Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2967/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, P.O.BOX 7, právně zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -2872 ze dne 20. 7. 2022, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. -2669 ze dne 12. 1. 2022 a rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. ze dne 15. 4. 2021, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práv zaručených v a d (dále jen " ").

2. Z napadených rozhodnutí a obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že Krajský soud v Praze uznal stěžovatele vinným ze zločinu zpronevěry dle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020, a přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1, alinea druhá, odst. 3 tr. zákoníku. Za to mu byl uložen úhrnný trestu odnětí svobody v trvání pěti roků ve věznici s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 1 000 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností či družstev na dobu pěti roků. Společně s druhým obžalovaným mu byla uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozené 9 825 406 Kč s příslušenstvím, se zbytkem nároku na náhradu škody byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. K odvolání stěžovatele, spoluobviněného i státního zástupce Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu a nově uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let ve věznici s ostrahou, peněžitý trest 1 000 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností či družstev na pět let. Společně s druhým obžalovaným mu byla uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozené 9 825 406 Kč s příslušenstvím, se zbytkem nároku na náhradu škody byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nejzávažnějším pochybením obecných soudů je rozhodnutí o vině ohledně skutku 1. v rozporu s opačným návrhem obžaloby. Postupem soudu prvního stupně v průběhu dokazování bylo porušeno jeho právo na obhajobu tím, že bylo suspendováno na zcela formální oprávnění navrhovat důkazy, z nichž však bez výjimky nebyly provedeny ty, které by mohly narušit předem přijatý závěr o vině. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho práva byla porušena též při ukládání trestu, a to v důsledku nepřezkoumatelného a nedostačujícího odůvodnění, které neobsahuje podstatnou okolnost rozhodující pro uložení výše trestu.

6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že rozeznává v jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

7. Právo na přístup k soudu ( y) představuje záruku pro každého účastníka řízení, že jeho věcí se bude zabývat nezávislý a nestranný soud, a podle dříve zákonem stanovených pravidel. Princip nezávislosti soudů při výkonu jejich funkce a jejich vázanost pouze zákonem je nutno chápat jako záruku, že soudům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést a jak tyto hodnotit. O opomenutí důkazů jde, neodůvodní-li obecný soud nepovedení důkazu vůbec, nevyhodnotí-li důkaz provedený, případně jej vyhodnotil svévolně. Takové pochybení nenastane, uvede-li obecný soud, že neprovedl důkaz proto, že skutečnosti, k jejichž potvrzení či vyvrácení má sloužit, byla v řízení potvrzena či vyvrácena jinými zjištěními. Taková situace nastala v projednávané věci, nalézací soud, v souladu s tr. řádu, provedené důkazy zhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení jednotlivě i v jejich souhrnu a návrh na doplnění dalšího dokazování zamítl. Stěžovatel své námitky opakoval v řízeních o opravných prostředcích, a odvolací i dovolací soudy se s nimi řádně a srozumitelně vypořádaly.

8. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tento soud provedl dokazování v rozsahu, který mu umožnil rozhodnout o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozhodnutí řádně uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, která je opakována v ústavní stížnosti, a jak právně kvalifikoval prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení . V této souvislosti mu nelze vytknout žádné podstatné pochybení. Odvolací soud neshledal důvod pro jakoukoli změnu skutkových zjištění, která označil za správná a úplná, a přiměřeně se vyslovil ke všem relevantním námitkám stěžovatele. K tomu Ústavní soud pouze připomíná, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Toto stanovisko ve své judikatuře zastává i Evropský soud pro lidská práva.

9. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že obecné soudy své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. Ke stejnému závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud, který přezkoumal dovolání stěžovatele z hlediska jím uplatněných námitek a dospěl k závěru, že jeho dovolání je zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud neshledal ani existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů.

10. Na základě shora uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Rozhodovat o již dříve zrušeném rozsudku nalézacího soudu však není Ústavní soud podle příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2023

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu