Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3236/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků X, zastoupeného JUDr. Veronikou Loužeckou Beerovou, advokátkou, sídlem Masarykovo náměstí 292, Litvínov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2022 č. j. -217, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Miroslava Jančara, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (žalobce) se po vedlejším účastníkovi řízení (žalovaném) domáhal zaplacení částky ve výši 1 637 300 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené vadami díla (v důsledku vadně provedené hydroizolace teras a dlažeb vedlejším účastníkem řízení v domě, v němž vykonává správu stěžovatel, došlo k destrukci zateplení domu).

3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 3. 2021 č. j. -185 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. 10. 2020, č. j. -151, jímž byla žaloba na zaplacení uvedené částky zamítnuta. Důvodem pro zamítnutí žaloby byl jednak nedostatek pasivní věcné legitimace na straně vedlejšího účastníka řízení, jednak i promlčení uplatněného nároku na náhradu škody.

4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 9. 2022 č. j. -217 odmítl, jelikož nebylo přípustné [ věta první , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")]. Nejvyšší soud se věnoval otázce promlčení nároku a v této souvislosti posouzení okamžiku nabytí vědomosti o vzniku škody a jejím (přibližném) rozsahu, jakož i o osobě, která za škodu odpovídá. Vycházeje ze zjištěného skutkového stavu a s odkazem na svoji konstantní judikaturu (např. rozsudky ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. , ze dne 9. 1. 2006 sp. zn. , ze dne 28. 5. 2020 sp. zn. ) Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel měl informace o osobě škůdce a existenci škody již na konci roku 2014, kdy se ze znaleckých posudků vypracovaných pro účely rozhodčího řízení dozvěděl, že v důsledku vadného plnění vedlejšího účastníka řízení dochází k zatékání do fasády domu a k jejímu poškozování. Úplné informace o škodě měl stěžovatel již v tentýž okamžik, popřípadě ve vztahu k poškození zateplení nejpozději v roce 2016, kdy provedl sondy do souvrství teras a fasád, a kdy započal s odstraňováním vad. Stěžovatelovo pozdější seznámení se se znaleckým posudkem Ing. Martina Polepila ze dne 17. 12. 2018 nic nezměnilo na tom, že nejpozději ke konci roku 2016 znal všechny rozhodné skutečnosti pro počátek běhu promlčecí doby. Závěr krajského soudu, že nárok byl před podáním žaloby dne 9. 1. 2020 promlčen, tak byl v souladu se shora uvedenou judikaturou. Obstálo-li zamítavé rozhodnutí krajského soudu již s ohledem na závěr o promlčení nároku, pak stěžovatelem další vymezená právní otázka týkající se pasivní věcné legitimace vedlejšího účastníka řízení neměla povahu otázky, jejíž zodpovězení by bylo způsobilé přivodit jiné rozhodnutí ve věci.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Nejvyššímu soudu vytýká formalistický přístup představující ve své podstatě odepření spravedlnosti. Nesouhlasí se závěrem, že k počátku běhu subjektivní promlčecí doby postačuje učinit závěr toliko o možném vzniku škody a možné odpovědnosti povinného. Taková úvaha by podle stěžovatele vedla k absurdním důsledkům, neboť každý, kdo by dospěl k závěru, že by snad v důsledku něčeho mohla někdy vzniknout škoda, by byl nucen neprodleně podávat žaloby a nečekat, až (a zda vůbec) mu nějaká škoda vznikne. Podle stěžovatele je předpokladem odpovědnosti až samotný vznik škody. Nedojde-li ke škodě, nemůže být ani actio nata, tedy jinak řečeno, dokud škoda nevznikne, nemůže ani začít běžet promlčecí doba.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud se zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a ústavní stížnost je rovněž přípustná ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud předesílá a stěžovatel si je toho vědom, že podle y (dále jen " ") je soudním orgánem ochrany ústavnosti; není součástí soustavy obecných soudů ( y) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. V rámci své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. písm. d) y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

8. Ústavní soud dále zdůrazňuje subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález ze dne 3. 6. 2003

sp. zn.

(N 75/30 SbNU 203); nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

(N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud proto k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.

9. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem o promlčení jím žalovaného nároku na náhradu škodu, k němuž dospěly obecné soudy a který byl Nejvyšším soudem shledán souladným s jeho konstantní judikaturou. Z výše provedené rekapitulace stěžovatelových námitek se podává, že pouze polemizuje s výkladem podústavního práva [konkrétně s použitím , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen "obč. zák.")]. Byť stěžovatel zmiňuje mj. své právo na soudní ochranu, tak v posuzovaném případě používá argumenty, které jsou relevantní jen z pohledu práva podústavního, do jehož hodnocení nepřísluší Ústavnímu soudu vstupovat.

10. V nyní posuzovaném případě přitom Ústavní soud nezjistil, že by v postupu a závěrech Nejvyššího soudu (proti němuž stěžovatel svojí ústavní stížností výlučně brojí) došlo k ústavněprávnímu pochybení. V ústavní stížnosti totiž neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle , Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti může totiž napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit pouze za předpokladu, že vykazuje rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad. Napadené rozhodnutí je adekvátně odůvodněno včetně odkazů na relevantní judikaturu a Ústavní soud neshledává, že by bylo projevem svévole či bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do přijatých závěrů proto - s ohledem na shora naznačený vztah Ústavního soudu k soudům obecným - nepřísluší zdejšímu soudu zasahovat. Ze skutečnosti, že se stěžovatel s těmito závěry neztotožňuje, totiž nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na soudní ochranu, neboť toto právo není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.

11. Pro úplnost lze nicméně dodat, že pro posouzení otázky, zda je žalobou uplatněný nárok promlčen, je rozhodný závěr o vědomosti stěžovatele o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Judikatura Nejvyššího soudu, kterou Ústavní soud nikterak nezpochybnil, je dlouhodobě ustálena v závěru, že počátek běhu tzv. subjektivní dvouleté promlčecí doby (§ 106 odst. 1 obč. zák.) se váže k okamžiku, kdy se poškozený o vzniklé škodě dozvěděl, resp. disponoval takovými informacemi vyplývajícími ze skutkových okolností, že ke vzniku škody může dojít, resp. že k ní dochází. Tato vědomost o škodě či o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon spojuje počátek běhu subjektivní promlčecí doby, však nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu, neboť najisto lze tyto skutečnosti postavit až na základě dokazování v soudním řízení. Vyvodily-li soudy z provedených důkazů, že stěžovatel mohl mít dostatečné poznatky o možném vzniku škody již na konci roku 2014, kdy se ze znaleckých posudků vypracovaných pro účely rozhodčího řízení dozvěděl, že dochází k zatékání do fasády domu, a určitě pak tyto poznatky musel mít nejpozději v roce 2016, kdy provedl sondy do souvrství teras a fasád, a kdy započal s odstraňováním vad, nelze jejich závěru o promlčení nároku (žaloba byla podána v roce 2020) cokoli vytknout.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2022

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu