Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 266/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Vojtěcha Říhy, Ph.D., advokáta, sídlem Moulíkova 2239/3, Praha 5 - Smíchov, zastoupeného Mgr. Martinem Kunickým, advokátem, sídlem 28. října 184, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2022 č. j. -1106 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. března 2022 č. j. -1052, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a M. B., zastoupeného opatrovníkem městem Příbram, sídlem Tyršova 108, Příbram, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí "pro jejich zjevnou nezákonnost a nesouladnost s materiálním právním státem tak, jak je vymezen v preambuli y, a se , , a d". Při určení napadených usnesení vychází Ústavní soud z petitu ústavní stížnosti, kterým je vázán. Nepřihlédl proto k neorganickému vymezení (str. 2 ústavní stížnosti) "rozhodnutí, proti kterému ústavní stížnost směruje", kde stěžovatel uvedl, že směřuje proti:

- usnesení Nejvyššího soudu České republiky, č.j. -1106 ze dne 21.12.2022 (doručeno dne 24.1.2023),

- ve spojení s

- usnesení Krajského soudu v Praze, č.j. -1052 ze dne 24.03.2022,

- usnesením Krajského soudu v Praze č.j. -1092,

- usnesení Okresního soudu v Příbrami evidovaných pod č.j. -1029, -974.

Pozn. Telefonickým dotazem u Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") Ústavní soud zjistil, že ve spise sp. zn. (nově vedeném pod sp. zn. ) se žádné usnesení č. j. -1029 nenachází. Na č. l. 1029 je založen referát s pokynem o zaslání vyjádření k odvolání proti usnesení ze dne 20. 9. 2021 č. j. -1006.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že okresní soud usnesením ze dne 20. 9. 2021 č. j. -1006 rozhodl o stěžovatelově návrhu na přiznání odměny správce jmění opatrovance - vedlejšího účastníka, vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovateli odměnu ve výši 13 302 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Proti tomuto usnesení podali stěžovatel i opatrovanec samostatná odvolání, na jejichž základě Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že stěžovatelův návrh na přiznání odměny za správu jmění opatrovance se zamítá (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, s nímž spojil návrh na prominutí zmeškání lhůty.

3. Okresní soud usnesením ze dne 22. 8. 2022 č. j. -1083 dovolání stěžovatele odmítl pro opožděnost (I. výrok), zamítl návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání dovolání (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání před soudem prvního stupně (III. výrok). V odůvodnění okresní soud uvedl, že usnesení krajského soudu obsahovalo řádné poučení o možnosti podat dovolání a že prominout zmeškání lhůty k podání dovolání nelze, neboť to , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), konkrétně , nepřipouští.

4. K odvolání stěžovatele krajský soud usnesením ze dne 15. 9. 2022 č. j. -1092 potvrdil usnesení okresního soudu (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). K odvolací námitce ohledně nouzového stavu uvedl, že jeho zmeškání lhůty nelze prominout ani podle , o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně a , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), neboť tato právní úprava na období, v němž podal opožděně dovolání, nedopadá. Lhůta k podání dovolání ve stěžovatelově věci skončila dne 13. 6. 2022, dovolání bylo podáno až dne 20. 6. 2022. Podle se přitom nouzovým stavem pro účely uvedeného zákona rozumí nouzový stav vyhlášený z důvodu výskytu onemocnění covid-19. Nouzový stav, na který odkazuje naopak stěžovatel, byl vyhlášen až v březnu roku 2022, a to z důvodu reakce na migrační vlnu velkého rozsahu, a proto , umožňující teoreticky prominout zmeškání lhůty k podání dovolání, na daný případ použít nelze. Z vyjádření stěžovatele se navíc podle krajského soudu podává, že důvodem ke zmeškání lhůty v jeho případě nebylo žádné krizové opatření související buď s onemocněním covid-19 nebo se zvládnutím migrační vlny velkého rozsahu, ale jeho pochybení při nastavování administrativního systému. Takový důvod by ovšem nemohl být omluvitelným důvodem právě ani podle

5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V dovolání podle Nejvyššího soudu nebyla specifikována taková právní otázka, která by mohla založit jeho přípustnost. Nejvyšší soud se ztotožnil s krajským soudem v tom, že ke zmeškání lhůty k podání dovolání stěžovatelem nedošlo z nějakého důvodu spočívajícího v mimořádném opatření při epidemii proti onemocnění covid-19. Stěžovatel tak toliko poukazuje na náhodný souběh spočívající v tom, že ke zmeškání lhůty v jeho případě došlo v době vyhlášeného nouzového stavu z důvodu nutnosti reagovat na migrační vlnu velkého rozsahu na území České republiky. přitom zjevně neumožňuje promíjet zmeškání lhůt v případech souvisejících s migrační vlnou. Nadto důvod zmeškání lhůty k podání dovolání prezentovaný stěžovatelem nijak nesouvisí ani s nouzovým stavem vyhlášeným z důvodu nutnosti reagovat na migrační vlnu. Dovoláním napadené usnesení krajského soudu nezáviselo ani na vyřešení otázky, zda stěžovatel měl omluvitelný důvod, neboť prominutí lhůty k podání dovolání , mimo podmínky vymezené , nepřipouští ani z omluvitelného důvodu.

II.

Argumentace stěžovatele

6. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu a jemu předcházejícímu usnesení krajského soudu stěžovatel zejména uvádí, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. zdůraznil, že omluvitelnost důvodů pro zmeškání lhůty je třeba zkoumat v každém případě individuálně. Podle stěžovatele je tedy třeba mimořádná opatření související s epidemií onemocnění covid-19 zkoumat skrze jejich dopady do konkrétních poměrů účastníka soudního řízení nebo jeho zástupce. Za projev takové mimořádné situace lze považovat i událost, která nastane u účastníka řízení nebo u jeho zástupce objektivně nezávisle na jejich vůli a zabrání možnosti učinit včas příslušný procesní úkon. Uvedenou mimořádnou situací u stěžovatele bylo zavedení nového administrativního systému s prvky automatizace, čímž došlo k tomu, že nebyla řádně vytištěna příslušná dodejka od předmětné datové zprávy a došlo tak k nesprávnému zaevidování konce lhůty omezující možnost podat dovolání.

7. Dále se stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle zabývá hodnocením, zda jemu okresním soudem přiznaná odměna jako soudem ustanovenému správci jmění opatrovance byla svou výší adekvátní. Tvrdí, že správná odměna má být ve výši "520.569,69,- Kč včetně DPH", a sděluje, že v současné době je tak znechucen, že jakákoliv částka odměny by byla uvítána a samotné podání ústavní stížnosti je dáno tím, že stěžovatel nemá být člověkem, který si nechá věci líbit a vzdává se. "Totiž ani Buddha by se nevzdal."

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario).

9. K přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení krajského soudu č. j. -1052 viz níže (sub IV.).

IV.

Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (bod 11.), posléze proti usnesení krajského soudu (body 12. až 14.).

11. Stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy napadl usnesení krajského soudu č. j. -1092 dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle , když dospěl k závěru, že stěžovatel neformuloval takovou otázku, která by založila jeho přípustnost (v podrobnostech viz výše bod 5.). V tomto závěru Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil žádné ústavněprávní vady. Ústavní soud dodává, že ústavně souladné argumenty o opožděnosti jeho dovolání proti usnesení krajského soudu č. j. -1052 a také o nedůvodnosti jeho návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání dovolání byly formulovány již v usnesení okresního soudu č. j. -1083 a v usnesení krajského soudu č. j. -1092. Je zřejmé, že na stěžovatelem opožděně podané dovolání z hlediska ratione temporis nedopadá, když navíc důvody, proč stěžovatel lhůtu k podání dovolání zmeškal, nesouvisely ani s opatřeními vztahujícími se ke zvládnutí migrační krize velkého rozsahu. Výjimku stanovenou v zákoně č. pro ojedinělé prominutí zmeškání lhůty i při podání dovolání ve stěžovatelově věci evidentně nelze uplatnit, na čemž nemůže ničeho změnit ani stěžovatelem odkazovaný závěr judikatury Nejvyššího soudu, že omluvitelnost důvodů zmeškání lhůty k provedení úkonů nutno ve smyslu posuzovat individuálně, s ohledem na konkrétní okolnosti případu, v němž ke zmeškání lhůty došlo.

12. Stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy napadl usnesení krajského soudu č. j. -1052 dovoláním, které okresní soud odmítl pro opožděnost (a zamítl návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání dovolání - viz výše bod 3.), krajský soud toto usnesení potvrdil (viz výše bod 4.) a Nejvyšší soud dovolání odmítl (viz výše bod 5.).

13. Odmítnutí dovolání pro opožděnost má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení krajského soudu č. j. -1052.

14. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je určující, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele důvodně odmítnuto pro jeho opožděnost, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. věta za středníkem ), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatele hledět tak, jako by nebylo podáno. V takovém případě nelze ústavní stížnost - v části směřující proti usnesení krajského soudu - považovat za přípustnou.

15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost podle zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle zčásti jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2023

Jan Filip v. r.

předseda senátu