Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2726/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. A., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 6, Praha 2, proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 29. 6. 2022, výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 10. 10. 2019 a výroku VIII. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. ze dne 10. 12. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 3. 10. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných výroků rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. d.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovatelka, žalobkyně b) se v řízení před obecnými soudy společně se žalobcem a) (A. A.), žalobkyní c) (F. A.) a žalobcem d) R. S. A. domáhala odškodnění za smrt S. A., oběti dopravní nehody zaviněné druhým žalovaným (M. P.). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. ze dne 11. 9. 2014 byla stěžovatelka v souladu s (dále též "o. z.") ustanovena poručníkem žalobců c) a d). Žalobci a) - d) se v řízení před obecnými soudy domáhali několika typů nároků, šlo mj. o náhradu nemajetkové újmy způsobené smrtí osoby blízké dle o. z., náhrady nemajetkové újmy v podobě zásahu do práva na soukromý život stěžovatelky dle o. z., a nákladů na péči o žalobce c) a d) dle o. z.

Nalézací soud nárok stěžovatelky a žalobce a) na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s péčí o žalobce c) a d) zamítl s tím, že stěžovatelka a žalobce a) tento nárok dovozují z § 2960 o. z. Toto ustanovení se však dle názoru soudu prvého stupně uplatňuje pouze v případě škody na zdraví, kdy poškozenému vznikají dílčí majetková práva. V projednávané věci je však ve smyslu § 2960 o. z. poškozeným zemřelá S. A. a stěžovatelka a žalobce a) by tak mohli uplatňovat toliko náhradu nákladů na péči o zdraví, osobu a domácnost dcery S., nikoliv žalobců c) a d), jako sekundárních obětí. K obdobnému závěru pak dospěl i Městský soud v Praze jako soud odvolací. Nejvyšší soud jako soud dovolací v závěru svého rozhodnutí uvedl, že žalobci c) a d) nepotřebují péči z důvodu jejich zdravotního stavu, na který právě § 2960 o. z. dopadá, ale protože jde o nezletilé děti, které osiřely. Poručník k těmto dětem nemá vyživovací povinnost. Tu je povinen hradit škůdce podle § 2966 o. z.

Stěžovatelka však považuje za podstatné, že v žalobním návrhu vylíčila všechny rozhodné skutečnosti pro uplatnění svého nároku. Obecné soudy se shodly na tom, že tato otázka nebyla doposud judikatorně řešena a že žalovaný nárok měl být uplatněn podle § 2966 o. z. S ohledem na uvedené má stěžovatelka za to, že byla krácena na svých procesních právech, pokud se jí nedostalo odpovídajícího poučení. Byla-li její skutková tvrzení neúplná, měla být o nedostatku svých tvrzení poučena. Právní hodnocení skutkových okolností není podstatnou náležitostí žalobního návrhu. Pokud § 2960 o. z. přiznává poškozenému nárok na náklady spojené s péčí o něj, je podle stěžovatelky logické, aby stejný nárok měly i osoby pečující v případě jeho smrti o nezletilé potomky poškozeného nebo i jiné osoby odkázané výživou na poškozenou.

Stěžovatelka poukázala na § 928 odst. 2 o. z., podle něhož poručník nemá vůči dítěti vyživovací povinnost. Z § 10 odst. 1 o. z. stěžovatelka dovozuje, že pokud obecné soudy měly za to, že nelze žalovaný nárok přiznat dle § 2960 o. z., měly tak učinit dle § 2966 o. z.

III.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

Zejména z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, že stěžovatelkou uplatněný nárok na náklady na péči o osiřelé nezletilé děti nelze uplatňovat podle § 2960 o. z., protože domácnost dcery S. zanikla její smrtí. Předmětné náklady na péči lze požadovat jako peněžitý důchod podle § 2966 o. z., ale zde jsou aktivně legitimovány pouze osiřelé děti a nikoli stěžovatelka. Soudy tak nemohly stěžovatelce přiznat nárok, který náleží někomu jinému. Nemohly ani stěžovatelku v tomto směru poučit, protože takové poučení by již vybočilo ze zákonné poučovací povinnosti soudů a vedlo by k porušení rovnosti účastníků před soudem.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu , a proto ji odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2023

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu