Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3245/22

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Miervy, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2022, č. j. -241, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2021, č. j. -224, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 5. 2021, č. j. -195, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zakotvená v , a 3d (dále jen "") a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a z připojených příloh se podává, že stěžovatel se žalobou podanou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ("žalovaná") domáhal omluvy a zaplacení částky 220 000 Kč spolu s úrokem z prodlení a pro případ, že by žaloba o zaplacení uvedené částky byla zamítnuta, domáhal se konstatování porušení svých základních práv; to vše jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. .

3. Obvodní soud o stěžovatelově nároku rozhodoval opakovaně. Po prvním kasačním zásahu provedeném rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, č. j. -97 [rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz], v němž Nejvyšší soud stanovil, že před posouzením nároků vznášených stěžovatelem je třeba odstranit nesrozumitelnost jeho žaloby spočívající v rozporu mezi vylíčením skutkových tvrzení a žalobním petitem, obvodní soud rozsudkem ze dne 15. 4. 201, č. j. -127, stanovil žalované v České republice - Ministerstvu spravedlnosti povinnost, aby se stěžovateli písemně omluvila a aby mu zaplatila jako náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení částku 18 000 Kč s úrokem z prodlení. Dále obvodní soud žalované uložil zaplatit stěžovateli náhradu nemajetkové újmy vzniklé nezákonným rozhodnutím ve výši 20 000 Kč, způsobené rozsudkem pro zmeškání, neboť pro jeho vydání nebyly dány podmínky, když na základě tohoto rozsudku byla proti stěžovateli vedena exekuce, která byla zastavena až k jeho návrhu. Ve zbývajícím rozsahu, tzn. co do náhrady nemajetkové újmy v rozsahu částky 182 000 Kč, žalobu zamítl.

4. V návaznosti na druhý kasační rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2021, č. j. -181, pak obvodní soud v ústavní stížností napadeném rozsudku vyšel z toho, že odškodnění za první dva roky posuzovaného řízení nemůže být kráceno na polovinu, neboť stěžovatel se o uvedeném řízení, v němž byl vydán rozsudek pro zmeškání, dozvěděl po více než dvou letech jeho průběhu a z toho důvodu již nejsou dány podmínky, aby došlo ke krácení náhrady za nepřiměřenou délku řízení. S ohledem na tento pro obvodní soud závazný právní názor Nejvyššího soudu, když v ostatních aspektech shledal Nejvyšší soud posouzení věci ze strany soudů nižších stupňů správným, vyšel obvodní soud ze stejných skutkových zjištění jako ve svém předchozím rozhodnutí a dospěl k závěru, že stěžovateli přísluší k již přiznanému finančnímu odškodnění částka dalších 6 000 Kč s příslušenstvím. Ve zbývajícím rozsahu stěžovatelem požadované odškodnění za nepřiměřenou délku řízení opětovně zamítl.

5. O následném odvolání stěžovatele, podaném proti zamítavému výroku II. ve věci samé a výroku III. o náhradě nákladů, bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") rozhodnuto tak, že rozsudek obvodního soudu byl ve výrocích II. a III. potvrzen. V odůvodnění rozhodnutí městský soud mimo jiné konstatoval, že obvodní soud dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci. Městský soud se rovněž ztotožnil s jeho hodnocením ve vztahu k celkové délce posuzovaného řízení, jakož i ve vztahu k posouzení kritérií podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ""), na základě jejichž vyhodnocení obvodní soud dospěl k odpovídajícímu závěru, že ve stěžovatelově případě je přiměřená náhrada za dlouhotrvající řízení ve výši 24 000 Kč, když obvodní soud vzal v úvahu všechna relevantní hlediska pro stanovení takové náhrady, jak se podávají z ustálené judikatury obecných soudů.

6. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. Stěžovatel totiž podle Nejvyššího soudu ve svém dovolání neformuloval žádnou otázku, která by zakládala jeho přípustnost. K dovolací argumentaci stěžovatele pak Nejvyšší soud zejména odkázal na podrobná odůvodnění svých dvou předchozích rozhodnutích, která v dané věci již vydal. Nad jejich rámec doplnil, že městský soud stěžovatelův podíl na nepřiměřené délce řízení dovozoval jen k těm jeho uplatněným procesním prostředkům během řízení, v rámci nichž nebyl úspěšný. Přitom v ostatních aspektech, včetně posouzení složitosti věci, shledal Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí městského soudu jako zcela správné.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byla-li v jeho případě nepřiměřená délka řízení nejméně 7 let a 10 měsíců, pak je prý zcela nepřiměřené, aby mu byla přiznána náhrada jen ve výši 24 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel rovněž namítá, že v ústavní stížností napadených rozhodnutích není řádně zhodnoceno, že rozsudek pro zmeškání mu byl doručen až po 6 letech a 7 měsících. Pokud obecné soudy v rámci ústavní stížností napadených rozhodnutí stěžovateli odškodnění snížily o více než 50 %, postupovaly v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. , neboť tak nebyl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a poskytnutým odškodněním. Obecné soudy rovněž nezohlednily závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015 sp. zn. , podle něhož odškodnění za nepřiměřenou délku řízení musí být stanoveno s ohledem na to, zda orgány veřejné moci k jeho délce přispěly větší měrou, než k němu přispěla sama složitost případu. Toto rozhodnutí přitom Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení nedostatečně zohlednil. Obecné soudy měly rovněž vycházet z celkové délky řízení přesahující 12 let a naopak neměly vycházet jen z té doby trvání soudního řízení, kdy již stěžovatel o daném řízení věděl. Stěžovatel nesouhlasí rovněž s tím, aby v jeho případě došlo ke krácení odškodnění za první 2 roky řízení. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že obvodní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem nevyčerpal celý předmět řízení a ignoroval stěžovatelův návrh na vydání doplňujícího rozsudku.

8. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

10. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

11. Ke konkrétním námitkám stěžovatele Ústavní soud především uvádí, že tento v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje argumentaci, s níž se ovšem obecné soudy - zjevně i vzhledem k tomu, že stěžovatelovo žalobní žádání s ohledem na dva kasační zásahy Nejvyššího soudu posuzovaly opakovaně - řádně vypořádaly. Pokud pak stěžovateli přiznaly částku 24 000 Kč jako náhradu za nepřiměřeně dlouhé řízení, pak z napadených rozhodnutí je zcela zřetelné, jak k této částce při zohlednění východisek relevantní judikatury (zejména) Nejvyššího soudu dospěly a Ústavnímu soudu nepřísluší, aby obecnými soudy takto stanovenou částku jakkoliv přehodnocoval, když ostatně ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti důsledně netvrdí, že by se obecné soudy při svém výpočtu dopustily formálního pochybení. Stěžovatel také v ústavní stížnosti nevysvětluje, proč by - právě při posuzování nepřiměřené délky řízení - měla být jako zvláštní okolnost zohledněna skutečnost, že stěžovateli byl rozsudek pro zmeškání vydaný v jeho věci doručen po více než šesti letech. Naopak existence uvedeného rozhodnutí byla zohledněna právě tím, že stěžovateli bylo přiznáno mimo jiné i odškodnění za nezákonné rozhodnutí.

12. Sám Nejvyšší soud pak i ve svém rozsudku sp. zn. , který vydal ve věci stěžovatele, vysvětlil [srov. odst. 25 odůvodnění tohoto rozsudku], že v dané věci byly splněny podmínky, aby stěžovateli přiznané zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení bylo sníženo o více než 50 %, a to už proto, že neodpovídá soudy nižších stupňů učiněným skutkovým zjištěním, že by nepřiměřenou délku řízení v podstatné míře přivodil právě vadný postup soudů a nikoliv postup stěžovatele či vedlejšího účastníka stojícího na straně stěžovatele. Proto také nemůže obstát stěžovatelův odkaz obsažený v ústavní stížnosti na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , neboť z ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že nepřiměřená délka posuzovaného řízení v dané věci nebyla způsobena jen nesprávným postupem obecných soudů, ale lze ji přičítat mj. zvýšené složitosti případu. Pokud pak obecné soudy vycházely při odškodnění nepřiměřené délky řízení jen z té její části, kdy již stěžovatel o obecnými soudy posuzovaném řízení věděl, a nikoliv tedy i z té jeho části, kdy o něm ještě nevěděl, protože s ním obecný soud jako s účastníkem řízení nedostatečně komunikoval, pak podle přesvědčení Ústavního soudu postupovaly soudy v řízení podle správně, neboť odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se vztahuje právě k vědomosti účastníka řízení (zde stěžovatele) o takovém řízení, kdy právě vědomost o něm je z povahy věci nutná, aby jeho nepřiměřená délka mohla účastníkovi s ohledem na nejistotu výsledku způsobovat duševní útrapy.

13. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že obecné soudy postupovaly nesprávně, když krátily výši jemu náležejícího odškodnění za první 2 roky nepřiměřeně dlouhého - a jimi posuzovaného - soudního řízení, pak taková námitka je nepřípadná, neboť tento nesprávný postup již obecným soudům ve svém kasačním rozhodnutí vytkl sám Nejvyšší soud a soudy nižších stupňů pak toto pochybení v případě stěžovatele napravily. Ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí nemůže konečně vést ani stěžovatelem tvrzená okolnost, že obecné soudy ignorovaly jeho návrh na vydání doplňujícího rozsudku s tím, že údajně nebyl vyčerpán celý předmět řízení. Domnívá-li se totiž stěžovatel, že byly splněny podmínky pro vydání doplňujícího rozhodnutí ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů, pak musí podat příslušný návrh. Pokud o tomto návrhu soud rozhodne tak, že jej svým usnesením zamítne, může proti tomu podat stěžovatel odvolání. Zjevně tedy ale doplnění nyní napadeného rozhodnutí obvodního soudu nelze dosáhnout tak, že by rozhodnutí, které má být doplněno, mělo být předtím zrušeno, tím méně Ústavním soudem na základě řízení o ústavní stížnosti.

14. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2022

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu