Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 200/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Ekotech Hořovice, s.r.o., se sídlem Masarykova 161, Hořovice, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, se sídlem Na Poříčí 12, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. listopadu 2022, č. j. -37, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. února 2021, č. j. -53, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí řízení a napadená rozhodnutí

1. Stěžovatelce byla doměřena daň z přidané hodnoty (DPH) platebním výměrem ze dne 9. 7. 2014, č. j. 3227028/14/2109-05701-201932, za zdaňovací období prosinec 2011 a současně uložena zákonná povinnost uhradit penále z doměřené daně. Stěžovatelka plnila v roce 2011 pro zadavatele Městskou část Praha 5 zakázku zhotovení nového povrchu na dětském hřišti Okrouhlík. Na této zakázce dle tvrzení stěžovatelky pro ni pracovali dva subdodavatelé: FALCON TECHNIC, s.r.o. (dále jen "FALCON") a Linhart spol. s r.o. (dále jen "Linhart"). Dle tvrzení stěžovatelky společnost FALCON prováděla odstranění předchozího povrchu a přípravu podkladu a společnost Linhart položila nový povrch. Podle výsledků daňové kontroly správcem daně neprokázala, že se zdanitelné plnění (stavební práce) uvedené na daňovém dokladu č. 201112231 ze dne 23. 11. 2011 uskutečnilo, že je přijala od dodavatele FALCON a že je použila k ekonomické činnosti. Odvolací finanční ředitelství (žalovaný) rozhodnutí ze dne 25. 5. 2015, č. j. 16164/15/5300-22444-711307, dodatečný platební výměr potvrdil a zamítl odvolání stěžovatelky. Následně byla stěžovatelka úspěšná s žalobou proti rozhodnutí žalovaného. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2017, č. j. -46, zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení, zejména z důvodu nutného provedení výslechu svědka před správním orgánem.

2. Žalovaný proto rozhodoval podruhé rozhodnutím ze dne 8. 8. 2018, č. j. 33416/18/5300-22444-707622. Dodatečný platební výměr (i přes doplnění dokazování) znovu potvrdil a odvolání zamítl. Uvedené rozhodnutí se stalo předmětem (v pořadí již druhé) správní žaloby, o níž rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem. V napadeném rozsudku krajský soud zdůraznil, že dospěl v předcházejícím rozsudku k jednoznačnému závěru, že stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno stran přijetí zdanitelného plnění podle faktury vystavené společností FALCON. Na námitku, že již původně provedené důkazy prokázaly oprávněnost uplatnění nároku na odpočet, plně odkázal na dříve vyslovené podrobné závěry, z nichž vyplývá opak. Spornou tak zůstala toliko otázka, zda stěžovatelka prostřednictvím dodatečně provedené svědecké výpovědi unesla na ni řádně přenesené důkazní břemeno, tedy zda touto výpovědí mohly být zpochybněny dosavadní skutkové závěry (tedy, že veškeré práce na dětském hřišti Okrouhlík provedla společnost Linhart). Svědecká výpověď v doplněném řízení před správními orgány ale žádné nové skutenčosti nepřinesla. Soud výpověď svědka hodnotil jako nepřesvědčivou a neprůkaznou, proto žalobu zamítl.

3. Nejvyšší správní soud rovněž kasační stížnost stěžovatelky zamítl. V dané věci nedošlo k porušení zásad dokazování podle daňového řádu. Znovu se zabýval jednotlivými námitkami stran důkazního řízení a uzavřel, že správní orgány ani krajský soud nepochybyly.

II. Ústavní stížnost

4. Právně zastoupená stěžovatelka ve své ústavní stížnosti splňující náležitosti , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), obsáhle brojí proti postupu obecných soudů v její věci.

5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá zejména porušení práva na spravedlivý proces podle d a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, rovněž porušení práva vlastnit majetek dle y. Odkazuje především na nález

sp. zn.

ze dne 20. 8. 2014, podle kterého vyžadováním nadměrného důkazního standardu pro prokázání určité skutečnosti mohou být porušena základní práva účastníka řízení. Podle Ústavního soudu "žádné skutkové okolnosti, které již odezněly, nelze následně, ex post, prokázat s absolutní jistotou. Vždy půjde o otázku určité míry pravděpodobnosti". Reprodukuje jednotlivé výpovědi svědka ve správním řízení po prvním (kasačním) rozhodnutí krajského soudu a zasahuje je do nového kontextu. Svědek zcela jasně potvrdil jako technický dozor investora, Městské části Praha 5, že na stavbě pracovala pro stěžovatelkou společnost FALCON a potvrdil i skutečnost, že na rozebrání podloží pod hřištěm, potvrdil, že se dělalo i oplocení nad brankami, připustil, že na stavbě mohly dělat dvě firmy, vysvětlil možný důvod opožděného data předání subdodávky FALCON - stěžovatelka a také správně popsal vzhled zástupce firmy FALCON, p. Jana Štěpána. Ze strany správních soudů i správce daně došlo k dezinterpretaci jeho výpovědi, navíc na ni kladl s ohledem na běh času nepřiměřené nároky. Je zjevné, že výpověď nebude podrobná s takovým odstupem (prodlení ale nebylo způsobeno stěžovatelkou, nývrž správními orgány). Výpověď svědka plně obstála i v kontextu ostatních důkazů, které doplňovala a nebyla snimi v rozporu.

III. Posouzení Ústavním soudem

6. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu a krajského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.

7. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. Dle rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.

9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Aplikace podústavních předpisů ve správním řízení je záležitostí správních orgánů a soudů v rámci správního soudnictví, přičemž v kompetenci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti podle y je rozhodování o tom, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody stěžovatelů. Stěžovatelka svou ústavní stížností požaduje opětovné hodnocení důkazů Ústavním soudem. K tomu Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". Takové pochybení Ústavní soud neshledal. Za situace, kdy vše podstatné již bylo uvedeno v napadených rozsudcích, obzvláště je-li podstatou námitek především posouzení věci v rovině podústavního práva, se Ústavní soud omezuje na konstatování, že v těchto rozhodnutích neshledal svévoli ani jiné kvalifikované pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle y či jiného jeho ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Ve zbytku postačí odkázat na příslušné části odůvodnění napadených rozsudků.

10. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou. Přetrvávající nespokojenost stěžovatelky s výsledkem řízení před správními soudy není způsobilá založit důvodnost jejích námitek, a proto je ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a krajského soudu nutno považovat za zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji Ústavní soud odmítnul podle .

11. Stěžovatelka se domáhá přehodnocení důkazů a přijetí jiných skutkových zjištění. Soudy správně hodnotily dokazování provedené ze strany správních orgánů, ty vyslechly navržené svědky a zhodnotily jejich výpovědi ve světle z nich plynoucích skutečností. Při hodnocení důkazů v případě stěžovatelky je zejména podstatné, že pokud by její tvrzení bylo pravdivé, pak by subdodavatelům zaplatila v součtu více, než by obdržela od objednatele (k tomu zejm. bod 21 napadeného rozsudku krajského soudu). To je nicméně dle Ústavního soudu představa, která by odporovala obecně známé skutečnosti - totiž že podnikání se provozuje za účelem dosažení zisku. Správní soudy k této skutečnosti pochopitelně musely při svém rozhodování přihlížet. Konečně stěžovatelka tuto stěžejní skutečnost nijak nerozporuje či nevysvětluje. Ústavní soud přitom neshledal důvodnými i jiné námitky stěžovatelky.

12. Proto Ústavní soud rozhodl podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. února 2023

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu