Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2742/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Státního fondu kinematografie, sídlem Dukelských hrdinů 530/47, Praha 7 - Holešovice, zastoupeného Mgr. Petrem Ostrouchovem, advokátem, sídlem Voršilská 130/10, Praha 1 - Nové Město, proti výroku I. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2022 č. j. -6094, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, T. K., J. K., P. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného výroku rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v a d (dále jen "").

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 17. 12. 2020 č. j. -5868 byli obžalovaní vedlejší účastníci (dále jen "obžalovaní") T. K. a J. K. uznáni vinnými zločinem dotačního podvodu podle , 6 písm. a) , , spáchaného ve spolupachatelství podle a obžalovaný P. H. byl uznán vinným zločinem dotačního podvodu podle , 6 písm. a) spáchaného ve formě pomoci podle . Za to byli všichni tři obžalovaní odsouzeni podle za použití k trestům odnětí svobody v trvání tří let, jejichž výkon byl podle a podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Všem obžalovaným byla podle uložena přiměřená povinnost během zkušební doby podmíněného odsouzení nahradit podle svých sil stěžovateli coby poškozenému škodu způsobenou trestným činem. Současně bylo uvedeným rozsudkem rozhodnuto o nároku stěžovatele na náhradu škody tak, že podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla obžalovaným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit stěžovateli na náhradě škody částku ve výši 12 880 000 Kč.

3. K odvolání obžalovaných Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu rozsudek městského soudu částečně zrušil, a to ohledně obžalovaných J. K. a P. H. ve výroku o náhradě škody s tím, že ve zbývající části zůstal napadený rozsudek beze změn. Odvolání obžalovaného T. K. podle § 256 trestního řádu zamítl. Vrchní soud ve veřejném zasedání po přezkoumání věci a doplnění dokazování shledal, že závěr o vině všech tří obžalovaných stojí na řetězci důkazů, které ve svém souhrnu vedou k závěru o skutkovém stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Přihlédl však k námitce promlčení, kterou v rámci odvolacího řízení vznesli obžalovaní J. K. a P. H. Konstatoval, že škoda byla stěžovateli způsobena úmyslným trestným činem, tudíž desetiletá objektivní promlčecí lhůta dosud neuplynula. Za stěžejní proto považoval posouzení dvouleté subjektivní promlčecí lhůty a shledal, že stěžovatel již v trestním oznámení jasně pojmenoval důvod vzniku škody, její výši a označil i osoby, které škodu způsobily, tj. obžalované. Čekal-li stěžovatel na výsledek prověřování, než nárok na náhradu škody uplatnil (podáním ze dne 22. 9. 2019), učinil tak podle vrchního soudu až po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty.

4. K námitce stěžovatele, že vznesení námitky promlčení ze strany obžalovaných odporuje dobrým mravům a je projevem zneužití práva na úkor účastníka, vrchní soud uvedl, že , (výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy) podle judikatury platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení, avšak výjimečně. Výjimečnost této možnosti je odůvodněna poukazem na zajištění ochrany subjektivních občanských práv založených zákonem, jakož i na požadavek zachování právní jistoty v občanskoprávních vztazích jako jedné z hlavních zásad, které ovládají tyto vztahy (y). Ona výjimečnost má být shledávána v krajních případech, zejména tam, kde zánik nároku v důsledku vznesení námitky promlčení by v konkrétním případě znamenal s ohledem na jeho okolnosti pro oprávněného evidentně mimořádnou tvrdost s přihlédnutím k uplatněnému právu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2010 sp. zn. ). Vrchní soud uzavřel, že je zjevné, že v případě škody způsobené státnímu subjektu, který navíc disponuje odborným aparátem, shledat naplněným hledisko výjimečnosti spočívající v mimořádné tvrdosti promlčení nároku nelze. Z uvedených důvodů námitku promlčení nároku stěžovatele vznesenou obžalovanými J. K. a P. H. akceptoval a konstatoval, že napadený rozsudek je ve výroku o náhradě škody vadný. U obžalovaného T. K., který námitku promlčení nevznesl, vadu ve výroku o náhradě škody neshledal.

5. Vrchní soud rovněž vysvětlil, že za situace, kdy odvolání obžalovaných J. K. a P. H. proti výroku o vině a trestu neshledal důvodným, částečně zrušil napadený rozsudek ohledně jmenovaných obžalovaných toliko ve výroku o náhradě škody. Nový výrok o náhradě škody (§ 229 odst. 1 trestního řádu) neučinil, neboť nárok stěžovatele coby poškozeného byl ve vztahu k obžalovaným J. K. a P. H. promlčen, tudíž právo nelze uplatnit u soudu, proto odkaz stěžovatele na řízení ve věcech občanskoprávních by byl nepřípadný. Užití analogie § 206 odst. 4 trestního řádu a rozhodnutí o nepřipuštění stěžovatele k hlavnímu líčení s právem žádat náhradu škody po zmíněných obžalovaných bylo s ohledem na fázi trestního řízení již bezpředmětné.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že o jeho nároku na náhradu škody vůči obžalovaným J. K. a P. H. nebylo v důsledku částečného zrušení rozsudku městského soudu výrokem I. usnesení vrchního soudu vůbec rozhodnuto, přestože oba jmenovaní obvinění byli v daném trestním řízení pravomocně odsouzeni za spáchaný trestný čin, kterým mu byla způsobena škoda. Tvrdí, že vrchní soud pochybil, když shledal za opodstatněnou uplatněnou námitku promlčení. Opětovně, totožně jako v odvolání proti rozsudku městského soudu, uvádí, že informace o skutečně způsobené škodě, o její výši a o osobách odpovědných k náhradě škody se mohl spolehlivě dovědět nejdříve až z výsledků šetření ve věci, tedy po zahájení trestního stíhání. Teprve po zahájení trestního stíhání obžalovaných mohl svůj nárok vůči nim řádně uplatnit a teprve tehdy mu mohla začít plynout subjektivní promlčecí lhůta. Má za to, že svůj nárok řádně uplatnil před uplynutím běhu promlčecí doby (subjektivní i objektivní) a že závěr vrchního soudu je v tomto ohledu nesprávný. Nadto je podle něj uplatnění námitky promlčení vůči jeho nároku na náhradu škody v rozporu s dobrými mravy, proto by dané jednání nemělo požívat právní ochrany. K tomu okazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2010 sp. zn. či ze dne 21. 7. 2021 sp. zn. .

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že stěžovatel má v předmětném trestním řízení postavení poškozeného, proto je třeba ho s ohledem na § 43 odst. 1 trestního řádu považovat i za účastníka řízení o vině a trestu, neboť mu příslušným trestným činem mohla být způsobena újma, a podle uvedeného zákonného ustanovení se postavení poškozeného v trestním řízení nevyčerpává jen možností navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal, ale má právo činit i návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů (§ 65 trestního řádu), zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání nebo o schválení dohody o vině a trestu a před skončením řízení se k věci vyjádřit, a to nejenom ve vztahu k adheznímu řízení, ale i k řízení o vině a trestu (srov. nález ze dne 26. 4. 2022

sp. zn.

).

8. Ústavní stížnost byla tedy podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Jeho ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Není součástí soustavy soudů (y), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995

sp. zn.

(N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

10. Je třeba zdůraznit, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z a y), ale o právo a věc státu (y), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Těžištěm základního účelu trestního řízení je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni, vedené řízení má též vést k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu tedy Ústavní soud chápe jako beneficium legis dané zákonodárcem [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2008

sp. zn.

(N 104/49 SbNU 531)].

11. Při nahlížení na právo poškozeného uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení přitom nelze odhlédnout ani od samotné podstaty adhezního řízení. To netvoří žádnou samostatnou, časově, formálně či jinak oddělenou část trestního řízení, nýbrž splývá s ním, zejména ve stadiu dokazování. Zároveň vykazuje řadu zvláštností, kterými se odlišuje od trestního řízení. Není vedeno z úřední povinnosti, ale je podmíněno návrhem poškozeného (neplatí zde zásada oficiality), soud je vázán návrhem poškozeného, nemůže jej překročit, avšak nemůže nárok poškozeného ani částečně zamítnout, soud rozhoduje podle hmotněprávních předpisů jiných než trestních (zejména podle ), ale procesním postupem podle trestního řádu. Pokud by přitom nebylo vedeno trestní řízení, neměly by orgány činné v trestním řízení žádnou pravomoc o náhradě škody poškozeného rozhodovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2017

sp. zn.

).

12. Ústavní soud opakovaně judikuje, že jeho možnost zásahu do rozhodnutí, kterým byl poškozený odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, příp. nebylo rozhodnuto takovým výrokem vzhledem k jinak přicházejícímu analogickému použití § 206 odst. 4 trestního řádu a rozhodnutí o nepřipuštění stěžovatele k hlavnímu líčení s jeho nárokem (sub 5 shora), je omezená, a že požadavky na odůvodnění rozhodnutí podle § 229 trestního řádu jsou z ústavněprávního hlediska nižší. Z ústavněprávního pohledu by bylo například již neakceptovatelné, neodůvodnily-li by trestní soudy odkázání nebo jiný v úvahu přicházející procesní postup vůbec nijak, odůvodnily ho neakceptovatelným způsobem, nebo by k odkázání přistoupily za situace, kdy by bylo zcela zřejmé, že zjištěný skutkový stav umožňoval posoudit otázku náhrady škody (byť jen zčásti) již v adhezním řízení, avšak soud se tomu svévolně vyhnul (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2015

sp. zn.

).

13. V posuzovaném případě vrchní soud jasně a srozumitelně zdůvodnil, proč považoval námitku promlčení nároku stěžovatele na náhradu škody vznesenou obžalovanými J. K. a P. H. za důvodnou a vypořádal se také s tvrzením stěžovatele, že vznesení námitky promlčení odporuje dobrým mravům a je projevem zneužití práva na úkor účastníka. Ústavní soud v tomto ohledu považuje za nadbytečné opakovat argumenty, které v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl již vrchní soud, proto na jeho rozhodnutí odkazuje (sub body 3, 4). Rovněž vrchní soud řádně vysvětlil, že z důvodu promlčení uplatněného nároku zrušil ohledně obžalovaných J. K. a P. H. rozsudek městského soudu ve výroku o náhradě škody a že nový výrok o náhradě škody učiněn nebyl, neboť z důvodu promlčení právo nelze uplatnit u soudu, proto odkaz stěžovatele na řízení ve věcech občanskoprávních by byl nepřípadný (sub bod 5).

14. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že by rozhodnutí vrchního soudu bylo v uvedeném směru nedostatečné a že by jeho úvahy vykazovaly prvky svévole. Navíc toto rozhodnutí, byť vrchní soud neučinil v napadeném rozhodnutí ze shora uvedených důvodů výrok o odkázání poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních (srov. § 229 trestního řádu), nebrání stěžovateli uplatnit nárok na náhradu škody v řízení ve věcech občanskoprávních.

15. Většinu případných pochybení v adhezním řízení totiž lze následně napravit v řízení občanskoprávním. Trestní soud nemůže, ani částečně, řádně uplatněný nárok poškozených zamítnout. V tomto ohledu tedy nejde o věc rozsouzenou (res iudicata), a proto se nároku na náhradu újmy poškozený nadále může domáhat v řízení občanskoprávním (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2015

sp. zn.

). Řízení před civilními soudy má fakticky v těchto věcech přednost, což vyplývá jednak výslovně z § 43 odst. 3 trestního řádu, a logicky dále z toho, že soudy ve věcech trestních nemají absolutní povinnost vždy nárok na náhradu škody přiznat, nýbrž mají právo odkázat poškozeného s tímto nárokem na pořad věcí občanskoprávních (viz § 228 a 229 trestního řádu), příp. i v hlavním líčení rozhodnout podle § 206 odst. 3, 4 trestního řádu. Z toho je tedy zřejmé, že nemůže dojít k zásahu do základních práv, není-li o nároku na náhradu škody v trestním řízení rozhodnuto, respektive nejsou-li práva poškozeného ve vztahu k tomuto nároku v trestním řízení naplněna (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2008

sp. zn.

).

16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných muu, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (y). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2022

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu