Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3277/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Valty, právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Pštrossova 189/16, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -718 ze dne 27. 9. 2022 a rozsudkům Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 356, 357/2020-675 ze dne 26. 5. 2021 a Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. ze dne 30. 7. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a dále Ing. Hany Valtové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V řízení před obecnými soudy, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, bylo rozhodováno o vypořádání společného jmění manželů - stěžovatele a vedlejší účastnice. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Podána byla včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s ; dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu téhož zákona.

2. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku sp. zn. ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), v němž přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není jeho odmítnutí pro vady porušením d (dále jen " "). Výkladem zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.

3. Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud úsudkem o vadnosti dovolání nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí. V části směřující proti zbývajícím rozhodnutím je ústavní stížnost nepřípustná.

4. Stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, který měl odmítnout dovolání formalisticky a nedodržet šestiměsíční lhůtu k vydání rozhodnutí. Má tím být prodlužována stěžovatelova právní nejistota, protože v řízení trvajícím již více než 12 let stále není rozhodováno tak, jak by jeho práva zasluhovala (obecné soudy rozhodovaly o způsobu vypořádání společného jmění manželů shodně - pozn. Ústavního soudu). Nejvyšší soud stěžovateli podle jeho přesvědčení postavil do cesty ke spravedlnosti nepřekonatelné formalistické překážky porušující y.

5. V přípustné části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

6. Naznačenou argumentaci stěžovatele stačí v zásadě vypořádat odkazem na zmíněné stanovisko. Zákonem stanovené formální požadavky na obsah dovolání nejsou v rozporu s y, neboť přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. ). Legitimním úkolem Nejvyššího soudu tedy není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) každého rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby přiměl Nejvyšší soud zabývat se jeho případem tím, že způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezí předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva.

7. Ústavní soud přezkoumal obsah přiloženého dovolání (včetně jeho doplnění) i usnesení Nejvyššího soudu, které považuje za logicky odůvodněné, přesvědčivé a odpovídající obsahu podání stěžovatele. Stěžovatel se pokusil vymezit předpoklad přípustnosti dovolání alternativním způsobem ["odvolací soud se odchýlil od (blíže nevymezené - pozn. Ústavního soudu) ustálené rozhodovací praxe, dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, a pokud ne, měla by být v tomto případě tato právní otázka vyřešena jinak"], což z povahy věci není možné, neboť alternativy obsažené v se vzájemně vylučují. Kvalifikovaným způsobem (formulováním právní otázky, na níž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu) stěžovatel v dovolání nenamítal ani rozpor s judikaturou Ústavního soudu; nadto nelze přehlížet, že svou argumentaci staví na jiných skutečnostech, než které byly pro posouzení věci obecnými soudy rozhodné (předmětná chata mu nebyla do výlučného vlastnictví přikázána pro jeho nepřipravenost vyplatit vedlejší účastnici vypořádací podíl).

8. Ústavní soud si je vědom vlastní judikatury kritizující Nejvyšší soud za formalistické odmítání dovolání (viz např. stěžovatelem odkazovaný nález

sp. zn.

ze dne 30. 3. 2021; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz); ani při nejlepší vůli však neshledává, že by o takový případ šlo ve věci stěžovatele. Žádná procesní práva stěžovateli upřena nebyla, z práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36

odst. 1 y neplyne právo na požadovaný výsledek soudního řízení.

9. Jak již bylo naznačeno výše, v citovaném stanovisku sp. zn. byl přijat navazující závěr, podle kterého nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle . S odkazem na tento závěr nelze ve vztahu k napadeným rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu než odmítnout ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nesplnil podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků ve smyslu .

10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle , zčásti jako návrh nepřípustný podle téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2023

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu