Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1839/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Thomase Raymonda Griffina, zastoupeného Mgr. Michalem Dobiášem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -55 ze dne 22. 4. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zaručená v , , d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); dále namítá porušení y.

II. Rekapitulace procesního vývoje a obsah napadeného rozhodnutí

2. Stěžovatel je státním občanem Spojených států amerických. V roce 1975 v Praze uzavřel manželství s paní Marií Griffinovou (dále jen "zůstavitelka"), která byla občankou tehdejší Československé socialistické republiky. Stěžovatel se krátce po uzavření sňatku vrátil zpět do Spojených států, zatímco zůstavitelka zůstala v P.

3. Dne 20. 11. 2018 zůstavitelka zemřela. Jelikož po sobě nezanechala pořízení pro případ smrti, Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") usnesením č. j. -205 ze dne 9. 2. 2021 určil, že veškerý majetek zůstavitelky nabývá stěžovatel jako manžel; obvyklou cenu majetku stanovil na téměř 46 milionů korun českých.

4. Dne 5. 8. 2021 podala vedlejší účastnice (zastupující stát) k obvodnímu soudu žalobu, kterou se domáhala určení, že je dědičkou zůstavitelky, neboť z podnětu třetí osoby zjistila, že manželství stěžovatele a zůstavitelky bylo rozvedeno dne 13. 11. 1979 příslušným soudem v USA.

5. Dne 26. 10. 2021 Nejvyšší soud k návrhu vedlejší účastnice americké rozhodnutí o rozvodu manželství uznal na území České republiky rozsudkem č. j. -39. Proti citovanému rozsudku brojil stěžovatel ústavní stížností z důvodu, že s ním Nejvyšší soud v řízení o uznání nejednal jako s účastníkem řízení; zároveň tvrdil, že rozvod manželství nebylo možné uznat, neboť předmětné americké rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právem zůstavitelky na spravedlivý proces (zůstavitelka se rozvodového řízení v USA neúčastnila a nebyl jí ani doručen návrh na zahájení řízení). Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením

sp. zn.

ze dne 11. 1. 2022.

6. Dne 7. 3. 2022 stěžovatel následně podal u Nejvyššího soudu žalobu pro zmatečnost proti výše citovanému rozsudku o uznání amerického rozhodnutí. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 22. 4. 2022 žalobu pro zmatečnost zamítl, protože podle § 398 zákona o zvláštních řízeních soudních není přípustná.

7. Obvodní soud následně rozsudkem č. j. -122 ze dne 27. 7. 2022 žalobě vedlejší účastnice ze dne 5. 8. 2021 vyhověl a určil, že vedlejší účastnice je jedinou dědičkou zůstavitelky. Podle obvodního soudu bylo prokázáno, že stěžovatel je nepravým dědicem, a pozůstalost tudíž měla připadnout do vlastnictví státu z titulu odúmrti.

III. Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že on a jeho manželka o existenci amerického rozhodnutí o jejich rozvodu "neměli ponětí". Stěžovatel v žalobě pro zmatečnost namítal, že s ním měl Nejvyšší soud v průběhu řízení o uznání jednat jako s účastníkem řízení. Původní americké rozhodnutí o rozvodu bylo zatíženo několika procesními vadami, a proto podle stěžovatele nebyla splněna podmínka uznání podle , o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Nejvyšší soud se s argumenty stěžovatele žádným způsobem nevypořádal.

9. K odkazu Nejvyššího soudu na § 398 zákona o zvláštních řízeních soudních stěžovatel uvádí, že řízení o uznání cizího rozhodnutí ve věcech rozvodu manželství a řízení o rozvodu manželství jsou rozdílné typy řízení. Dovodil-li Nejvyšší soud, že žaloba pro zmatečnost proti rozsudku o uznání rozvodu není přípustná ze stejného důvodu, jako není přípustná proti vnitrostátnímu rozhodnutí o rozvodu manželství - z důvodu zachování právní jistoty - porovnává obě úpravy pouze polovičatě. Mají-li mít obě rozhodnutí tytéž právní účinky stran nepřípustnosti žaloby pro zmatečnost, měli být zároveň oba manželé účastníky řízení ve smyslu § 385 zákona o zvláštních řízeních soudních.

10. Stěžovatel (který se později v USA znovu oženil) dále namítá, že odůvodnění hrozby "dvojího manželství" v případě povolení žaloby pro zmatečnost není v jeho případě přiléhavé, neboť zůstavitelka nežije. Stěžovatelovo právo účastnit se řízení o jeho osobním statusu mělo převážit nad zájmem na právní jistotu, který institut nepřípustnosti zmatečnostní žaloby sleduje. Výklad přijatý Nejvyšším soudem, podle kterého je účastníkem řízení o uznání cizozemského rozhodnutí o rozvodu jen navrhovatel, nikoliv nutně oba manželé, není ústavně konformní. Případná účast Nejvyššího státního zastupitelství, které může do řízení vstoupit, je formální.

IV. Vyjádření účastníků řízení a replika

11. Soudce zpravodaj podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") vyzval účastníka řízení a vedlejší účastnici řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

12. Nejvyšší soud uvedl, že podle něho napadeným usnesením nebyla porušena ústavNě zaručená práva stěžovatele a v zásadě zopakoval odůvodnění svého rozhodnutí. Vedlejší účastnice bez odůvodnění navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele zamítl.

13. Ústavní soud nezaslal vyjádření stěžovateli k případné replice, neboť neobsahovala žádné nové argumenty, proti kterým by námitky stěžovatele obsažené v jeho ústavní stížnosti již nesměřovaly (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 2. 2011 ve věci 3A.CZ s. r. o. proti České republice, č. stížnosti 21835/06).

V. Předpoklady řízení před Ústavním soudem

14. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem v řízení u Nejvyššího soudu (srov. ). Ústavní stížnost je včasná, neboť byla podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného usnesení ( téhož zákona), a není nepřípustná podle téhož zákona, protože stěžovatel vyčerpal procesní prostředky, které mu k ochraně práv poskytuje; stěžovatel je zastoupen advokátem ( téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.

VI. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tak tomu je i v nyní projednávaném případě stěžovatele.

16. Předně je třeba uvést, že stěžovatel v žalobě pro zmatečnost uplatnil v podstatě totožné námitky jako v předchozí ústavní stížnosti, kterou brojil proti rozsudku Nejvyššího soudu o uznání amerického rozhodnutí. V tomto ohledu Ústavní soud plně odkazuje na své závěry vyjádřené v usnesení

sp. zn.

, zvláště pak na skutečnost, že ohledně překážek uznání cizozemského rozhodnutí stěžovatel poukazuje na porušení procesních práv své bývalé manželky, nikoliv práv vlastních. Z předmětného amerického rozhodnutí zjevně vyplývá, že to byl stěžovatel, kdo u amerického soudu navrhl rozvod manželství; zároveň bylo postaveno najisto, že ještě před úmrtím zůstavitelky uzavřel nové manželství. Ústavnímu soudu se proto i nadále jeví jako rozhodné, že rozhodnutí vydané americkým soudem poskytovalo stěžovateli právní jistotu po několik desetiletí a že stěžovatel nenamítá důvody, pro které by tomu mělo být jinak na území České republiky.

17. V nyní posuzované fázi celého případu stěžovatel u Ústavního soudu rozporuje závěr Nejvyššího soudu, podle kterého není žaloba pro zmatečnost proti rozsudku, jímž bylo uznáno cizí rozhodnutí o rozvodu manželství na území České republiky, přípustná podle § 398 zákona o zvláštních řízeních soudních. Ústavní konformitu tohoto závěru Ústavní soud dovodil již v usnesení

sp. zn.

ze dne 19. 6. 2018, na jehož odůvodnění plně odkazuje (viz zejména body 25-28).

18. Nejvyšší soud v nyní napadeném usnesení na posledně citované usnesení Ústavního soudu rovněž odkázal. Nepřípustnost žaloby pro zmatečnost zároveň srozumitelně a logicky odůvodnil zájmem na zachování a neměnnosti vztahů založených soudním rozhodnutím ve statusových věcech manželských. Namítá-li nyní stěžovatel, že v jeho případě zájem na zachování právní jistoty dán není, jelikož zůstavitelka již nežije, činí tak očividně účelově s cílem nabýt dědictví. Zájem na zachování jistoty ve statusových věcech však netrvá pouze po dobu, po kterou je to pro účastníky řízení výhodné. Jak je uvedeno výše, stěžovatel z právní jistoty nastolené americkým rozhodnutím sám těžil, uzavřel-li ještě za života manželky manželství nové; v tomto smyslu tedy z ústavního hlediska nelze rozhodnutí Nejvyššího soudu nic vytknout.

19. Namítá-li stěžovatel, že Nejvyšší soud shodnost účinků obou typů rozhodnutí posuzuje "polovičatě", neboť by v takovém případě měli být ve smyslu zákona o zvláštních řízeních soudních účastníky řízení o uznání cizozemského rozhodnutí o rozvodu oba manželé, brojí proti výkladu definice účastenství podle . Otázka, zda měl Nejvyšší soud se stěžovatelem jednat jako s účastníkem řízení o uznání, se však týká samotné důvodnosti žaloby pro zmatečnost, nikoliv její přípustnosti. K potenciální problematičnosti institutu účastenství v řízení o uznání cizozemských rozhodnutí ve věcech rozvodu manželství lze konečně pouze odkázat na obiter dictum vyjádřené v usnesení

sp. zn.

(body 34-40).

20. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2023

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu