Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2605/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti příspěvkové organizace Správa majetku města Vyškova, sídlem Mlýnská 737/10, Vyškov, zastoupené JUDr. Karlem Střelcem, Ph.D., advokátem, sídlem Masarykovo nám. 47/33, Vyškov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2022 č. j. -397, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených a d.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Vyškově (dále také "okresní soud") sp. zn. se podává, že žalobce se po stěžovatelce jako žalované domáhal náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve výši 350 000 Kč, která mu měla vzniknout tak, že po skoku do bazénu provozovaného stěžovatelkou trvale ochrnul. Okresní soud rozsudkem č. j. -339 ze dne 3. 6. 2021 žalobě co do částky 35 000 Kč vyhověl (výrok I), jinak žalobu zamítl (výrok II), rozhodl, že náhrada nákladů se nepřiznává ani stěžovatelce (výrok III), ani vedlejšímu účastníkovi na straně stěžovatelky (výrok IV), dále rozhodl o náhradě nákladů státu (výroky V a VII) a o povinnosti stěžovatelky zaplatit soudní poplatek (výrok VI).

Okresní soud aplikoval ve spojení s a své rozhodnutí založil na závěru, že hlavní odpovědnost na události nese samotný žalobce. Ačkoli totiž plavecký areál dobře znal, choval se neuvážlivě, když do vody skočil po hlavě způsobem nezohledňujícím hloubku bazénu v daném místě (1,2 m). Z desíti procent nicméně okresní soud shledal vinu i na straně stěžovatelky, neboť na daném místě byly navzdory nedostatečné hloubce vybudovány startovací bloky evokující možnost skoků do vody, naopak chyběla jakákoli cedule zakazující tyto skoky či alespoň upozorňující na možné nebezpečí. Stěžovatelka přitom nedodržela normy upravující minimální hloubku vody u skokanských můstků. O nákladech řízení okresní soud rozhodl podle , poněvadž vážný zdravotní stav žalobce a s tím související současné příjmy vedly soud k přesvědčení, lze stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi na straně stěžovatelky náhradu nákladů zcela mimořádně nepřiznat. V této souvislosti okresní soud poukázal i na to, že žalobce nemůže být sankcionován jen za ne zcela přesný odhad výše případně přiznaného nároku.

Výrok II rozsudku okresního soudu nabyl samostatně právní moci, jinak byl rozsudek okresního soudu napaden odvoláním stěžovatelky i vedlejšího účastníka na straně stěžovatelky. Krajský soud v Brně (dále také "krajský soud) ústavní stížností napadeným rozsudkem následně rozsudek okresního soudu ve výrocích I, V, VI a VII potvrdil (výrok I), ve výrocích III a IV rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatelka a vedlejší účastník na straně stěžovatelky jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 32 290 Kč (výrok II) a na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 616 Kč (výrok III).

Krajský soud se v meritu věci v zásadě ztotožnil s argumentací okresního soudu, upřesnil však, že je nutno věc posoudit nikoli podle , nýbrž podle . Ačkoli podle odvolacího soudu byl bazén stěžovatelkou provozován v souladu s kolaudačním rozhodnutím a žádný právní předpis stěžovatelce výslovně neukládal zakázat skoky ze startovacích bloků do bazénu v místě, kde byla hloubka toliko 1,2 m, přesto lze uzavřít, že stěžovatelka porušila prevenční povinnost předcházet vzniku újmy na zdraví provozováním ne zcela bezpečného bazénu bez jakéhokoli bližšího upozornění či zákazu. Stěžovatelka tím vytvořila nebezpečnou situaci, nad kterou měla kontrolu, ale neučinila žádné opatření k tomu, aby případnému úrazu zamezila, ač tak mohla učinit bez větších obtíží a s minimálními náklady. Žalobce si musel být vědom nebezpečnosti skoku po hlavě do vody v daném místě, navíc byl ovlivněn konzumací alkoholických nápojů, proto okresní soud rozhodl, že je z 90 % za událost odpovědný on, na částečném zavinění stěžovatelky to však nic nemění.

Jde-li o náklady řízení, krajský soud se neztotožnil s okresním soudem v názoru, že měl být aplikován . Podle krajského soudu bylo na místě použití , neboť je zcela zřejmé, že rozhodnutí o výši plnění záviselo nejen na znaleckém posudku, ale i na úvaze soudu. Náhradu nákladů řízení před okresním soudem i nákladů odvolacího řízení je proto dle krajského soudu potřeba přiznat žalobci.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že rozhodnutí pro ni bylo překvapivé, neboť krajský soud věc nově posoudil podle , aniž by na to stěžovatelku upozornil. Stěžovatelka sice sama argumentovala tím, že se má podle uvedeného ustanovení postupovat, to však odvolací soud nezbavilo povinnosti upozornit účastníky, že má na věc oproti okresnímu soudu jiný názor.

Stěžovatelka dále uvádí, že přiznání nároku na základě je postupem naprosto nesprávným, jelikož uvedené ustanovení nezakládá samostatnou skutkovou podstatu náhrady škody, nýbrž toliko stanovení podmínky, za níž bude konkrétní opomenutí možno klasifikovat jako porušení zákonné povinnosti podle . Krajský soud navíc uložil stěžovatelce povinnost, kterou jí žádný právní předpis neukládá, když založil své rozhodnutí na normě, která se týká soutěží a tréninku v plaveckých bazénech. Oproti tomu krajský soud nepovažoval za podstatné, že bazén byl zkolaudován, což stěžovatelka považuje za jdoucí proti smyslu kolaudačního řízení, jehož podstatným aspektem je i zjištění, že kolaudovaná stavba nepředstavuje ohrožení pro své budoucí uživatele. Je-li předpokladem nároku na náhradu škody protiprávnost, pak provoz řádně zkolaudovaného bazénu tuto protiprávnost vylučuje. Stěžovatelka poukazuje i na existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením, jelikož ve věci byl vyhotoven znalecký posudek, z něhož plyne, že i pokud by stěžovatelka měla bazén opatřený startovacími bloky a hloubka bazénu by odpovídala technické normě (byť na stěžovatelku nedopadá), došlo by i tak ke stejně závažnému úrazu žalobce. Podle stěžovatelky tedy absentuje příčinná souvislost mezi umístěním startovacích bloků a hloubkou bazénu na jedné straně a vznikem zranění na straně druhé.

Konečně, stěžovatelka nesouhlasí ani s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení. I v této části považuje stěžovatelka rozhodnutí za překvapivé, jelikož krajský soud neseznámil účastníky s tím, že má na věc jiný právní názor a nedal stěžovatelce možnost tomu uzpůsobit argumentaci. Navíc směřuje k modifikaci zásady úspěchu ve věci tam, kde rozhodnutí záviselo na úvaze soudu. V této věci ovšem nezáviselo rozhodnutí na úvaze soudu, ale na právní úpravě spoluzavinění. Tyto argumenty by stěžovatelka odvolacímu soudu předestřela, pokud by k tomu dostala příležitost.

Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Žalobce a vedlejší účastník na straně stěžovatelky se k ústavní stížnosti nevyjádřili, čímž se svého postavení vedlejších účastníků v řízení o ústavní stížnosti vzdali. Krajský soud v Brně v zásadě odkázal na obsah napadeného rozhodnutí a v replice k tomuto vyjádření stěžovatelka uvedla, že na ústavní stížnosti trvá.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y), který stojí mimo soustavu soudů a není další, "superrevizní" instancí v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

Ústavní soud dále poznamenává, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu se týkalo částky 35 000 Kč, ústavní stížnost tedy byla podána v tzv. bagatelní věci (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. 2. 2021). Jestliže je v těchto bagatelních věcech vyloučena možnost podat dovolání podle , tím spíše je v zásadě zjevně neopodstatněná ústavní stížnost podle , jelikož až na výjimky nejsou taková rozhodnutí způsobilá omezit či porušit ústavně chráněná práva a svobody. Spor o bagatelní částku tedy zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou "bagatelnost" vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 21. 5. 2014).

Z ústavní stížnosti ani z napadeného rozhodnutí přitom nevyplývá, že by v posuzované věci došlo k tak závažnému pochybení, resp. zásahu do práv stěžovatelky, že by navzdory bagatelnosti sporu byl namístě kasační zásah Ústavního soudu.

Jde-li o meritum věci, stěžovatelčiny námitky ohledně aplikace jednotlivých ustanovení či významu kolaudačního rozhodnutí jsou polemikou na úrovni podústavního práva, jehož výklad Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Poukazuje-li pak stěžovatelka na to, že norma, jejíž nedodržení je jí vytýkáno, nebyla určena pro rekreační bazény, a navíc by její dodržení stejně vzniklým následkům nezabránilo, pomíjí, že poukaz na danou normu byl jen podpůrný a sloužil k posílení závěru, že podmínky na bazénu provozovaném stěžovatelkou nebyly zcela bezpečné.

Stěžovatelka pak sice namítá, že rozhodnutí bylo překvapivé, nicméně krajský soud oproti okresnímu soudu pouze upřesnil zákonné ustanovení, které je na věc podle jeho názoru potřeba aplikovat, a to navíc v zásadě v souladu s tím, jak věc v tomto směru (právně) hodnotila sama stěžovatelka. Toto upřesnění přitom nemělo vliv na to, co bylo od počátku středobodem sporu, tedy do jaké míry je za události odpovědný žalobce svým riskantním počínáním a do jaké stěžovatelka (ve zkratce řečeno) umístěním startovacích bloků při hloubce vody 1,2 m bez upozornění na rizika skoků.

Pokud se týče rozhodnutí o nákladech, tak podléhá-li řízení, jehož předmětem byla bagatelní částka, pouze omezenému ústavnímu přezkumu, tím spíše to platí o rozhodování o nákladech takového řízení, neboť jak Ústavní soud opakovaně uvedl (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 2. 2022 a judikaturu tam uvedenou), z hlediska kritérií řádného procesu nelze na dané rozhodování klást stejné požadavky jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud tím dal najevo, že rozhodování o nákladech soudního řízení je v kognici civilních soudů a že při posuzování problematiky nákladů řízení (jako problematiky ve vztahu k předmětu řízení podružné) postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s tím, podle kterého ustanovení mělo být o nákladech řízení rozhodnuto, jde tedy opět o polemiku na úrovni podústavního práva a s ohledem na vše výše uvedené Ústavní soud neshledává důvod nahrazovat v tomto směru úvahu krajského soudu úvahou vlastní. S ohledem na bagatelnost sporu a zmíněnou podružnost rozhodování o nákladech řízení pak Ústavní soud nespatřuje důvod ke kasaci ani v námitce překvapivosti rozhodnutí o nákladech. V této souvislosti lze navíc poznamenat, že názor, že rozhodnutí záviselo na úvaze soudu, vyslovil již okresní soud, a to včetně odkazu na judikaturu dovozující v takovém případě potřebu postupovat podle . Okresní soud sám podle tohoto ustanovení nepostupoval, ale stěžovatelka za daných okolností (a při vědomí, že odvolací soud může teoreticky změnit rozhodnutí o nákladech i v neprospěch jediného odvolatele) mohla počítat s tím, že dané ustanovení může být pro rozhodnutí o nákladech pro odvolací soud relevantní.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2022

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu