Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2743/22

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem náměstí J. M. Marků 92, Lanškroun, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 22. 6. 2022, č. j. -301, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") stěžovatel brojí proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen " "), neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená , a d (dále jen " ").

2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovy a výživy nezletilých dcer E., A. a J., jejichž matkou je J. S.

3. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.

4. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 10. 3. 2022, č. j. -237, svěřil nezletilé pro dobu do i po rozvodu rodičů do péče matky, přičemž stěžovateli stanovil povinnost přispívat na jejich výživu částkami 6 000 Kč měsíčně pro dceru E., 5 000 Kč měsíčně pro dceru A. a 4 000 Kč měsíčně pro dceru J. Okresní soud dále upravil harmonogram styku nezletilých se stěžovatelem.

5. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval , který rozhodnutí okresního soudu nyní napadeným rozsudkem potvrdil.

6. Stěžovatel s tímto rozsudkem krajského soudu nesouhlasí a napadá jej ústavní stížností, v níž však uvádí v podstatných rysech shodné námitky, které uplatnil již v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž vyjadřuje nesouhlas s tím, že rozsudek okresního soudu nerespektuje právo stěžovatele podílet se na péči a výchově svých dětí v zásadě stejnou měrou jako matka a právo nezletilých dcer na péči obou rodičů a neupravuje styk otce s dcerami o hlavních letních prázdninách ani dalších prázdninách v průběhu roku. Namítá, že obecné soudy vycházely toliko z přání dětí, které však soudy zaměnily za nejlepší zájem dětí. Zdůrazňuje, že se nevypořádal se skutečnostmi, které údajně vyvrací obavy vedlejší účastnice, že stěžovatel nezvládne péči a výchovu nejmladší dcery. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy nezjistily přání nezletilých přímo před soudem.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y (dále jen " ") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů, učiněnými v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilým dětem, v nichž obecné soudy neshledaly předpoklady pro stanovení jím požadovaného rozsahu péče.

9. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně, a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [ , písm. d) y], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, zásadně nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud povýtce právě do této pozice, tj. pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v řízení o jím podaném odvolání. Stěžovatel tak s ústavní stížností fakticky nakládá jako s dalším procesním prostředkem, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jak byla vymezena obecnými soudy, s jejichž právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.

10. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů jeho nezletilých dětí, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález

sp. zn.

ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].

11. Ústavní soud ve své judikatuře za tímto účelem vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby (srov. specifické zdravotní potřeby nezletilé J. - bod 15 odůvodnění rozsudku krajského soudu); a (4) přání dítěte (srov. např. nález

sp. zn.

, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález

sp. zn.

; nález

sp. zn.

ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález

sp. zn.

ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].

12. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzal do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, shledal předpoklady pro svěření nezletilých do péče matky a neakceptoval návrh stěžovatele na podstatné rozšíření rozsahu jeho péče o nezletilé, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují, resp. nelze je považovat za ústavněprávně excesivní, což teprve by bylo způsobilé založit potřebu kasačního zásahu Ústavního soudu.

13. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu, jímž byly potvrzeny závěry okresního soudu, oba tyto soudy při rozhodování kladly důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Obecné soudy svěření do střídavé výchovy i stěžovatelem navrhnutý osobní styk s nezletilými odmítly jako nevhodné, a to právě pro rozpor s nejlepším zájmem nezletilých dětí. Tento závěr, obsažený v nyní napadeném rozsudku, přitom dostatečně pečlivě a přesvědčivě odůvodnil.

14. Ústavní soud tedy posuzoval, zda obecné soudy (resp. , jehož rozhodnutí bylo napadeno), jež nezletilé svěřily do výlučné péče matky, respektovaly závěry plynoucí z aktuální judikatury Ústavního soudu a vycházely z premisy, že "svěření dětí do střídavé péče je pravidlem, nikoliv výjimkou" (srov. nález

sp. zn.

ze dne 26. 5. 2014), resp. zda dostatečně odůvodnily, že v nyní posuzovaném případě nastala okolnost, která zmíněnou presumpci ve prospěch střídavé i rozšířené péče stěžovatele vylučuje. Jak se podává z navazující judikatury zdejšího soudu (např. citovaný nález

sp. zn.

), tato premisa je platná pouze za předpokladu splnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií a zákonných podmínek, jež jsou odrazem ústavního požadavku na zohlednění zájmů nezletilých dětí. Taktéž v usnesení

sp. zn.

ze dne 11. 8. 2015 Ústavní soud uvedl, že "teze obsažené v judikatuře k věcem svěření dítěte do střídavé výchovy nijak nevyvazují obecné soudy z povinnosti posuzovat případy individuálně. Ke střídavé výchově se nelze automaticky uchylovat v každém řízení o svěření dítěte do péče, naopak je nezbytné vždy hledat nejlepší zájem dítěte podle okolností daného případu". Závěry vyslovené v nálezu

sp. zn.

tak nelze paušalizovat a zobecňovat, nýbrž je nutno respektovat jedinečnost každého individuálního případu a v nich zkoumaného zájmu a potřeb nezletilého dítěte, o jehož péči je rozhodováno. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy těmto požadavkům v nyní posuzované věci dostály.

15. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, při rozhodování kladl důraz především a právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte ( Úmluvy o právech dítěte).

16. Pro Ústavní soud je současně určující, že obecné soudy pečlivě a přesvědčivě rozvedly, jakými úvahami se řídily při posuzování návrhů stěžovatele a matky nezletilých, přičemž dostatečně objasnily, proč je ve vztahu k nim žádoucí svěření do výlučné péče matky. Přihlédly přitom kupř. ke komplikované osobnostní povaze otce a jeho vztahu k nezletilým dcerám (srov. zejména rozsudek krajského soudu, body 20-21) a také ke zdravotnímu stavu nezletilé J. nelze vytýkat ani kritické zhodnocení vyslovených přání nezletilých. Stěžované rozhodnutí je v tomto ohledu dostatečně podrobné a je z něj patrno, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že přání nezletilých koresponduje s rozhodnutím o jejich svěření do výlučné péče vedlejší účastnice řízení (srov. rozsudek krajského soudu, body 21-24). Ústavní soud má navzdory odlišnému názoru stěžovatele současně za to, že dostačujícím způsobem zohlednil rovněž názory a zájmy nezletilých, byť v odvolacím řízení neprovedl jejich výslech (srov. rozsudek krajského soudu, body 15, 24-25).

17. Ústavní soud konečně považuje za vhodné, byť pouze ve formě obiter dicta, připomenout, že možnost stanovení stěžovatelem požadované výchovy u nezletilých není do budoucna vyloučena, neboť rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak vyplývá rovněž z ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí v nyní posuzovaném případě zakládají mimo jiné na okolnostech, které v současnosti sice vylučují stanovení požadované výchovy, nicméně jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně proveditelná (zejména změna názoru nezletilých; srov. rozsudek krajského, bod 20).

18. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2022

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu