Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
121809.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 2893/22
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky B. O., t. č. Vazební věznice a ÚpVZD Brno - Bohunice, zastoupené Mgr. Lukášem Rosenberkem, advokátem, sídlem Moravské náměstí 754/13, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. září 2022 č. j. 8 To 263/2022 -625, za účasti Krajského soudu v Brně a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republik y (dále jen "Ústava ") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 2 , čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listin y základních práva svobod, jakož i její právo podle čl. 5 , čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka se prvého násilného jednání dopustila dne 22. 5. 2012, kdy na chodbě Základní školy X, po předchozím úmyslu usmrtit a zmocnit se rukojmí s úmyslem hrozit jejím usmrcením, pokud nebudou Policií ČR splněny její požadavky, ozbrojena kuchyňským nožem napadla L. S., tak, že bez slovního projevu k ní přistoupila v době, kdy se chystala odvézt děti seřazené před školní jídelnou a 11krát jí bodla, čímž jí způsobila mnohočetná bodně řezná poranění v oblasti hlavy, hrudníku, břicha a horních končetin. K úmrtí poškozené nedošlo shodou šťastných okolností a díky včasnému zákroku záchranné služby. Toto její jednání bylo kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin vraždy ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2 , odst. 3 písm. j) trestního zákoníku a zvlášť závažný zločin braní rukojmí podle § 174 odst. 1 , 2 písm. b) tohoto zákona. S ohledem na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie bylo následně trestní stíhání zastaveno usnesením Krajského státního zástupce v Ostravě ze dne 26. 11. 2012 sp. zn. 3 KZV 29/2012 z důvodů uvedených v § 172 odst. 1 písm. e) trestního řádu, neboť stěžovatelka nebyla z důvodu nepříčetnosti trestně odpovědná. Následně usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2013 sp. zn. 30 Nt 1203/2012 bylo stěžovatelce uloženo ochranné psychiatrické léčení ústavní formou, přičemž toto bylo základě návrhu Psychiatrické nemocnice v Opavě ze dne 15. 1. 2014 přeměněno Okresním soudem v Opavě usnesením ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. 19 Nt 103/2014 na léčení ambulantní. Stěžovatelka byla přijata k ústavnímu léčení dne 22. 5. 2012 a dne 18. 1. 2013 byla umístěna do otevřeného rehabilitačního režimu. Dne 13. 10. 2014, tedy v době, kdy měla vykonávat ambulantní psychiatrické léčení a byla pod dohledem lékařů a měla nastavenou pravidelnou medikaci, se stěžovatelka dopustila další násilné trestné činnosti, která byla Krajským státním zástupcem v Brně kvalifikována jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2 , odst. 3 písm. a), d), j) trestního zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tohoto zákona a zvlášť závažný zločin braní rukojmí podle § 174 odst. 1 , 2 písm. b) trestního zákoníku . S ohledem na závěry znaleckých posudků z oboru psychologie a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, bylo trestní stíhání stěžovatelky usnesením Krajského státního zástupce v Brně ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. 4 KZV 21/2014 z důvodů uvedených v § 172 odst. 1 písm. e) trestního řádu zastaveno, neboť stěžovatelka nebyla v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědná.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 6. 2015 sp. zn. 11 Nt 2/2015 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. 6 To 53/2015 byla stěžovatelce uložena zabezpečovací detence. Ve věci bylo následně opakovaně rozhodováno Městským soudem v Brně (dále jen "městský soud") v pravidelných lhůtách podle § 357 odst. 1 trestního řádu tak, že důvody zabezpečovací detence na straně stěžovatelky trvají i nadále. Usnesením městského soudu ze dne 21. 7. 2022 č. j. 0 Dt 14/2015 -610 bylo rozhodnuto podle § 355 trestního řádu za použití § 100 odst. 6 trestního zákoníku tak, že se u stěžovatelky mění zabezpečovací detence, která jí byla uložena usnesením krajského soudu ze dne 1. 6. 2015 č. j. 11 Nt 2/201 -568 ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 16. 7. 2015 č. j. 6 To 53/2015 -611, na ochranné léčení psychiatrické ve formě ústavní.
4. Proti usnesení městského soudu ze dne 21. 7. 2022 č. j. 0 Dt 14/2015 -610 podal stížnost státní zástupce, který poukazoval na to, že členové odborné komise Ústav u pro výkon zabezpečovací detence Brno (dále jen "ÚZD ") se ve své zprávě ze dne 12. 7. 2022 jednomyslně neshodli na tom, zda i nadále u stěžovatelky trvají důvody zabezpečovací detence, když s výjimkou lékaře psychiatra a psychologa dospěli všichni členové komise k závěru, že je na místě pokračování v zabezpečovací detenci. Napadeným usnesením krajský soud rozhodl tak, že u stěžovatelky nadále trvají důvody zabezpečovací detence, která jí byla uložena usnesením krajského soudu ze dne 1. 6. 2015 č. j. 11 Nt 2/201 -568 ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 16. 7. 2015 č. j. 6 To 53/2015 -611.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že krajský soud ve svém usnesení zcela rezignoval na principy, které je nutné dodržet při uložení, resp. rozhodování o dalším trvání důvodů pro výkon zabezpečovací detence. Na rozdíl od městského soudu, který po provedení značného množství důkazů (výslech stěžovatelky i její matky, znalecký posudek MUDr. Marty Holanové a doc. MUDr. Jaroslava Zvěřiny, CSc., komplexní zprávy ÚZD ) rozhodl logicky a správně tak, že u stěžovatelky lze zajistit ochranu společnosti jinou, mírnější formou, a to uložením ochranného léčení psychiatrického ve formě ústavní, krajský soud, aniž by sám provedl jakékoliv dokazování, dospěl na základě nezměněného důkazního stavu k závěru, že důvody pro další trvání zabezpečovací detence v případě stěžovatelky trvají. Vycházel-li krajský soud z vyjádření MUDr. Šnelera, psychiatra ÚZD , ze dne 10. 5. 2022 zpracovaného více jak dva měsíce před veřejným zasedáním, toto odborné posouzení má podle stěžovatelky fabulační základ a vychází z psychického stavu stěžovatelky z období roku 2012 - 2014. Stěžovatelka poukazuje na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k problematice trvání zabezpečovací detence a má za to, že v jejím případě byla porušena veškerá procesní i hmotněprávní pravidla týkající se rozhodování o omezení osobní svobody jedince, když krajský soud nevzal v úvahu důkazy provedené městským soudem a rozhodl de facto pouze podle aktuální zprávy odborné komise ÚZD z 12. 7. 2022, resp. názoru předsedy odborné komise, tajemníka, praktické lékařky, psychiatra, speciálního pedagoga, sociálního pracovníka, terapeuta a právníka. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že členové odborné komise ÚZD se s ní setkávají v každodenním styku a mají tedy větší prostor k tomu, aby se s jejím chováním a jednáním podrobněji a lépe seznámili. Závěry ÚZD , o něž se opřel krajský soud ve svém rozhodování, přitom nejsou řádně odůvodněné, postrádají jakoukoliv logiku či odborné posouzení, a jsou silně ovlivněny náhledem na stěžovatelku jako na vražedkyni, která si zasluhuje potrestat, aniž by bylo uvedeno, jak dlouhé by toto časové období mělo být, a co všechno by stěžovatelka musela změnit, aby bylo vůbec možné uvažovat o jejím přemístění do ochranného léčení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu ") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústav y), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
9. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že rozhodnutí městského soudu, na základě kterého byla u stěžovatelky změněna zabezpečovací detence na ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě, je předčasné, neboť z provedeného dokazování nelze učinit jednoznačný závěr o tom, že stěžovatelka není pro společnost vysoce nebezpečná z důvodu možného opakování závažného násilného jednání. Městský soud poukázal zejména na zprávy MUDr. Jana Šnelera, z níž mimo jiné vyplývá, že u stěžovatelky dosud nejsou vyloučeny únikové reakce, účelovost a manipulační potenciál, a na zprávu odborné komise ÚZD , podle které se komise nejednomyslně shodla, že opět doporučí městskému soudu další setrvání stěžovatelky v zabezpečovací detenci, neboť subjektivní výpovědi stěžovatelky o úplném vymizení projevu psychického onemocnění, vlastní vyrovnanosti a smíření se s nemocí vnímají členové komise odborných zaměstnanců s určitou rezervou, což je způsobeno nejen faktem, že páchá opakovaně analogickou trestnou činnost a v minulosti dokázala oklamat zdravotnický personál, ale i tím, že u ní v minulosti byla též zjišťována lhavost, nespolupráce a předstírání. Na základě výše uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že odborná posouzení ohledně stěžovatelky nejsou jednotná a za tohoto stavu věci měl městský soud provádět další dokazování, zejména je namístě zkoumat osobu stěžovatelky psychologem (primářem MUDr. Vladimírem Smekalem a psychologem Mgr. Jaroslavem Vaňkem) za účelem odstranění či alespoň objasnění rozporů ohledně posouzení jejích osobnostních rysů s ohledem na možnou fabulaci či manipulaci, lhavost, nespolupráci a předstírání, jež vyplývá z předchozích znaleckých zkoumání.
10. Krajský soud tedy neučinil ve věci závěr, který mu stěžovatelka v ústavní stížnosti přisuzuje, když namítá, že je jí jak ze strany jak Krajského soudu, tak i komise UZD, téměř napřímo sděleno, že ať už na tom bude její zdravotní stav jakkoliv dobře, s ohledem na její minulost bude vždy existovat riziko disimulace jejího stavu a riziko ohrožení společnosti, takže bude vždy rozhodováno ,,pro jistotu" tak, že zůstane i nadále omezena na svobodě v tom nejpřísnějším možném režimu, pouze konstatoval, že poté, kdy bude doplněno dokazování ve výše naznačeném směru, městský soud při dalším rozhodování zváží, zda má dostatek jednoznačných podkladů k tomu, aby mohl bez důvodných pochybností rozhodnout o tom, zda na straně stěžovatelky, která je nadále potencionálně pro společnost osobou vysoce nebezpečnou z důvodu možnosti opakování násilné činnosti, trvají důvody zabezpečovací detence (v této souvislosti poukázal krajský soud na § 110 odst. 1 trestního řádu). Krajský soud zdůraznil, že nepolemizuje se závěry znaleckých posudků znalců Doc. MUDr. Jaroslava Zvěřiny, CSc. a MUDr. Marty Holanové, na jejichž závěry poukazuje stěžovatelka v ústavní stížnosti, nicméně s ohledem na osobu stěžovatelky i na její opakované velmi závažné násilné jednání, její schopnost simulovat, nespolupracovat, předstírat a lhát nejen zdravotnickému personálu, ale i vlastní matce, je nutno zajistit ochranu společnosti, což je na rozdíl od úkolu znalců prvotní povinností soudu.
11. Uvedenému závěru krajského soudu nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout, neboť soud vycházel z relevantních zákonných ustanovení, své právní závěry řádně odůvodnil, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními, neboť jsou v souladu s judikaturou Ústavního soudu, podle které "podstata a smysl zabezpečovací detence a ochranného léčení v ústavní formě spočívá v ochraně společnosti izolací pachatele společensky škodlivého jednání. Od trestu odnětí svobody, který plní totožný účel, se oba instituty liší v tom, že jejich aplikace je namístě v případech, kdy páchání kriminálního jednání bylo zapříčiněno (či alespoň významně podporováno) buď duševní poruchou, anebo vlivem závislosti na nějaké návykové látce. Skutkově je pak naplnění tohoto předpokladu nutně v kompetenci odborníků z oblasti psychiatrie, kteří by měli stanovit příslušnou diagnózu a předestřít i svůj odborný pohled na možnosti řešení takového problému. Úkolem obecných soudů pak je zasadit poznatky lékařů do právního rámce" [viz nález ze dne 10. 3. 2020
sp. zn. IV. ÚS 2877/19
(N 47/99 SbNU 96), v němž se Ústavní soud zabýval povinností soudu provést náležité dokazování při přezkumu trvání zabezpečovací detence]. Právě z důvodu provedení doplnění dokazování, ke kterému krajský soud zavázal svým rozhodnutím městský soud, bylo rozhodnuto, že u stěžovatelky nadále trvají důvody zabezpečovací detence.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu . Ústavní soud neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů na zastupování v řízení před Ústavním soudem. Podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o odůvodněný případ ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu , kdy by bylo na místě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu