promlčecí lhůty a její konec. V této části ústavní stížnosti stěžovatel kromě rozporování dílčího posouzení obecných soudů žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci zejména k uplatněné námitce promlčení nároků a použití nepředestřel. V závěrech městského soudu a Nejvyššího správního soudu nelze spatřovat takové pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení práva na soudní ochranu podle y.

14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv a svobod, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2023

Jan Filip v. r.

předseda senátu