Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2936/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti R. J., zastoupeného Mgr. Tomášem Greplem, advokátem se sídlem Horní nám. 365/7, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2022 č. j. -140 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2021 č. j. -102, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle , , 2 a 3 d (dále jen " ") ve spojení s Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se postupem podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen " ") v řízení před obecnými soudy domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen " ") náhrady škody ve výši 153 307 Kč s příslušenstvím, jež mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. . Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 31. 3. 2021 č. j. -72 rozhodl, že je povinen zaplatit stěžovateli 100 430 Kč (výrok I), zamítl žalobu v části, ve které stěžovatel požadoval zaplacení 52 877 Kč (výrok II), a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení (výrok III). K jeho odvolání Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek obvodního soudu ve výroku I změnil tak, že se žaloba s návrhem, aby byl povinen zaplatit stěžovateli 95 830 Kč, zamítá (výrok I), a rozhodl, že se rozsudek obvodního soudu ve výroku I v části s návrhem, aby byl povinen zaplatit stěžovateli 4 600 Kč, a dále ve výroku III zrušuje, a v tomto rozsahu se věc vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II). Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle

Stěžovatel namítá, že k porušení ústavně zaručených práv došlo v důsledku nesprávného postupu obecných soudů, které v rozporu s věty druhé zamítly jeho žalobu na náhradu škody z důvodu jejího promlčení. Podle něj se tak stalo způsobem, který vykazuje znaky svévole. Stěžovatel uvádí, že přes jeho věcnou, podrobnou a odborně podloženou argumentaci v průběhu řízení před obecnými soudy se městský soud i Nejvyšší soud rozhodly k úspoře státu zamítnout jeho nárok pouze vršením odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž však ani jedno rozhodnutí otázku počátku běhu promlčecí doby, na níž jsou založena napadená rozhodnutí, neřešilo a nemohlo tak poskytnout závěru, že se citovaná norma neaplikuje, jakoukoliv argumentační oporu.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle , což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle y, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.

Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné právní zastoupení; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.

Ústavní soud v dané věci ověřil, že Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání dostatečně a s odkazy na svoji předchozí judikaturu odůvodnil, že námitky stěžovatele nemohly přípustnost dovolání založit, neboť se týkaly otázek, při jejichž řešení se městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud adekvátně vysvětlil, že dovolání není ve smyslu přípustné pro řešení otázky předložené stěžovatelem. Ústavní soud akceptuje názor Nejvyššího soudu, že se v posuzované věci neuplatní závěry nálezu

sp. zn.

, neboť stěžovatel žádné významné okolnosti, které by mu bránily uplatnit včas nárok na náhradu škody (během tříleté promlčecí lhůty), ani netvrdil.

Jelikož stěžovatel nesplnil svoje povinnosti, bylo jeho dovolání správně odmítnuto jako neprojednatelné. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. , podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením y.

Pokud jde o rozhodnutí městského soudu, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle . Proto ve vztahu k tomuto rozhodnutí Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle a , zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. prosince 2022

JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.

předseda senátu