Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1241/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti ve věci stěžovatele Pavla Wollmana, zastoupeného JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou, sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2022 č. j. -497, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2020 č. j. -462 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2018 č. j. -405, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Tomáše Pelikána, insolvenčního správce dlužníka Pražské stavební bytové družstvo, sídlem Dušní 866/22, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného dovolání zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.

2. Městský soud napadeným rozsudkem stanovil, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi 113 447 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Ve věci šlo již o třetí rozhodnutí městského soudu. Ten nejprve rozsudkem ze dne 17. 4. 2012 č. j. -162 žalobu vedlejšího účastníka zamítl. Tento rozsudek vrchní soud usnesením ze dne 28. 1. 2014 č. j. -185 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Druhým rozsudkem ze dne 27. 2. 2015 č. j. -276 městský soud žalobě vyhověl. Rozsudek byl poté opět vrchním soudem usnesením ze dne 16. 11. 2015 č. j. -299 zrušen.

3. Z odůvodnění rozsudku napadeného ústavní stížností plyne, že se vedlejší účastník domáhal zaplacení částky z titulu získání bezdůvodného obohacení, protože ji dlužník, za kterého jedná insolvenční správce, tedy vedlejší účastník, vyplatil stěžovateli bez právního důvodu. Podle městského soudu byl stěžovatel v době, kdy přijal žalovanou částku, členem představenstva dlužníka. Dále uvedl, že členská schůze dlužníka usnesením schválila pro členy představenstva základní měsíční mzdu a pohyblivou složku odměny členů představenstva v maximální výši 300 % základní mzdy s tím, že fond odměn bude naplňován 20 % z finančních prostředků získaných mimo členské vklady a členské příspěvky. Na základě dokazování, včetně znaleckého posudku, dospěl městský soud k závěru, že dlužník nedisponoval finančními prostředky, z nichž by bylo možné pohyblivé složky odměn členům představenstva vyplatit. Dlužník neměl zřízen fond odměn, což byla nutná podmínka pro vyplacení pohyblivé složky mzdy a ani neměl dost prostředků, z nichž by ji mohl vyplatit.

4. Vrchní soud napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu v meritu věci potvrdil, změnil výrok o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle vrchního soudu městský soud postupoval podle jeho pokynů, uložených mu v předchozích zrušovacích usneseních. Dále uvedl, že městský soud provedl veškeré potřebné dokazování k tomu, aby mohl posoudit, zda prostředky vyplacené stěžovateli byly poskytnuty bez právního důvodu. Postupu městského soudu po skutkové i právní stránce nebylo podle vrchního soudu co vytknout, a proto rozsudek jako věcně správný potvrdil.

5. Nejvyšší soud následně o dovolání stěžovatele rozhodl tak, že řízení o dovolaní proti rozsudku městského soudu zastavil, dovolání proti rozsudku vrchního soudu odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že dovoláním nelze napadnout jiné rozhodnutí než pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu. Proto řízení proti rozsudku městského soudu zastavil. Dovolání proti rozsudku vrchního soudu odmítl jako nepřípustné. Položená otázka "zda je možné o nároku na vydání plnění (vrácení vyplacené mzdy) ve prospěch dlužníka, na nějž byl prohlášen konkurs, rozhodovat v civilním řízení, aniž by bylo předtím vydáno rozhodnutí insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě vedené o neplatnost nebo neúčinnost právního úkonu dlužníka" se podle něj míjí s podstatou sporu a projednávaná věc nespadá pod žádný z přípustných incidenčních sporů. Co se týče splnění podmínek pro vyplacení pohyblivé části mzdy, stěžovatel podle Nejvyššího soudu žádnou otázku neklade a ani nevymezuje, který z předpokladů přípustnosti dovolání, určených , je naplněn.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel tvrdí, že pravomocnými usneseními obecných soudů v řízení, jehož byl účastníkem, byla porušena jeho základní práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně namítá, že v jeho případě obecné soudy postupovaly v rozporu s jeho ústavně garantovaným právem na soudní ochranu, které je vysloveno d (dále jen " ") a Úmluvy Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod.

7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rekapituluje, podle svých slov, podrobně odůvodněnou argumentaci, která se týká toho, že vedlejší účastník nedodržel postup stanovený , o úpadku a způsobech jeho řešení ), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), vedlejší účastník desinterpretuje usnesení členské schůze dlužníka a znalecký posudek, jakož i celé provedené dokazování, jsou nesprávné.

8. Stěžovatel je přesvědčen, že se Nejvyšší soud jeho námitkami vůbec nezabýval a odmítl se vyjádřit k položené otázce o poměru insolvenčního řízení a civilního řízení. Obecné soudy podle něj nepřihlédly ke specifickým okolnostem případu, nesprávně provedly dokazování a na základě toho dospěly k nesprávným závěrům. Rozhodnutí obecných soudů proto považuje stěžovatel za nespravedlivá a nárok uplatněný vedlejším účastníkem za nemravný. Usnesení Nejvyššího soudu také považuje za nedostatečně odůvodněné.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

10. Ústavní stížnost je podle nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Stěžovatel je proto povinen před podáním ústavní stížnosti efektivně vyčerpat všechny dostupné relevantní procesní prostředky. To znamená včetně dodržení všech hmotněprávních i procesněprávních podmínek s nimi spojených.

11. Ze stanoviska pléna sp. zn. ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.; všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi Nalus - viz https://nalus.usoud.cz) plyne, že pokud dovolatel (v tomto případě stěžovatel) nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně jeho práv nepřípustná. Ústavní soud se proto zaměřil na posouzení rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž důsledky takového posouzení mají vliv i na závěr o napadených rozsudcích městského soudu a vrchního soudu.

IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je podle y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není řazen do soustavy soudů ( y), ani jim není instančně nadřazen. Ústavní soud také nemá pravomoc zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, ledaže by došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody v důsledku porušení objektivního práva. Jako jakýkoli jiný orgán veřejné moci, i Ústavní soud je povinen respektovat limity své pravomoci dané ústavním pořádkem, , ale také principem dělby moci. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, interpretace a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny v prvé řadě obecným soudům, a Ústavní soud má pravomoc do nich zasáhnout jen v extrémních případech, kdy porušení práva představuje zásah do základních práv a svobod osob (stěžovatelů). Ústavní soud není povolán k tomu, aby svá hodnocení skutkového stavu, či svůj výklad práva nadřadil soudům. Nemá pravomoc je nahrazovat, ale je povinen se zaměřit na to, zda jsou závěry obecných soudů podloženy racionálními, bezrozpornými a ucelenými argumenty a zda je veškerý postup soudů souladný s ústavním pořádkem.

13. Při posuzování dovolání postupoval Nejvyšší soud transparentně a s ohledem na základní práva a svobody stěžovatele. Na tom nic nemění ani délka napadeného unesení, protože je z něj patrné, jakými úvahami byl veden. Je ve výlučné pravomoci Nejvyššího soudu posoudit dovolání. Dovolání skutečně neobsahuje jinou otázku než tu směřující k poměru insolvenčního řízení a civilního řízení. Nejsou z ní patrné jiné otázky, ani vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatel směřuje primárně do oblasti dokazování a napadá provedené či neprovedené důkazy, případně přímo znalecký posudek. To však nelze podřadit pod otázky právní, jak stanoví Součástí dovolání je také ústavněprávní argumentace, která se však v ústavní stížnosti neopakuje. Ani tato argumentace však neobsahuje konkrétně určené předpoklady přípustnosti dovolání.

14. Ústavní soud proto neshledal, že by v rozhodnutí Nejvyššího soudu mohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud ve shora citovaném stanovisku pléna sp. zn. konstatoval, že pokud dovolání neobsahuje vymezení předpokladů své přípustnosti ( ), není jeho odmítnutí pro vady porušením y.

15. Lze proto uzavřít, že stěžovatel ve vztahu k rozhodnutím městského soudu a vrchního soudu efektivně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a ústavní stížnost proti nim je podle nepřípustná.

16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle a zčásti jako návrh nepřípustný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2023

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu