Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2118/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FOCUS - METAL, s. r. o., se sídlem Jiráskova 399/11, Valašské Meziříčí, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2022 č. j. -18, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 14. 10. 2021 č. j. -47 a rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 18. 1. 2021 č. j. KrÚ-6058/2021/108/OMSŘI/Es, sp. zn. SpKrÚ 66972/2020, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené d (dále jen " ") a právo na ochranu vlastnického práva zaručené y.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, v záhlaví uvedeným rozhodnutím Krajský úřad Pardubického kraje zamítl jako nepřípustné odvolání stěžovatelky ze dne 29. 8. 2020 proti: 1) rozhodnutí Místního národního výboru v Dolní Čermné ze dne 10. 7. 1991 č. j. 58/91/328/1/P, jímž bylo rozhodnuto o umístění stavby "Lanškroun - vodovod II. stavba"; 2) rozhodnutí Obecního úřadu Dolní Čermná ze dne 12. 10. 1992 č. j. 47/92/332/2/P, jímž bylo vydáno stavební povolení na výše zmíněnou stavbu; a 3) rozhodnutí Obecního úřadu Dolní Čermná ze dne 28. 12. 1995 č. j. Výst. 77/95/332/4/P, jímž bylo povoleno užívání uvedené stavby. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích v záhlaví označeným rozsudkem zamítl následnou správní žalobu; Nejvyšší správní soud pak v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost.

3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.

4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že jí nebyla řádně doručena prvoinstanční rozhodnutí správních orgánů, a proto nemohou být pravomocná. Stěžovatelka nesouhlasí s judikaturou Nejvyššího správního soudu, aprobovanou Ústavním soudem, podle které pro zachování práva na spravedlivý proces stačí, že se účastník řízení s formálně nedoručenou písemností materiálně seznámí. Dále stěžovatelka namítá, že závěr o materiálním seznámení s písemností nelze založit na pouhých domněnkách a předpokladech, ale musí být řádně prokázán, a tuto myšlenku ilustruje na skutkových okolnostech případu. Za excesivní a svévolný stěžovatelka dále označuje závěr odvolacího správního orgánu a správních soudů, že v době nabytí vlastnického práva musela vědět, že kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

7. Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice s právními a skutkovými závěry správních soudů, kterou vedla již v předchozím řízení. Všechny stěžovatelčiny námitky již byly vypořádány v předchozích rozhodnutích, přičemž Ústavní soud závěry obecných soudů shledává udržitelnými. Konkrétně s námitkou týkající se nabytí právní moci prvoinstančních správních rozhodnutí se Nejvyšší správní soud vypořádal v bodech 17 až 21 napadeného rozsudku, v němž odkázal na pro senáty Nejvyššího správního soudu závazný názor rozšířeného senátu vyslovený v rozsudku ze dne 17. 2. 2009 č. j. -118 (aprobovaný Ústavním soudem např. v usnesení

sp. zn.

ze dne 7. 10. 2014), podle kterého za doručené lze považovat i rozhodnutí, které nebylo formálně správně doručováno, pokud se s ním adresát fakticky seznámil. Následně důkladně posoudil skutkové okolnosti posuzované věci a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě se fikce doručení uplatní.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že namítaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2023

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu