Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 312/23

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti STARCOM INTERNATIONAL, s. r. o., sídlem Rudná 1117/30a, Ostrava - Vítkovice, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Lichnovským, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. listopadu 2022 č. j. -87, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích práv zaručených a d.

Z ústavní stížnosti se podává, že správce daně na základě výsledků daňové kontroly odepřel stěžovatelce nárok na odpočet DPH z přijatých zdanitelných plnění od blíže specifikovaného dodavatele. Platebními výměry ze dne 2. 5. 2016 a 3. 5. 2016 tak byla stěžovatelce vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období září až prosinec 2013 a únor až květen 2014. Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím č. j. 23368/17/5300-21441-711676 ze dne 24. 5. 2017 uvedené platební výměry potvrdilo a stěžovatelčino odvolání zamítlo. Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. -143 ze dne 31. 8. 2020 zamítl stěžovatelčinu správní žalobu. Ústavní stížností napadeným rozsudkem pak Nejvyšší správní soud zamítl i stěžovatelčinu kasační stížnost. Důvodem odepření daňového odpočtu bylo, že stěžovatelka byla zapojena do řetězce transakcí, jejichž cílem bylo vylákání výhody na DPH podvodným způsobem, o čemž stěžovatelka minimálně mohla a měla vědět, přičemž nepřijala rozumná opatření, kterými by se účasti na podvodu mohla vyhnout.

Ústavní stížnost je postavena na argumentu, že správní orgány i soudy postupovaly v rozporu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Jak totiž stěžovatelka uvádí, závěr o existenci daňové ztráty byl opřen o domněnky, které na základě předem stanovených kritérií vzešlých z daňové praxe existenci podvodu toliko předpokládají. Soudní dvůr přitom ve věci Crewprint (rozhodnutí ve věci C-611/19 ze dne 3. 9. 2020) konstatoval, že systém dokazování, který se opírá o domněnky založené na předem stanovených kritériích o existenci podvodu a v určitých případech o vědomosti o podvodu, kterou daňový poplatník měl nebo měl mít, je v rozporu s jeho judikaturou, podle níž musí správce daně v každém jednotlivém případě na základě objektivních důkazů dostatečně prokázat existenci podvodu spáchaného osobou povinnou k dani nebo to, že osoba povinná k dani věděla nebo musela vědět, že dotčené plnění je spojeno s podvodem spáchaným jiným obchodníkem zapojeným do řetězce.

Stěžovatelka nadto poukazuje na koncepční chybu v postupech finanční správy, která se při koncipování daňové ztráty opírá o závěry vzešlé z daňových řízení jiných účastníků řetězce. Tak tomu bylo i v případě stěžovatelky, u níž bylo doměření daně aplikací důkazního břemene v důkazní nouzi. Doměrky účastníků nacházejících se v řetězci před stěžovatelkou totiž měly být tím nejdůležitějším důkazem existence podvodu, došlo k nim však jen díky tomu, že tito další účastníci byli od počátku naprosto pasivní. Takový postup je ovšem dle stěžovatelky v rozporu s tím, že důkazní břemeno ohledně existence podvodu nese výhradně správce daně. Pokud přesto chtěl Nejvyšší správní soud tento postup akceptovat, měl se podle stěžovatelky obrátit na Soudní dvůr s předběžnou otázkou, zda je v souladu s unijním právem výklad, podle kterého správce daně při prokazování existence daňové ztráty vychází ze zjištění (doměrků) správce daně z jiných daňových řízení vzešlých z důkazní nouze kontrolovaných daňových subjektů. Místo toho však Nejvyšší správní soud takové úvahy evropského přesahu vůbec neučinil a ustálený výklad Soudního dvora ignoroval.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Aplikace podústavních předpisů ve správním řízení je záležitostí správních orgánů a soudů v rámci správního soudnictví, Ústavní soud smí v řízení o ústavní stížnosti přezkoumat pouze to, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva stěžovatelů.

V posuzované věci Nejvyšší správní soud své závěry podrobně a logicky odůvodnil, zejména je pak v napadeném rozhodnutí srozumitelně vysvětleno, na základě čeho byla ve správním řízení prokázána existence daňového podvodu, jakož i to, že stěžovatelka o podvodu měla a mohla vědět a neučinila rozumná opatření, aby se účasti na podvodu mohla vyhnout. Nešlo přitom pouze o domněnky "založené na předem stanovených kritériích o existenci podvodu", nýbrž o ucelený řetězec důkazů vycházející z konkrétních okolností posuzované věci. Stejně tak nelze tvrdit, že by závěry správních orgánů a soudů byly pouze důsledkem pasivity ostatních účastníků řetězce, důkazní situace byla komplexnější (viz k tomu i bod 60 napadeného rozsudku).

Jde-li pak o rozhodnutí Soudního dvora ve věci Crewprint, stěžovatelkou uváděná pasáž řeší především otázku subjektivní stránky, přičemž podstatou citovaného názoru je to, že je potřeba prokázat, že se osoba povinná k dani aktivně podílela na daňovém podvodu, případně věděla nebo mohla vědět, že dotčené plnění je spojeno s podvodem (viz i bod 44 předmětného rozhodnutí Soudního dvora). Takový závěr pochopitelně musí být učiněn ve světle objektivních okolností, což se v posuzované věci stalo (viz k tomu i bod 91 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2023

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu