Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2939/22

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jána Novotného, zastoupeného JUDr. Adamem Valíčkem, MBA, advokátem se sídlem nám. Svobody 87/18, Brno, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 4. 2019, č. j. -106, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2021, č. j. -252, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2022, č. j. -293, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jemu garantovaná a ústavně zaručená práva, a to zejména právo na rovné a nediskriminační zacházení ve smyslu a d (dále jen ""), dále pak právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu dle y, a právo na spravedlivý proces (právo na soudní ochranu) dle y.

2. Z ústavní stížnosti a k ní přiložených listin vyplývá, že stěžovatel byl zaměstnán v pracovním poměru u společnosti X (dále jen "zaměstnavatel"), přičemž sjednaným druhem práce byl Construction Expert/Stavební odborník. Stěžovatel u zaměstnavatele pracoval od 27. 5. 2015, přičemž po dobu trvání pracovního poměru pracoval jak na pozici klíčového odborníka, tak i na pozici neklíčového odborníka. Zaměstnavatel a další společnosti se z důvodu pracovní zakázky seskupili do sdružení, přičemž v rámci tohoto sdružení došlo k dohodě, která ze společností poskytne klíčové odborníky. Stěžovateli byla dne 30. 10. 2017 doručena výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost dle , (dále jen ""). V době doručení výpovědi vykonával stěžovatel práci na pozici klíčového odborníka č. 3 na pracovní zakázce. Stěžovatel oznámil zaměstnavateli, že s výpovědí nesouhlasí, neboť je neplatná a trval na dalším přidělování práce.

3. Stěžovatel podal žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud"), jíž se domáhal určení neplatnosti výpovědi a přiznání nároku na náhradu mzdy. Obvodní soud rozhodl v neprospěch žalobce a jeho žalobu v plném rozsahu zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud").

4. Městský soud nejprve o odvolání rozhodl ve prospěch stěžovatele, nicméně Nejvyšší soud o následném dovolání zaměstnavatele rozhodl tak, že zrušil pro stěžovatele původní (příznivý) rozsudek městského soudu a vrátil jej k dalšímu řízení. Tímto, v pořadí druhým, rozhodnutím městský soud potvrdil zamítavý výrok obvodního soudu. Stěžovatel dále trval na svém tvrzení o neplatnosti výpovědi, proto podal dovolání k Nejvyššímu soudu.

5. Nejvyšší soud dovolání odmítl s poukazem na svoje předchozí rozhodnutí.

6. Výše uvedené skutečnosti jsou pro přiblížení skutkového stavu zcela dostačující, neboť účastníkům řízení jsou všechny relevantní okolnosti známy.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se soudy dostatečně nezabývaly důvodem organizační změny a kritériem výběru právě jeho osoby, neboť svoboda zaměstnavatele vybrat nadbytečného zaměstnance podléhá určitým kritériím, a to především zákazu propuštění zaměstnance na základě nepřijatelných kritérií zapovězenýchu. Dle jeho názoru soudy nerespektovaly příkaz přesunu důkazního břemene dle , (dále jen ""). Dále stěžovatel zpochybňuje postup soudů při posouzení otázky způsobilosti rozhodnutí o předmětné organizační změně přivodit samotnou změnu a rozporuje rovněž příčinnou souvislost mezi organizační změnou a výpovědí pro nadbytečnost.

8. Ústavní soud nejprve konstatuje splnění všech podmínek řízení, vyžadovaných , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), tj. ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou, která je řádně zastoupena advokátem, a před podáním ústavní stížnosti došlo k vyčerpání veškerých opravných prostředků k ochraně práv stěžovatele, které právní řád poskytuje.

9. Pravomoc Ústavního soudu spočívá v řízení o ústavní stížnosti podané podle písm. d)y v přezkumu ústavnosti rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci. Úkolem zdejšího soudu tedy není přezkoumávat skutková zjištění, nýbrž posoudit ústavnost výkladu a následnou aplikaci právních předpisů a teprve v případě, kdy dojde k podstatnému zásahu do základních práv či svobod zaručených stěžovateli, může a musí Ústavní soud zasáhnout jemu svěřenou pravomocí.

10. Ústavní soud proto posoudil obsah ústavní stížnosti a v tomto směru dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . V rámci efektivity řízení jde o možnost Ústavního soudu posoudit ústavní stížnost kvazimeritorním způsobem jen na základě přiložených listin a posoudit případ ještě před tím, než by naznal, že je třeba rozhodnout ve věci meritorně nálezem.

11. Především je nutno uvést, že v daném případě soudy nikterak nezasáhly do namítaných základních práv stěžovatele a nezaložily ani nespravedlnost řízení jako celku. Námitky a argumenty stěžovatele se totiž pohybují v rovině podústavního práva a polemiky o skutkovém stavu samy o sobě nemohou dosáhnout na ústavněprávní rovinu.

12. Stěžovatel spatřuje protiústavnost napadených rozhodnutí zejména v tom, že organizační změna, která založila důvod jeho nadbytečnosti, byla účelová a stěžovatel byl (jako nejstarší zaměstnanec na předmětné pozici) znevýhodněn z důvodu svého pokročilejšího věku. Stěžovatel na tomto místě zmiňuje judikaturu Ústavního soudu (např. nález ze dne 30. 4. 2009,

sp. zn.

, nález ze dne 8. 10. 2015,

sp. zn.

; veškerá rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na http://nalus.usoud.cz). V uvedených rozhodnutích Ústavní soud pracuje s prokazováním diskriminace a s pravidlem pro obrácení důkazního břemene dle v případech, kdy je dána pochybnost o tom, zda v pracovním poměru (resp. jeho ukončením) nedošlo k diskriminačnímu jednání.

13. V nyní posuzovaném případě však nestačí subjektivní pocit stěžovatele a jeho "pouhé" tvrzení. Fakt, že druh práce Stavební odborník vykonávaly i jiné osoby a došlo k propuštění právě stěžovatele, ještě totiž bez dalšího nezakládá domněnku diskriminace a nedochází tak k obrácení důkazního břemene na zaměstnavatele. Odvolací soud se přitom řádně a dostatečně přesvědčivě vypořádal s námitkami stěžovatele v této věci, zejm. v bodě 41. Je výhradně v rukou zaměstnavatele, kterou osobu si v případě stavu nadbytečnosti ponechá a koho se rozhodne propustit, pokud ctí veškeré zákonné meze. V daném případě stěžovatele na zakázce nahradila osoba mimo dispoziční pravomoc zaměstnavatele a pro zaměstnavatele se tak stal stěžovatel nadbytečným, resp. odpadla (pro zaměstnavatele klíčová) náplň práce stěžovatele, což bez pochyb opravňuje zaměstnavatele zaměstnance propustit, a to právě z důvodu nepotřebnosti (k tomu viz např. JANŠOVÁ, Marie. [Výpovědní důvody]. In: VALENTOVÁ, Klára, PROCHÁZKA, Jan, JANŠOVÁ, Marie, ODROBINOVÁ, Veronika, BRŮHA, Dominik a kol. . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 197, marg. č. 28.)

14. Stěžovatel dále zpochybňuje posouzení otázky týkající se organizační změny a namítá ústavně nekonformní výklad s ohledem na rozhodnutí o organizační změně. Jak bylo ostatně v napadených rozhodnutích zdůrazňováno, rozhodnutí o organizační změně je faktickým jednáním, a proto na ně nelze uplatňovat důvody, které způsobují jeho neplatnost; mimo jiné je takovým důvodem porušení dobrých mravů. Při posuzování organizační změny se musí soudy omezit pouze na konstatování, zda bylo rozhodnutí učiněno osobou oprávněnou a zda bylo skutečně přijato. Ono rozhodnutí o organizační změně nemusí mít dokonce ani písemnou formu. V tomto případě lze přitom přisvědčit obecným soudům, které uzavřely, že rozhodnutí o organizační změně bylo skutečně učiněno. Fakt, že v době podání nebyla organizační změna účinná, není závadný, neboť účinky musí organizační změna vyvolat k datu vypršení výpovědní doby, což lze v posuzovaném případě potvrdit. Co se týče výkladu předmětného ustanovení, sám stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na nález ze dne 30. 6. 2016,

sp. zn.

, z nějž také vyjímá citaci s důrazem na nedostatečnost jazykového výkladu. Námitku zamýšlí zejména ve vztahu k provedené organizační změně. Soudy ve svém rozhodnutí vycházely z ustálené judikatury a z obecně přijímané doktríny a tyto poznatky vztáhly na diskutované rozhodnutí o organizační změně. Zcela správně posuzovaly veškeré okolnosti případu, mj. dohody v rámci sdružení. Nelze tedy uzavřít, že by předmětné zákonné ustanovení vykládaly svévolně.

15. Naposled stěžovatel namítá, že rozvázáním pracovního poměru bylo porušeno jeho právo na svobodnou volbu povolání, které v sobě zahrnuje i ochranu proti svévolnému propuštění z pracovního poměru. Takové porušení stěžovatel shledává zejména v tom, že jej zaměstnavatel účelově přeřadil na pozici klíčového odborníka č. 3, přičemž však věděl, že tuto pozici bude stěžovatel vykonávat pouze po určitou dobu a následně jej propustil, přičemž stěžovatel mohl nadále vykonávat práci v rámci druhu sjednané práce. To vše prý zaměstnavatel učinil z důvodu věku stěžovatele.

16. K tomuto lze opět vyslovit závěr, že zaměstnavatel sám rozhoduje o tom, se kterým zaměstnancem se rozhodne rozvázat pracovní poměr, rozhodne-li se snížit stav zaměstnanců v důsledku organizační změny. To se v tomto případě zcela nepochybně stalo, když stěžovatel netvrdil jeho nahrazení u zaměstnavatele nově přijatým zaměstnancem. Ani tato námitka proto není věcně opodstatněná.

17. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že posuzovaná věc postrádá ústavněprávní rozměr a Ústavní soud nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů vysloveným v napadených rozhodnutích ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2022

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu