Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3582/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Svatavy Niklové, zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou, sídlem Tovačovského 2784, Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2022 č. j. -184, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. září 2021 č. j. -146 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 3. listopadu 2020 č. j. -90, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti BNP Paribas Personal Finance, sídlem 1 boulevard Haussmann, Paříž, Francouzská republika, jednající prostřednictvím BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod, sídlem Karla Engliše 3208/5, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny základní principy ústavního pořádku, jak plynou z , 92, a y a d.

2. Z ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit z titulu bezdůvodného obohacení vedlejší účastnici částku 12 200 Kč s příslušenstvím a dále částku 335 461 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 19 678,30 Kč s příslušenstvím a částky 23 314,83 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení 53 553,78 Kč (výrok III). Okresní soud smlouvy o úvěru uzavřené mezi stěžovatelkou a právní předchůdkyní vedlejší účastnice kvalifikoval jako tzv. spotřebitelské, a s ohledem na to, že byly uzavřeny před datem 1. 1. 2014, shledal, že daný právní vztah je třeba posuzovat podle , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů [ citovaného zákona], načež dospěl k závěru, že jde o neplatné právní úkony podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, ve spojení s obchodního zákoníku, což zdůvodnil tím, že se vedlejší účastnice nezabývala "úvěruschopností" stěžovatelky.

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu v napadeném výroku I, ve výroku III ho změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 22 340 Kč, a vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení přiznal 24 200 Kč. Uvedený soud ke stěžovatelčině námitce promlčení uvedl, že její nárok je třeba posoudit podle a násl. , ale protože šlo o obchodně závazkový vztah, kdy obchodní zákoník je ve vztahu k speciálním předpisem, je třeba při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, jež bylo získáno na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá obchodního zákoníku, postupovat podle tohoto předpisu, a tak promlčecí doba činí 4 roky ( obchodního zákoníku), načež uzavřel, že k jejímu uplynutí nedošlo.

4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), odmítl s tím, že stěžovatelka nepředložila žádnou právní otázku, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , a rozhodl, že je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 100 Kč.

II.

Stěžovatelčina argumentace

5. Stěžovatelka vytýká soudům, že daný právní vztah (sc. právní úkon) posuzovaly, jako by byl platný, a nikoliv absolutně neplatný s účinky ex tunc, čímž ji jako spotřebitelku znevýhodnily, když promlčecí dobu k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení posoudily podle obchodního zákoníku jako čtyřletou, a nikoliv jako tříletou podle . Nejvyšší soud dokonce argumentoval bez zřetele na povahu smluvních stran tzv. absolutním obchodem. Tím založily nerovnost účastníků "v soudním projednávání věci", protože zvýhodnily vedlejší účastnici poskytnutím nepřiměřeně dlouhé promlčecí lhůty k uplatnění jejího nároku, ačkoliv jde o subjekt, jehož jediným předmětem podnikání je obchod s pohledávkami, tedy subjekt, který je - na rozdíl od ní - v daném oboru zběhlý.

6. Navíc podle stěžovatelky soudy "zcela parodovaly" značné pochybení právní předchůdkyně vedlejší účastnice, která finanční prostředky poskytla v rozporu se , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění Smyslem tohoto zákona byla ochrana spotřebitelů před nekalými praktikami právě takových subjektů, jako byla tato právní předchůdkyně. Pro případ soudního řízení z toho stěžovatelka vyvozuje nutnost zachování práva na spravedlivý proces a právní posouzení věci podle předpisů co nejpříznivějších pro ni jako slabší stranu, což znamená, že založila-li právní předchůdkyně vedlejší účastnice svým jednáním absolutní neplatnost úvěrových smluv, musí to jít k její tíži, a právo na vydání bezdůvodného obohacení musí být posuzováno podle . Odmítá jako nepřípustný takový výklad, podle něhož je obchodní zákoník speciálním předpisem, s tím, že šlo o dva rovnocenné právní předpisy upravující různý okruh právních vztahů stejnou právní silou.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Její ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

9. Těžištěm ústavní stížnosti je polemika s tím, jak soudy interpretovaly a aplikovaly podústavní právo, konkrétně obchodní zákoník (ve vztahu k ); konkrétně má stěžovatelka za to, že rozhodnou pro určení délky promlčecí doby byla v posuzované věci právní úprava obsažená v , což vyvozuje z toho, že s ohledem na neplatnost smluv o úvěru nelze na právní vztah mezi smluvními stranami použít normy obsažené v obchodním zákoníku, přičemž se dovolává principu rovnosti účastníků soudního řízení s tím, že ona coby spotřebitelka je v daném vztahu slabší stranou.

10. Jak Ústavní sud ustáleně judikuje, proces výkladu a aplikace podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471].

11. Žádné takové pochybení v podstatě namítáno nebylo, a nebylo ani Ústavním soudem zjištěno. Již Nejvyšší soud, případně krajský soud, přiléhavě konstatoval, že závazkový vztah ze smlouvy o úvěru je tzv. absolutním obchodem, který se bez ohledu na povahu účastníků řídí obchodním zákoníkem [ ], že tento předpis je (v takovém případě) ve vztahu k předpisem speciálním, a tudíž v případě konkurence právních norem obsažených v těchto předpisech je třeba použít ty, které obsahuje obchodní zákoník, a dále že úprava promlčení nepatří mezi "jiná ustanovení" sloužící k ochraně spotřebitele ve smyslu obchodního zákoníku. Možno doplnit, že posledně uvedený závěr odpovídá smyslu a účelu promlčení, podle kterého tento institut slouží k zachování statu quo, zajištění právní jistoty a zamezení soudních sporů [srov. bod 24 nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2022

sp. zn.

(všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)], přičemž stěžovatelce (v postavení spotřebitelky) se již právní ochrany dostalo tím, že smlouvy o úvěru, které uzavřela s právní předchůdkyní vedlejší účastnice, shledaly soudy neplatnými podle .

12. Další závěr Nejvyššího soudu, že ačkoliv smlouvy o úvěru byly neplatné (a plnění z nich poskytnuté představovalo bezdůvodné obohacení, jehož úprava byla obsažena v ), určující je, že daný závazkový vztah, založený uvedenými právními úkony, patří mezi (již zmíněné) tzv. absolutní obchody, vychází z ustálené judikatury tohoto soudu, a Ústavní soud neshledal důvod, proč by ho měl považovat za jakkoliv nepřiměřený, resp. z hlediska ústavnosti za nepřijatelný. Obchodní zákoník obsahoval vlastní právní úpravu promlčení ( a násl.), přičemž u práva na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy výslovně stanovil počátek běhu promlčecí doby ( ), v ostatním pak bylo třeba použít jeho obecnou úpravu.

13. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2023

Jan Filip v. r.

předseda senátu