Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2922/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Karla Eliáška, zastoupeného Petrem Škopkem, advokátem, sídlem Dukelských hrdinů 59/II, Rakovník, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -174 ze dne 25. 8. 2022, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. -149 ze dne 6. 1. 2022 a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku č. j. -105 ze dne 24. 5. 2021, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení a d (dále též "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Rakovníku zamítl žalobu stěžovatele na určení, že je vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaných nemovitostí nacházejících se v katastrálním území K. v obci S. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že výpověď svědka Herolda měla být z celé řady důvodů hodnocena jako nevěrohodná. Zejména je dle stěžovatele vyloučeno, aby si tento svědek jako desetileté dítě zapamatoval závěry geodeta a okolnosti dohody jeho otce s právním předchůdcem stěžovatele o užívání části pozemku parc. č. X v katastrálním území K. Soudy navíc přehlédly některé rozpory v jeho výpovědi. V té spojitosti uvedl, že odvolací soud bezdůvodně nevyhověl jeho návrhu na provedení důkazu kupní smlouvou z roku 2019, na jejímž základě tento svědek prodal žalovaným sporný pozemek. Její obsah svědčí o nevěrohodnosti výpovědi daného svědka. Dále má stěžovatel za nesprávný skutkový závěr odvolacího soudu, že věděl o existenci historické ústní dohody mezi sousedy již od roku 2007 a podle této postupoval. O tom, že není veden v katastru nemovitostí jako vlastník sporného pozemku, se dozvěděl teprve v roce 2019. Soudy dle stěžovatele pochybily i tím, že do vydržecí doby odmítly započítat vydržecí doby právních předchůdců. Zákon dle něj umožňuje započíst tyto doby bez ohledu na to, zda předchůdce sám splnil podmínky vydržení. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z odůvodnění Nejvyššího soudu plyne, že stěžovatel v dovolání nerozporoval právní závěr odvolacího soudu, že nemohl pozemek vydržet řádně ani samostatně mimořádně. Za nesprávné právní posouzení věci označil toliko názor odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) o nezapočtení období držby právních předchůdců stěžovatele do celkové vydržecí doby (viz str. 2 usnesení dovolacího soudu). Tento vývod Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybnil. Za této situace ovšem nelze než uzavřít, že stěžovatel řádně nevyčerpal procesní prostor, jenž se mu v dovolacím řízení naskytl k ochraně svých práv (a zájmů). V důsledku toho je třeba nynější výhrady stěžovatele, s výjimkou otázky započítání vydržecích dob jeho právních předchůdců, pokládat za nepřípustné s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti (mj. s přihlédnutím k požadavkům plynoucím z ustanovení ).

Nejvyšší soud, opíraje se o svůj předchozí rozsudek ve věci sp. zn. ze dne 19. 4. 2022, racionálním a srozumitelným způsobem vyložil, proč je správný závěr odvolacího soudu o nemožnosti zápočtu vydržecích dob právních předchůdců stěžovatele. Konkrétně poukázal na to, že způsobilou k započtení není držba vlastnická. Splnil-li samotný právní předchůdce podmínky vydržení, a stal se tak vlastníkem věci, pak období jeho vlastnické držby nelze ve prospěch případného "pozdějšího" vydržitele z logiky věci započíst, neboť v opačném případě by byl takový právní předchůdce, který se již stal vlastníkem, zbaven vlastnického práva (v rozporu s požadavky plynoucími z y), aniž by nechal projít nečinně zákonnou vydržecí dobu, a to navíc v řízení, jehož účastníkem by ani nebyl. Ústavní soud pokládá tento právní názor Nejvyššího soudu za ústavně konformní, prostý ústavně zapovězené svévole.

Toliko na okraj Ústavní soud podotýká, že soudy prvního i druhého stupně se hodnocením věrohodnosti vzpomenutého svědka Herolda zabývaly, přičemž své úvahy v tomto směru dostatečně rozvinuly (srov. bod 39 rozsudku nalézacího soudu a body 10, 11 rozsudku soudu odvolacího). Odvolací soud pak náležitě ozřejmil, z čeho usoudil na povědomí stěžovatele o zmíněné ústní dohodě mezi sousedy. V té souvislosti si mimo jiné povšiml i toho, že stěžovatel v řízení měnil svá tvrzení o tom, že o věci (problematice hranic pozemků a jejich skutečného oplocení) nebyl ze strany sousedů informován. Zatímco nejdříve tvrdil, že informaci od sousedů (Herolda či manželů Fejlkových) neměl vůbec, později po výpovědi svědka Herolda zdůrazňoval zejména to, že nebyl informován písemně, ať už doporučeným dopisem či jiným "kvalifikovaným" způsobem (viz bod 12 rozsudku krajského soudu). Odvolací soud též přiměřeně reagoval na návrh stěžovatele doplnit dokazování kupní smlouvou uzavřenou mezi žalovanými a svědkem Heroldem (bod 14 rozsudku krajského soudu). Poznamenal přitom, že prohlášení svědka, která mají být v této smlouvě obsažena, nijak neprotiřečí jeho výpovědi, která jinak souzní s ostatními skutkovými zjištěními. Skutečnost, že stěžovatel není s vypořádáním svých námitek a návrhů ze strany soudů spokojen, resp. se s ním subjektivně neztotožňuje, by beztak nečinila ústavní stížnost důvodnou.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2022

David Uhlíř v. r.

předseda senátu