Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3205/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti MORWINION GROUP, a.s., se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, zastoupené Mgr. Jaroslavem Hrozou, advokátem se sídlem Balbínova 223/5, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2022 č. j. -320 a návrhu na uložení povinnosti nahradit stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení a d (dále jen "Listina) a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí a uložení povinnosti nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem.

Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že se žalobce domáhal žalobou o ochranu rušené držby, aby soud uložil žalovaným (spoluvlastníkům nemovité věci, mj. tedy i stěžovatelce) zákaz provádět stavbu nástavby a stavebních úprav předmětné nemovitosti podle schváleného stavebního záměru. Žalobce podal tuto žalobu z titulu oprávněné držby konkrétních bytových jednotek v uvedeném domě na základě v katastru nemovitostí zapsaného věcného břemene. V žalobě uváděl, že realizací stavebního záměru bude znemožněn výkon jeho práva užívání bytových jednotek a jeho provedením dojde ke změně obsahu tohoto práva změnou výměr a dispozic jednotek. Soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť žalovaní podle něj prokázali ve smyslu § 1004 odst. 2 o. z. hrozbu přímého nebezpečí. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalovaným zakázal provádět stavbu nástavby a stavebních úprav domu podle schváleného stavebního záměru v pátém a šestém nadzemním podlaží domu v rozsahu, kterým by se měnily dispozice a podlahová plocha předmětných bytových jednotek. Jinak rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že odvolací soud dospěl k nesprávným skutkovým závěrům a z toho důvodu jsou i právní závěry dovozované o zásahu do práva držby vedlejšího účastníka mylné. Usnesení Městského soudu v Praze je nepřezkoumatelné, nejasné a nevykonatelné.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ( y). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními , Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov.

sp. zn.

).

Smyslem žaloby z rušené držby není ochrana práva, nýbrž ochrana pokojného stavu; proto obecný soud nezkoumá, zda jde o držbu řádnou, poctivou nebo pravou. Pro úspěšnost žaloby je nutné, aby žalobce prokázal, že je držitelem práva, které žalovaný ruší (srov.

sp. zn.

). Proto podle platí, že v řízení se soud omezí na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení. To znamená, že žalobce musí v řízení tvrdit a dokázat, že je držitelem práva, o jehož rušení v řízení jde a žalovaný jej ruší. Nárok držitele vychází v tomto případě z ustanovení o. z., podle něhož se může držitel nemovité věci domáhat zákazu provádění stavby, je-li prováděním stavby ohrožen v držbě nemovité věci. Ochrana podle o. z. je preventivní. Soud však nezakáže, aby se stavba prováděla, hrozí-li přímé nebezpečí.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo soudy provedeno dostačující dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Soud na základě provedených důkazů došel k závěru, že žalovaní prokázali, že s ohledem na stav nemovité věci hrozí škoda na majetku, případně zdraví osob. Stavební záměr žalovaných schválený rozhodnutím stavebního úřadu je však pojat v daleko širším rozsahu a žalovaní hodlali i významně změnit dispozice a podlahovou plochu bytů v užívání žalobce. Odvolací soud se v této souvislosti zabýval i námitkami žalované dotýkajícími se tvrzené změny stavebního záměru a dispozic bytů, které však nepokládal za rozhodné. Z toho důvodu odvolací soud částečně změnil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, když žalovaným zakázal provádět stavbu v rozsahu, kterým by se měnily dispozice a podlahová plocha předmětných bytových jednotek.

Odvolací soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a vypořádal se se všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí o žalobě na ochranu rušené držby. Odvolací soud správně dodal, že je na účastnících, aby následně případně hájili svá práva podáním petitorní žaloby. Stejně tak se Ústavní soud neztotožnil s tvrzením stěžovatelky ohledně materiální nevykonatelnosti napadeného rozhodnutí, když je z něj zřejmé, v čem uvedený zákaz soudu spočívá.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Své rozhodnutí odvolací soud patřičně odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že civilní soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nelze stěžovatelce přiznat náhradu nákladů řízení podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2022

JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.

předseda senátu