Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3187/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Vacka, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Bajarem, advokátem, sídlem Tržiště 366/13, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. září 2022 č.j. -33, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a České advokátní komory, sídlem Národní 118/16, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , a 4, , a a 2 d (dále jen " "), jakož i jeho právo podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Vedlejší účastnice v dopise ze dne 28. 1. 2021 č. j. S-708/2020/007 stěžovateli vytkla, že porušil povinnosti stanovené Usnesením představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. října 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (dále jen "etický kodex"), konkrétně čl. 4 odst. 3 etického kodexu. Vedlejší účastnice přitom upozornila stěžovatele na potřebu dbát při projevech v rámci výkonu advokacie na zachování důstojnosti a vážnosti advokátního stavu tím, že činěné projevy jsou důsledně věcné a střízlivé a obecně zdvořilé a slušné. Vedlejší účastnice dále poučila stěžovatele, že v případě opětovného zaviněného porušení povinností advokáta může být jednání posouzeno jako naplňující skutkovou podstatu kárného provinění podle , o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

3. Stěžovatel se žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhal, aby soud určil, že zásah vedlejší účastnice spočívající v konstatování a šíření závěru, že stěžovatel porušil výše popsaným způsobem zákon, je nezákonný. Stěžovatel rovněž navrhl, aby soud uložil vedlejší účastnici povinnost zdržet se těchto zásahů a zaslal stěžovateli a ostatním adresátům těchto úkonů vyrozumění, že vedlejší účastnice svými tvrzeními nezákonně zasáhla do práv stěžovatele, za což se mu omlouvá, a k tvrzením vedlejší účastnice v jejích přípisech nelze pro nezákonnost přihlížet. Městský soud rozsudkem ze dne 18. 3. 2022 č. j. -82 žalobu zamítl, jelikož dospěl k závěru, že v daném případě stěžovatel nebyl zkrácen na svých právech nezákonným zásahem. Kontrolní rada vedlejší účastnice v předmětných dopisech učinila závěr, že jednání stěžovatele nenaplňuje zákonné znaky kárného provinění podle , a proto s ním nezahájila kárné řízení. Současně dospěla k závěru, že stěžovatelovy formulace použité v rámci e-mailové komunikace s Mgr. Samkovou, konkrétně výrok "Upřímně a hluboce jsem přesvědčen, že žádný právní problém není a místo hygieny dentální je aktuálnější řešit hygienu mentální", je neuctivý a nedůstojný, a proto ho upozornila na nepřijatelnost takového jednání.

4. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl z důvodů, které jsou zjevně nepravdivé a nemají oporu ve spisu (způsob rozhodování kontrolní rady vedlejší účastnice a její obsazení), a nesouhlasí s jeho závěrem, že upozornění kontrolní rady není sankcí. Stěžovatel má za to, že i neformální povaha napadeného zásahu má ve výsledku pro advokáta stejný dopad jako napomenutí udělené v kárném řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že mu Nejvyšší správní soud znemožnil v rámci kasačního přezkumu rozporovat závěr o údajné neznatelné intenzitě kasačním soudem konstatovaného zásahu. Stěžovatel zdůrazňuje, že předmětné upozornění bylo sděleno vedlejší účastnicí protistraně, a to bez vědomí stěžovatele v době, kdy tato protistrana vedla s klientem advokáta spor, ve kterém následně argumentovala sdělením vedlejší účastnice. Podle Nejvyššího správního soudu tak v podstatě jakýkoli projev advokáta v zastoupení klienta může být vedlejší účastnicí neformálně hodnocen, a toto hodnocení může být použito protistranou klienta s odkazem na autoritu České advokátní komory jakožto orgánu veřejné moci. Stěžovatel upozorňuje na nerovný přístup Nejvyššího správního soudu k účastníkům řízení, kdy soud má postup vedlejší účastnice za nezpochybnitelný, a naopak tvrzení stěžovatele nepovažuje za pravdivá. Stěžovatel označuje závěry přijaté bez znalosti kontextu "skupinou osob schovávajících se pod hlavičkou ČAK" za nehorázné, a odmítá, aby jej takové osoby v jeho činnosti při zastupování klienta "mentorovaly či zastrašovaly" možným kárným postihem, a upozorňovaly ho na nutnost chovat se v daném sporu věcně a střízlivě.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

V.

Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y), a vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Ústavní soud napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté y, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002

sp. zn.

(N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003

sp. zn.

(N 129/31 SbNU 159) a další].

8. K takovému pochybení správních soudů v nyní posuzované věci nedošlo a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatel domáhá přehodnocení závěru Nejvyššího správního soudu; v ústavní stížnosti ovšem v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou již před správními soudy uplatnil, a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěr Nejvyššího správního soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když napadené rozhodnutí považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé.

9. Nejvyšší správní soud se předně ztotožnil s městským soudem v tom, že v případě výše uvedených dopisů nejde o rozhodnutí ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a upozornil stěžovatele, že zásahová žaloba není univerzálním prostředkem ochrany proti jakémukoliv úkonu správního orgánu, kterým se žalobce subjektivně cítí být dotčen na svých právech. Spatřuje-li stěžovatel nezákonný zásah v konstatování porušení zákona, které je součástí dopisu, jenž mu zaslala vedlejší účastnice, takové konstatování nemůže podle Nejvyššího správního soudu vůbec být zásahem ve smyslu , neboť nijak nezasahuje do práv stěžovatele, a nelze s ohledem na znění etického kodexu a ani tvrdit, že by jím vedlejší účastnice překročila svou působnost, jak tvrdí stěžovatel. Kontrolní rada vedlejší účastnice je podle citovaných ustanovení povinna i obecně dohlížet na dodržování stavovských předpisů, mezi které patří etický kodex, a v rámci takového dohledu může i neformálně upozornit advokáta na jeho jednání, které není v souladu s etickým kodexem, byť nedosahuje intenzity kárného provinění. Takové neformální upozornění adresované stěžovateli však samo o sobě nijak nezasáhlo do jeho práv a povinností, nestanovilo mu žádné povinnosti, neobsahovalo žádnou závaznou výzvu a nešlo o žádnou ze sankcí předpokládaných .

10. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku, který se se všemi námitkami stěžovatele vypořádal způsobem, jenž Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vyšel z dostatečných skutkových zjištění a aplikoval odpovídající zákonné normy, z nichž ústavně souladným způsobem dovodil, že pravomoc dohlížet na dodržování stavovských předpisů kontrolní rada nenaplňuje výhradně v kárném řízení, a že neformálním upozorněním adresovaným stěžovateli pouze realizovala jednu ze svých v obecně vymezených kompetencí. Nejvyšší správní soud naopak přisvědčil stěžovateli v tom, že postupem, kdy kontrolní rada své kritické hodnotící soudy vůči stěžovateli sdělila dopisem č. j. S-708/2020-006 Mgr. Samkové, své kompetence překročila. Daným sdělením kontrolní rada Mgr. Samkovou informovala o tom, že stěžovatelův výrok byl nevhodný, nicméně ji též informovala, že nešlo o jednání, které by svou závažností odpovídalo kárnému provinění. Podle Nejvyššího správního soudu tedy nelze říct, že by vedlejší účastnice tímto sdělením šířila o stěžovateli urážlivé, lživé či nactiutrhačné závěry. Proto nezasáhlo toto sdělení o nevhodnosti stěžovatelova výroku do jeho práv takovým způsobem, aby bylo možné hovořit o nezákonném zásahu. Také tomuto závěru nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout. Namítá-li stěžovatel, že mu správní soudy "reálně odebraly právo na soudní přezkum daného rozhodnutí", nezbývá než opakovat, že, jak již bylo správními soudy vysvětleno, předmětné dopisy kontrolní rady nejsou rozhodnutími podle

11. Spekuluje-li stěžovatel, že není zřejmé, zda dopis kontrolní rady stěžovateli nebyl případně zpřístupněn dalším osobám, či že jej teoreticky mohl sepsat externí pracovník České advokátní komory jednající na pokyn osob se zvláštním vztahem k věci, pro tato svá tvrzení nemá stěžovatel jakoukoli oporu za situace, kdy sama vedlejší účastnice sdělila, že kontrolní rada provedla v souladu s přípravné úkony k prověření, zda se stěžovatel svým jednáním nedopustil kárného provinění a dospěla k závěru, že jeho jednání nedosahuje intenzity kárného provinění. Podle sdělení vedlejší účastnice poté předseda její kontrolní rady stěžovatele informoval v jeho zájmu, že opakované obdobné jednání by mohlo konstituovat kárné provinění ve smyslu . Ostatně uvedenými námitkami se dostatečně zabýval již městský soud zejména v bodech 10 - 13 svého rozsudku, kde také odůvodnil, že zamítl návrh stěžovatele na provedení svědeckého výslechu vedoucího kontrolního oddělení a předsedy kontrolní rady vedlejší účastnice pro nadbytečnost, když dospěl k závěru, že pro posouzení tvrzeného zásahu jsou zcela postačující y předložené oběma stranami sporu.

12. S ohledem na výše uvedené nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadeného rozhodnutí, v němž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Stěžovatel toliko polemizuje s argumentací správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, že Česká advokátní komora nemá pravomoc rozhodovat o méně závažných porušeních . Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2022

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu