Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3499/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Libuše Karbanové, zastoupené Mgr. Ondřejem Zmeškalem, advokátem se sídlem Tábor 521/44b, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2022 č. j. -78 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 10. 9. 2021 č. j. -60, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta její kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud"), jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Tvrdí, že uvedenými soudními rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle a d (dále jen "") ve spojení s Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Protokolu č. 1 k Úmluvě.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 31. 10. 2018 k Městskému soudu v Praze domáhala zrušení zápisů ve formě záznamů do katastru nemovitostí, provedených Katastrálním úřadem pro Liberecký kraj (dále jen "vedlejší účastník") pod č. Z-9818/2010 a č. Z-17066/2013. Dále požadovala náhradu škody po dalších (v žalobě specifikovaných) žalovaných, neboť podle jejích tvrzení přičiněním těchto osob došlo k vydání zfalšovaných rozhodnutí ve dvou dědických řízeních, na základě kterých vedlejší účastník provedl shora označené záznamy do katastru nemovitostí. Městský soud v Praze předložil věc Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí podle , který jako věcně příslušné k projednání a rozhodnutí věci označil okresní soudy a zároveň rozhodl o postoupení věci Okresnímu soudu v Liberci. Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 15. 1. 2020 č. j. -231 vyslovil v části řízení týkající se zrušení předmětných zápisů svojí věcnou nepříslušnost a věc v tomto rozsahu postoupil krajskému soudu jako soudu rozhodujícímu ve správním soudnictví. Krajský soud v záhlaví citovaným rozhodnutím žalobu stěžovatelky odmítl pro opožděnost podle Dospěl k závěru, že pokud k tvrzeným nezákonným zásahům došlo v letech 2010 a 2014, je žaloba zjevně opožděná, neboť byla podána po uplynutí dvouleté objektivní lhůty podle , přičemž zmeškání této lhůty nelze prominout. Nejvyšší správní soud následně v záhlaví citovaným rozhodnutím zamítl její kasační stížnost.

Stěžovatelka tvrdí, že k porušení jejích základních práv mělo dojít v důsledku postupu správních soudů, které nesprávně posoudily její žalobu jako opožděnou. Podle stěžovatelky měly soudy zásah spočívající v zápisech záznamů do katastru nemovitostí posoudit jako zásah trvající a nikoli jako zásah jednorázový. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nálezy

sp. zn.

a

a na ně navazující judikaturu Nejvyššího správního soudu, kterou oba soudy podle jejího názoru ignorovaly. Stěžovatelka rovněž namítá, že jí krajský soud v rozporu s nálezem

sp. zn.

nepředestřel jeho právní náhled na charakter zásahu do jejích práv a neumožnil jí tak reagovat na jeho opačný závěr, v jehož důsledku byla žaloba stěžovatelky odmítnuta pro opožděnost.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že není primárně povolán k interpretaci právních předpisů z oblasti veřejného práva, nýbrž je v řízení o ústavní stížnosti ex constitutione určen k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [ písm. d)y]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě pátéy. Jelikož Ústavní soud nevystupuje v tomto řízení jako "vrcholný" správní soud, nepřísluší mu postup a rozhodnutí správních orgánů přezkoumávat z pohledu dodržení běžné zákonnosti a v hloubce a rozsahu, jak to činí správní soudy, a tedy fungovat jako další "superrevizní" instance. Ústavní soud tak danou věc v řízení o ústavní stížnosti posuzuje optikou ochrany stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí správních soudů a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly tvrzená ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Jak krajský soud, tak následně i Nejvyšší správní soud rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými vě a vě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná. Závěry jimi vyslovené nemají excesivní povahu. Při hodnocení povahy zásahu vyšly oba soudy z objektivních skutečností, rozhodovaly nestranně, s námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a věc po právní stránce hodnotily přiléhavě. Závěr krajského soudu, který odmítl žalobu stěžovatelky z důvodu její opožděnosti, byl dostatečně a srozumitelně odůvodněn.

Ústavní soud se ztotožňuje se závěry Nejvyššího správního soudu, který dovodil, že zápisy záznamů do katastru nemovitostí provedené vedlejším účastníkem podle , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, jsou faktickým a obsahově jedinečným úkonem a den, kdy byly tyto záznamy provedeny, je objektivně dán, a proto se od něj odvíjí počátek objektivní dvouleté lhůty pro podání žaloby k ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu. Soudy tedy správně konstatovaly, že v případě obou zápisů již v době podání žaloby nebyla zachována lhůta pro její podání ve smyslu Uvedené závěry nejsou v rozporu se závěry zdejšího soudu obsaženými v nálezech

sp. zn.

a

, na něž poukazuje stěžovatelka, neboť ty se týkají skutkově odlišných případů. V rámci nich byly posuzovány skutkově odlišné zásahy správních orgánů: zadržování dokumentů získaných při místním šetření podle , o ochraně hospodářské soutěže, resp. zadržování kauce uložené podle , o provozu na pozemních komunikacích.

Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že jí krajský soud neumožnil reagovat na jeho opačný závěr ohledně povahy nezákonného zásahu. Ústavní soud ověřil, že krajský soud nemohl v dané věci dojít k opačnému závěru než stěžovatelka, neboť ta původně tvrdila, že jde o žalobu na vkladové řízení, k jejímuž projednání a rozhodnutí jsou věcně příslušné soudy v občanském soudním řízení, vedeném podle části páté , a nikoli správní soudy v řízení vedeném podle

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2023

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu