Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2277/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Veveří 486/57, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2021, č. j. -254, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2022, č. j. -272, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, č. j. -326, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Brně, Krajského státního zastupitelství v Brně a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení předmětu řízení

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 8. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu, aby zrušil shora specifikovaná rozhodnutí Městského soudu v Brně (dále jen " "), Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva na osobní svobodu podle d (dále jen " "), na vlastnictví majetku podle y, na soudní ochranu podle y a na posouzení trestnosti toliko dle zákona podle y.

II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry podle , odst. 3 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle , za něž byl podle za použití odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle a podmíněně odložil na zkušební dobu v délce třiceti měsíců, a dále podle za použití , odst. 2 k peněžitému trestu ve výši 150 denních sazeb po 500 Kč, tedy celkem ve výši 75 000 Kč.

3. Stěžovateli byly za vinu kladeny dva skutky. Prvý skutek měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel poté, co byl ke dni 24. 5. 2017 odvolán z funkce jednatele společnosti X, čímž mu zanikl právní důvod dalšího užívání motorového vozidla ve vlastnictví uvedené společnosti, které převzal a užíval po dobu výkonu funkce jednatele, toto nevrátil a nadále užíval jako vlastní, a to až do doby, než byl dne 27. 2. 2021 zastaven policejní hlídkou a vozidlo dobrovolně vydal, čímž měl způsobit této společnosti škodu ve výši 348 200 Kč. Druhý skutek měl tkvět, krátce vyjádřeno, v tom, že poté, co byl zjištěn úpadek společnosti X, a co byl na její majetek prohlášen konkurs, na výzvu insolvenčního soudu ze dne 16. 4. 2018 k předložení seznamu majetku dlužníka reagoval sdělením, že není jednatelem společnosti, a v rozporu s , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, zatajil existenci předmětného osobního motorového vozidla, a na jednání konaném u insolvenčního soudu dne 22. 1. 2019 v rozporu s neoznámil, že má předmětné osobní motorové vozidlo v držení, a po sdělení dřívějšího jednatele společnosti při tomto jednání, že v seznamu majetku předmětné motorové vozidlo chybí a že dotyčný neví, kde se aktuálně nachází, stěžovatel uvedl, že mu není znám žádný další movitý majetek předmětné společnosti (dále jen " ").

4. Proti napadenému rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, které odvolací soud zamítl podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.

5. Stěžovatel napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.

III. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nejprve stručně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a následně konkretizuje porušení svých ústavně zaručených práv uvedených výše v části II. tohoto usnesení, a to tím, že se trestných činů, jimiž byl uznán vinným, nemohl dopustit, neboť předmětné vozidlo řádně koupil. Jelikož byl vlastníkem tohoto vozidla, nemohl je zpronevěřit jiné osobě a toto nemohlo být ani součástí majetku dlužníka v úpadku, jehož neuvedením jako majetku dlužníka by mohl stěžovatel mařit výkon funkce insolvenčního správce a ohrožovat účel insolvenčního řízení. Obecné soudy dle jeho názoru nesprávně vyložily normy občanského práva, které pro kupní smlouvu na osobní motorové vozidlo nepředepisuje písemnou formu. V souladu s objektivním právem je i skutečnost, že kupní cena byla uhrazena započtením. K tíži stěžovateli obecné soudy dle jeho názoru nesprávně kladly i skutečnost, že nedošlo ke změně v evidenci vlastníka předmětného vozidla, neboť tato okolnost dle jeho názoru nemá žádný vliv na změnu vlastnického práva k předmětnému vozidlu. Stěžovatel podotýká, že takovýchto neuskutečněných evidenčních změn je v České republice stále mnoho, ale nejsou předmětem kriminalizace. Stěžovatel neměl být uznán vinným také proto, že řádně v řízení předložil všechny jemu dostupné doklady a učinil zcela logickou výpověď, která odpovídala historickému vývoji vlastnictví předmětného vozidla.

IV. Posouzení Ústavním soudem

7. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením písm. d) y (dále jen " ") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad u, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu u, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení . To platí i pro nynější případ.

8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Smyslem stěžovatelovy ústavní stížnosti je toliko nesouhlas se skutkovými závěry, které obecné soudy učinily. Žádá tedy po Ústavním soudu, aby de facto anuloval výsledek procesu dokazování před obecnými soudy, neboť s ním stěžovatel není spokojen. Ústavní soud však ve své rozhodovací praxi dlouhodobě a setrvale vychází z toho, že proces dokazování a vyvozování skutkových závěrů náleží zásadně jiným orgánům veřejné moci vedoucím příslušná řízení, především obecným soudům. Pro dokazování v trestním řízení má přitom stěžejní význam zásada volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález

sp. zn.

ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález

sp. zn.

ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411), nález

sp. zn.

ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33) či nález

sp. zn.

ze dne 22. 2. 2022].

9. Proces dokazování však nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález

sp. zn.

ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález

sp. zn.

ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález

sp. zn.

ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].

10. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález

sp. zn.

ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález

sp. zn.

ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález

sp. zn.

ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález

sp. zn.

ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález

sp. zn.

ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].

11. Žádnou z těchto zásadních vad, jejímž důsledkem může být výjimečný zásah Ústavního soudu proti procesu dokazování a jeho výsledkům, však stěžovatel ve své ústavní stížnosti netvrdí a ani materiálně jím uplatněné námitky žádné z těchto vad neodpovídají. Argumentace stěžovatele představuje pouze opakování jeho obhajoby, již uplatnil v řízení před obecnými soudy a jíž se obecné soudy zabývaly, shledaly ji účelovou a řádně v odůvodnění svých napadených rozhodnutí rozvedly, proč jí neuvěřily. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zcela rezignoval na to, aby se s těmito závěry obecných soudů argumentačně vypořádal a aby předložil Ústavnímu soudu takovou jejich oponenturu, která by byla způsobilá je vyvrátit. Jak uvedeno výše, Ústavní soud je specifickým orgánem ochrany ústavnosti, jehož postavení nelze směšovat s univerzální přezkumnou instancí, která by byla oprávněna zcela samostatně a nově rozhodovat právní věci, o nichž již bylo rozhodnuto v příslušných řízeních jinými orgány veřejné moci, a to bez ohledu na průběh a výsledek těchto řízení.

12. Obecné soudy v odůvodněních svých napadených rozhodnutí jednoznačně vyjádřily, že důvodem, proč stěžovatelově obhajobě nepřisvědčily, nebylo snad to, že by mylně za požadavek řádného převodu vlastnického práva k předmětnému vozidlu na stěžovatele považovaly písemnou formu kupní smlouvy či dokončení procesu změny v administrativní evidenci vlastnictví motorových vozidel, ale to, že stěžovateli neuvěřily, že k uzavření kupní smlouvy na předmětné vozidlo vůbec došlo a že cena za ně byla uhrazena zápočtem. Obecné soudy tento závěr podložily úvahou, že stěžovatel ohledně vlastnictví předmětného vozidla měnil svou výpověď, měnil i svou výpověď ohledně existence písemné kupní smlouvy, o níž nejprve uváděl, že ji má k dispozici, pak že ji k dispozici nemá, ale že smlouva existuje, a až následně, že byla uzavřena ústně (tedy že ji uzavřel ústně sám se sebou), přičemž písemná kupní smlouva nebyla v dokumentech společnosti nalezena a tyto dokumenty ani neindikují existenci vůbec nějaké kupní smlouvy v jakékoliv formě; dále stěžovatel nebyl schopen vysvětlit, proč povinné pojištění odpovědnosti z provozu předmětného vozidla sjednávaly na svá jména jiné osoby, když tvrdil, že se cítil být vlastníkem vozidla atd. (srov. bod 18. napadeného rozsudku, bod 8. napadeného usnesení odvolacího soudu a bod 13. napadeného usnesení Nejvyššího soudu).

13. Tyto úvahy obecných soudů, skutkové okolnosti, na nichž se zakládají, ani způsob, jak byly tyto okolnosti zjištěny, nevykazují z ústavněprávního hlediska žádný deficit. Jelikož stěžovatel dále s těmito úvahami nijak nepolemizuje a toliko znovu svou obhajobu předkládá Ústavnímu soudu k novému posouzení, nemá Ústavní soud důvodu postupovat jinak než zcela odkázat na shora rekapitulované ústavně konformní závěry obecných soudů.

V. Závěr

14. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal nic, co by v mezích námitek stěžovatele svědčilo o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a žádné flagrantní porušení takového práva či svobody neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. listopadu 2022

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu