Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 419/23

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. Q. C., zastoupeného JUDr. Bc. Marcelou Oškrdovou, advokátkou se sídlem Národní 416/37, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2023, č. j. -33, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 8. 2022, č. j. -21, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, jako vedlejšího účastníka řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že v jeho případě došlo k porušení d (dále jen " "), y, a současně byl porušen i y (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti a přiložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je státním příslušníkem Vietnamské socialistické republiky (dále jen "Vietnam"). V roce 2017 stěžovatel opustil Vietnam a střídavě pobýval v Polsku a České republice. V roce 2019 byl v České republice shledán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v rozsahu 30 měsíců a zároveň mu byl uložen trest vyhoštění v délce trvání 10 let. Stěžovatel byl z výkonu trestu propuštěn dne 3. 10. 2021. Dne 13. 10. 2021 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany (dále jen "žádost").

3. Ministerstvo vnitra jako vedlejší účastník o žádosti stěžovatele rozhodl dne 1. 2. 2022 pod č.j. OAM-859/ZA-ZA11-HA13-2021, a to tak, že: "Mezinárodní ochrana podle , , , a , o azylu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se neuděluje."

4. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"). V žalobě stěžovatel namítal, že rozhodnutí vedlejšího účastníka je nezákonné, neboť neobsahuje žádné procesní ustanovení, dle kterého správní orgán v řízení o žádosti postupoval. Rozhodnutí tak neobsahuje esenciální náležitosti podle , (dále jen " "), a tato absence činí rozhodnutí nepřezkoumatelným. Dle stěžovatele formulace výroku "mezinárodní ochrana se neuděluje" nemá oporu v zákoně, kdy zákon toliko vedlejšímu účastníkovi přiznává pravomoc mezinárodní ochranu udělit, nikoliv však opak. Krajský soud žalobu stěžovatele nyní napadeným rozsudkem zamítl, když uzavřel, že z výrokové části vedlejšího účastníka, jakož i z odůvodnění jeho rozhodnutí, je zcela zřejmé, dle jakých ustanovení při posuzování žádosti postupoval.

5. Stěžovatel následně podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Rozsah přezkumu rozhodnutí vymezil jedinou námitkou, a to absencí náležitostí dle . Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele odmítl pro nepřijatelnost dle , . V odmítavém usnesení uvedl, že vedlejší účastník v rozhodnutí označil příslušná ustanovení , zákon o azylu (dále jen " "), dle kterých žádost posuzoval, a následně rozhodl. Neztotožnil se s názorem stěžovatele, který tvrdí, že vedlejší účastník nemá pravomoc rozhodnout o žádosti negativně.

6. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se vymezuje rovněž jedinou námitkou. Stěžovatel se domnívá, že v jeho věci došlo k porušení základních principů právního státu; zejména stěžovatel vyzdvihuje porušení zásady enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí. Porušení této zásady spatřuje stěžovatel v tom, že vedlejší účastník rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany, přičemž takový postup údajně nemá v podklad. Dále stěžovatel v postupu vedlejšího účastníka spatřuje porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť v rozhodnutí neuvedl ustanovení, dle kterého v řízení postupoval.

7. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), neboť v případě vyhovění ústavní stížnosti by byl jeho návrat do České republiky značně komplikovaný a finančně náročný.

8. Nejprve Ústavní soud posoudil splnění procesních požadavků a uzavřel, že ústavní stížnost je podána včas osobou oprávněnou a k jejímu projednání je zdejší soud příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

10. Jak opakovaně Ústavní soud připomíná, přezkum rozhodnutí napadených ústavní stížností se omezuje toliko na ústavně právní rovinu. Je pravdou, že orgány veřejné moci jsou povinny vykonávat svou činnost pouze v mezích zákona. Platí tak, že nesmí jakkoliv překračovat své zákonné kompetence. V případě, že by orgány postupovaly na základě vlastní libovůle, došlo by k porušení ústavního pořádku [HUSSEINI, Faisal. Čl. 2 (Povaha státu, uplatňování jeho moci a postavení jednotlivce v jeho rámci). In: HUSSEINI, Faisal, BARTOŇ, Michal, KOKEŠ, Marian, KOPA, Martin a kol. základních práv a svobod - komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 39.]. Takové porušení však v nyní posuzovaném případě nebylo shledáno.

11. Stěžovatele zmíněná zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí je zakotvena v y. Její role je v rozhodování orgánů veřejné moci velmi podstatná. Žádný orgán veřejné moci nesmí v rámci své činnosti vybočit ze zákonných mezí. tak zakazuje, aby jakýkoliv orgán vykonávající veřejnou moc postupoval mimo své svěřené pravomoci.

12. Svěřuje-li ovšem vedlejšímu účastníkovi pravomoc rozhodovat o udělení mezinárodní ochrany, vymezuje k tomu postup v řízení a kritéria, dle kterých probíhá posuzování žádosti, bylo by absurdní a nelogické, nemohl-li by tento státní orgán při nesplnění zákonných podmínek vydat rozhodnutí negativní. v vymezuje podmínky, které musí být splněny pro udělení mezinárodní ochrany, a pokud splněny nejsou, nelze mezinárodní ochranu udělit. Pro řešení nyní posuzované věci je proto podstatné, že obsahuje kompetenční normu, která vedlejšímu účastníkovi přiznává pravomoc rozhodovat o žádosti o mezinárodní ochranu. Přitom rozhodnutí, vydávané na základě této kompetenční normy, může být logicky buď pozitivní či negativní, a nelze přijmout značně formalistický výklad stěžovatele, že vedlejší účastník je oprávněn vydávat pouze rozhodnutí pozitivní. V tomto ohledu tak nelze krajskému soudu, a potažmo Nejvyššímu správnímu soudu nic vytknout. Ze samotného ostatně vyplývá, že je v pravomoci vedlejšího účastníka mezinárodní ochranu neudělit. Tato možnost je výslovně uvedena v jeho .

13. Stěžovatel rovněž zpochybňuje formulaci výroku: "mezinárodní ochrana se neuděluje." K tomu Ústavní soud uvádí, že právní úprava zpravidla neobsahuje přesnou formulaci výroku, nýbrž pouze stanoví jeho podstatné náležitosti. S touto stížnostní námitkou se ostatně uspokojivě vypořádal již krajský soud v bodu 14 odůvodnění napadeného rozsudku, když zdůraznil, že vedlejší účastník má povinnost zhodnotit, zda je možné žadateli udělit azyl podle jednotlivých ustanovení a neshledá-li zákonné důvody pro udělení, vydá rozhodnutí o jejím neudělení. Z předmětného rozhodnutí vedlejšího účastníka je přitom dostatečně seznatelné, podle kterých zákonných ustanovení rozhodoval a toto rozhodnutí i řádně odůvodnil. Tento závěr, potvrzený následně i Nejvyšším správním soudem, shledává zdejší soud ústavněprávně plně akceptovatelný.

14. Na závěr proto Ústavní soud shrnuje, že vedlejší účastník ve výroku rozhodnutí zcela jasně uvedl, dle kterých ustanovení rozhodoval, přičemž své závěry a úvahy dále specifikoval v odůvodnění rozhodnutí. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mělo dojít (výrokem správního rozhodnutí) k zamítnutí žádosti či k jinému procesnímu postupu, nelze s ním souhlasit, neboť zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany slouží zcela jinému institutu, který je uveden v (zjevně nedůvodná žádost).

15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

16. S ohledem na okolnost, že o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto neprodleně po jejím podání, již Ústavní soud samostatně nerozhodoval o žádosti o odklad vykonatelnosti, neboť by to bylo zjevně nadbytečné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2023

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu