Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3546/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Lukáše Vlašaného, insolvenčního správce se sídlem v Táboře, Vančurova 2904, zastoupeného Mgr. Michalem Briaským, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 935/13, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. -26 ze dne 14. 10. 2022 a výroku II. usnesení Městského soudu v Praze č. j. -10 ze dne 5. 8. 2022, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Obvodního soudu pro Prahu 9, se sídlem v Praze 10, 28. Pluku 1533/29b, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných (částí) rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle , a 3, a d; dále namítá porušení y.

2. V řízení u obecných soudů jde o náklady incidenčního sporu v rámci insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze (dále jen "insolvenční soud") pod sp. zn. . Vedlejší účastnice přihlásila do předmětného insolvenčního řízení pohledávku v celkové výši 2 870 Kč. Stěžovatel (insolvenční správce dlužnice) při přezkumném jednání konaném 17. 5. 2022 tuto pohledávku částečně popřel z důvodů promlčení; následně dne 18. 5. 2022 podal k insolvenčnímu soudu incidenční žalobu na určení, že pohledávka není v částce 2 470 Kč po právu. V návaznosti na to vedlejší účastnice vzala svoji přihlášku v popřeném rozsahu zpět dne 31. 5. 2022. Stěžovatel následně podáním ze dne 16. 6. 2022 vzal žalobu v celém rozsahu zpět.

3. Insolvenční soud výrokem I. ústavní stížností napadeného usnesení řízení o incidenční žalobě zastavil; výrokem II. uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 2 470 Kč. Insolvenční soud dovodil, že vedlejší účastnice je povinna hradit náklady řízení podle , neboť řízení bylo zastaveno z důvodu na její straně. Byť by obecně měla být přiznána částka 12 342 Kč (za celkem 3 úkony právní služby včetně paušální náhrady a DPH při tarifní hodnotě 50 000 Kč), insolvenční soud dospěl k závěru, že je namístě aplikovat a náhradu přiměřeně snížit. Podle insolvenčního soudu byla žaloba podána ten samý den, kdy byla zveřejněna zpráva o přezkumu, a vedlejší účastnice se mohla dozvědět o popření pohledávky; stěžovatel se nepokusil spor vyřešit mimosoudně, byť zjevně nebyl v časové tísni. Insolvenční soud současně odkázal na nález

sp. zn.

ze dne 27. 11. 2018 (N 193/91 SbNU 395) s tím, že přiznání náhrady nákladů řízení ve výši, která pětkrát převyšuje výši popřené pohledávky, by nebylo přiměřené a neodpovídalo by požadavkům spravedlivého procesu.

4. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným usnesením změnil výrok II. usnesení insolvenčního soudu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle S odkazem na nález

sp. zn.

ze dne 23. 6. 2020 (N 136/100 SbNU 499) podle odvolacího soudu platí, že zahájí-li insolvenční správce incidenční spor, kterému lze snadno předejít výzvou věřitele k nápravě jeho pochybení, aniž prve vyzval věřitele k nápravě, a následně vezme žalobu zpět, neboť v průběhu řízení věřitel své pochybení napraví, nelze takový incidenční spor považovat za důvodně zahájený a procesní zavinění za jeho zastavení klást pouze na stranu věřitele podle

5. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Zaprvé, stěžovatel namítá, že mu obecné soudy nepřiznaly náhradu nákladů, byť řízení bylo zastaveno z důvodu chování vedlejší účastnice. Podle stěžovatele nelze na projednávaný případ aplikovat závěry nálezu

sp. zn.

, protože v dané věci přistoupil insolvenční správce k popření přihlášené pohledávky pouze z důvodu chybějících příloh přihlášky. V případě stěžovatele však přihláška netrpěla žádnými vadami, přičemž "vadu promlčení" nelze považovat za omluvitelnou chybu (zejména s ohledem na odbornost věřitelky). Vedlejší účastnice vědomě přihlásila dlouho promlčenou pohledávku jako vykonatelnou, a vědomě tak podstoupila riziko popření. Obecné soudy bezdůvodně upřednostnily práva vedlejší účastnice (dalšího obecného soudu, resp. státu). Zadruhé, stěžovatel rozporuje nálezy

sp. zn.

a

sp. zn.

ze dne 22. 9. 2020 a žádá, aby rozhodující senát předložil věc plénu k přijetí stanoviska. Stěžovatel je přesvědčen, že nálezy chybně přijaly kritéria obsažená v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) ze dne 11. 7. 2007 č. 861/2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích, (dále jen "Nařízení") jako standard dodržování požadavků spravedlivého procesu. Přiměřenost výše nákladů incidenčního sporu o tzv. bagatelní částku nelze poměřovat podle předmětného Nařízení, protože to se na vnitrostátní incidenční spory nevztahuje. V insolvenčním řízení je tarifní hodnota sporu stanovena fixní částkou ve výši 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu.

6. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem v řízení u obecných soudů [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")]. Ústavní stížnost je včasná ( téhož zákona) a není nepřípustná podle téhož zákona, protože stěžovatel vyčerpal procesní prostředky, které mu k ochraně práv poskytuje; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem ( téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.

7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele směřující proti výrokům týkajícím se náhrady nákladů incidenčního sporu a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud konstantně staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a nákladové rozhodování, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává kupříkladu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [např. nález

sp. zn.

ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)]. K případům rozhodování o nákladech řízení, které bylo zastaveno, podle a 2 Ústavní soudu v nálezu

sp. zn.

ze dne 19. 6. 2018 (N 115/89 SbNU 749) zdůraznil, že uvedená ustanovení nelze používat slepě či zcela mechanicky, bez ohledu na konkrétní okolnosti věci a bez jejich komplexního zhodnocení; je totiž nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, neboť výsledkem aplikace zákona nemůže být zjevná nespravedlnost.

8. Ústavní soud dospěl k závěru, že k excesu ve výše zmíněném smyslu v nyní projednávané věci stěžovatele nedošlo. Obecné soudy neposoudily otázku náhrady nákladů mechanicky, nýbrž spatřovaly "zavinění" zastavení incidenčního sporu v postupu insolvenčního správce, který fakticky nedal vedlejší účastnici možnost reagovat na námitku promlčení vznesenou na přezkumném řízení. Byť s takovým posouzením Ústavní soud nemusí souhlasit, jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [ , písm. d) y]. Klíčové v projednávaném případě přitom je, že v postupu obecných soudů nelze spatřovat prvky svévole či zjevné nespravedlnosti, a to zejména s ohledem na bagatelní výši náhrady nákladů, o kterou se ve věci stěžovatele v každém případě jedná. Stěžovatel sám ostatně v ústavní stížnosti neuvedl žádnou argumentaci, která by výjimečný zásah Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů o nákladech řízení v bagatelní výši ospravedlňovala. V tomto ohledu tedy neunesl důkazní břemeno ohledně intenzity důsledků napadených rozhodnutí, které ho v řízení o ústavní stížnosti tíží (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 4. 8. 2022).

9. K návrhu stěžovatele, aby rozhodující senát předložil věc k přijetí stanoviska plénem, lze pouze uvést následující: Ústavní soud již v bodu 20 nálezu

sp. zn.

výslovně uvedl, že "nález [

sp. zn.

] není postaven na tom, že by tento předpis na tehdy posuzovanou věc dopadal bezprostředně, pouze z něj byl vyvozen určitý výkladový princip, jenž Ústavní soud uznal za obecně použitelný při posuzování tzv. účelnosti nákladů právního zastoupení, tedy že jejich náhrada by neměla být zjevně nepřiměřená k uplatněnému nároku". Tvrdí-li tedy stěžovatel, že se Nařízení na rozhodování o nákladech v incidenčních sporech přímo nevztahuje, nepopírá žádným způsobem rozporované nálezy Ústavního soudu, ani jejich ratio týkající se nepřípustnosti zjevně nepřiměřené výše. Ústavní soud proto žádný důvod k postupu podle neshledal.

10. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými usneseními obecných soudů byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2023

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu