Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3180/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti K + K General Corporation, s.r.o., sídlem Charvátská 569/16, Ostrava - Výškovice, zastoupené Richardem Pustějovským, advokátem, sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -98 ze dne 30. 8. 2022, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 VSOL 264/2020-A-84 ze dne 4. 8. 2020 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. -55 ze dne 4. 6. 2020, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení a d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě krom jiného zjistil úpadek stěžovatelky (výrok I.), insolvenční správkyní ustanovil Ing. Janu Vodrážkovou (výrok II.) a prohlásil konkurs na její majetek (výrok III.). Proti těmto výrokům usnesení insolvenčního soudu podala stěžovatelka jako dlužnice včasné odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným usnesením tak, že rozhodnutí krajského soudu v napadených výrocích jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že soudy zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces tím, že nevyčkaly na pravomocné ukončení soudního sporu, vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. pro pohledávky v souhrnné výši 1 019 432,34 EUR. V důsledku toho dospěly k nesprávnému závěru o jejím úpadku. Úvahy soudů o neexistenci započitatelné pohledávky má proto stěžovatelka za předčasné. Dále vyjádřila nesouhlas s vývodem soudů o nesplnění povinnosti předložit seznam závazků dle ustanovení ve spojení s téhož předpisu. Neuvedla-li v tomto seznamu závazek uplatněný insolvenčním navrhovatelem, pak proto, že v té době o něm nebylo v příslušném soudním řízení pravomocně rozhodnuto. Stěžovatelka též napadla závěr insolvenčního soudu o jejím předlužení. Insolvenční návrh pokládá za šikanózní, majíc za to, že insolvenční navrhovatel neosvědčil, že má vůči ní vykonatelnou pohledávku na základě rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. -348 ze dne 9. 12. 2015. Soudy dle názoru stěžovatelky také nesprávně posoudily otázku platnosti smluv o postoupení pohledávek uzavřených mezi insolvenčním navrhovatelem a dalšími subjekty. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rozvedla.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v napadených rozhodnutích soudů nezjistil žádný exces či jiný ústavně významný nedostatek.

Pokud jde o výhrady stěžovatelky týkající se předlužení, nutno podotknout, že ačkoli insolvenční soud vyslovil úpadek stěžovatelky jak ve formě platební neschopnosti, tak právě i ve formě předlužení (bod 66 napadeného usnesení krajského soudu), odvolací soud tento závěr korigoval, byť i nepřímo (srov. bod 16 usnesení vrchního soudu). Z těchto důvodů se Nejvyšší soud odmítl blíže zabývat argumentací stran otázky předlužení, jelikož na tomto závěru nebylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno (viz bod 31 usnesení Nejvyššího soudu). Z týchž důvodů se jeví nadbytečným přezkum této otázky v řízení o ústavní stížnosti.

Soudy se náležitě zabývaly stěžejní obranou stěžovatelky, že disponuje započitatelnou pohledávkou proti insolvenčnímu navrhovateli, kterou uplatnila v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. . Nejvyšší soud připomněl svoji judikaturu, dle níž není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení a 2 v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek (bod 28 usnesení dovolacího soudu). Jinak řečeno, je zde zapotřebí doložit nejen to, že určitá pohledávka, způsobilá započtení, tu existuje, ale současně i to, že taková pohledávka je využitelná k úhradě závazků, které dlužník má. Obdobně krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 1. 10. 2018, dle něhož lze-li očekávat, že by námitka započtení s ohledem na obtížnost zjišťování existence a výše započítávané pohledávky nepřiměřeně prodlužovala řízení, je možné ohledně ní konstatovat nezapočitatelnost pro její nejistotu a neurčitost (viz bod 62 usnesení insolvenčního soudu). Těmito judikaturními názory se soudy v dané věci také řídily.

Soudy totiž v napadených rozhodnutích vyšly především z toho, že sama existence stěžovatelkou předestřené pohledávky je sporná, tím méně pak lze hovořit o její praktické využitelnosti k úhradě závazků. Soudy v té spojitosti nepřehlédly, že stěžovatelka pohledávky, které uplatňuje k započtení vůči pohledávkám insolvenčního navrhovatele a věřitele XLive GmbH, již k započtení uplatňovala v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , jakož i v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. . Z odůvodnění rozhodnutí v daných věcech se podává, že stěžovatelce nárok na vystavení faktur, jež byly specifikovány v jednostranném zápočtu, nevznikl, pročež nebyla oprávněna tyto faktury vystavit (bod 61 usnesení krajského soudu, bod 8 usnesení vrchního soudu). Dále pak soudy vyšly ze zjištění, že ve shora vzpomenuté věci sp. zn. bylo řízení nepravomocně zastaveno pro nedostatek pravomoci českých soudů. Soudy tedy nepochybily, pakliže za takto zjištěného skutkového stavu nevyčkaly pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , neboť jednak je takový postup souladný s výše zmíněnou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jednak (i bez této judikatury) je zřejmé, že praktická disponibilita k započtení uplatněné stěžovatelčiny pohledávky, konkrétně její využitelnost k úhradě závazků v rozumném časovém horizontu, tu schází. Vyčkání na pravomocné skončení dotčené soudní pře by za těchto okolností vedlo k neadekvátnímu prodlužování stavu platební neschopnosti stěžovatelky a bylo v rozporu se smyslem a účelem insolvenčního řízení, jímž je co nejvyšší a zásadně poměrné uspokojení dlužníkových věřitelů.

Soudy se řádně vypořádaly i s námitkami stěžovatelky stran nesplnění její povinnosti předložit seznam závazků dle ustanovení ve spojení s téhož předpisu. I zde Nejvyšší soud upozornil na svoji ustálenou judikaturu, dle níž ze samotného znění vyplývá, že dlužník je povinen uvést v seznamu závazků i pohledávku, jejíž pravost (důvodnost) zpochybňuje. V seznamu závazků je totiž dlužník povinen mimo jiné označit jako své věřitele všechny osoby, o kterých je mu známo, že vůči němu pohledávky nebo jiná majetková práva uplatňují, tedy bez ohledu na jejich kvalitu. Soudy nevybočily z kautel spravedlivého procesu, poukázaly-li na skutečnost, že seznam závazků předložený stěžovatelkou podle stavu ke dni 12. 12. 2019 nelze považovat za řádný seznam závazků, neboť stěžovatelka v něm neuvedla pohledávku insolvenčního navrhovatele, o jejíž existenci musela vědět již proto, že byla přiznána rozsudkem okresního soudu, byť v té době ještě nepravomocným (viz kupř. bod 24 usnesení dovolacího soudu).

Insolvenční soud se ve svém rozhodnutí zaobíral i namítanou neplatností smluv o postoupení pohledávek. Poznamenal, že není-li stěžovatelka účastníkem a stranou smlouvy, nemůže se dovolat neplatnosti těchto smluv. Skutečnost, že doposud nebyla vyrozuměna o postoupení pohledávek, pak řeší ustanovení , dle kterého nevyrozumí-li postupitel dlužníka nebo neprokáže-li postupník postoupení pohledávky dlužníku, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli nebo se s ním jinak vyrovná (bod 51 usnesení krajského soudu). Na tomto odůvodnění Ústavní soud nic zásadně nespravedlivého neshledává.

Stěžovatelka v průběhu řízení a i nyní v ústavní stížnosti setrvale zastává stanovisko, že insolvenční návrh je vůči ní šikanózní a že insolvenční navrhovatel uměle, resp. účelově postupoval pohledávky na osobně i majetkově provázané subjekty, aby docílil existence plurality věřitelů. V té spojitosti stěžovatelka opakovaně odkázala na ustanovení , dle něhož platí, že insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. Za další osobu se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení. Z provedeného dokazování vyplynulo, že k první cesi došlo dne 7. 11. 2019, tedy v době předcházející období šesti měsíců před podáním insolvenčního návrhu. K druhé cesi pak došlo smlouvou ze dne 8. 1. 2020, tedy sice již po zahájení insolvenčního řízení, avšak stalo se tak nikoli mezi insolvenčním navrhovatelem a "další osobou", již má na mysli v , nýbrž mezi subjekty, které jsou od insolvenčního navrhovatele odlišné. Striktně vzato, důvod pro zamítnutí insolvenčního návrhu podle citovaného zákonného ustanovení dán nebyl.

Ústavní soud neopomněl tvrzení stěžovatelky o jisté míře propojenosti zmíněných právnických osob, nicméně jednak takový postup bez dalšího nezakazuje, jednak k potenciálnímu závěru o porušení zásad insolvenčního řízení uvedených v nepostačují indicie, které stěžovatelka ve svých podáních nastínila. Nelze v té souvislosti přehlédnout, že stěžovatelka v odvolacím řízení, které jí poskytovalo náležitý prostor k doplnění dokazování, k prokázání tvrzené účelovosti cesí, resp. údajného vyhotovení postupních smluv ex post nenavrhla (znovu) vrchnímu soudu (na rozdíl od řízení před insolvenčním soudem - viz bod 52 usnesení krajského soudu) provedení konkrétního a relevantního důkazu, jenž by její argumenty podpořil (viz znění odvolání stěžovatelky na č. l. A-57, resp. A-58 příslušného záznamu v insolvenčním rejstříku). Odvolací soud proto nutně ponechal tyto výhrady bez odpovídající odezvy. Tento nedostatek však s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti v řízení před Ústavním soudem už zhojit nelze.

Ve světle řečeného Ústavní soud porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces či jiného základního práva nezjistil, pročež ústavní stížnost odmítl dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2022

David Uhlíř v. r.

předseda senátu