Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2148/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Alexeje Tafa, zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Pařížská 204/21, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2022 č. j. -34 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2020 č. j. -34, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle , a d (dále jen ""), ve spojení s y a Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen "vedlejší účastník") rozhodnutím ze dne 4. 5. 2018 č. j. RN-540 603 4106/315-AHN zamítla námitky stěžovatele proti rozhodnutí ze dne 2. 3. 2018 č. j. R-2.3.2018-423/540 603 4106 (dále jen "prvostupňové rozhodnutí") a toto rozhodnutí potvrdila. Prvostupňovým rozhodnutím byl stěžovateli přiznán starobní důchod ode dne 3. 8. 2017 ve výši 2 198 Kč měsíčně a od ledna 2018 ve výši 2 289 Kč měsíčně, a to podle , o důchodovém pojištění, a s přihlédnutím k , a Smlouvy mezi Českou republikou a Ruskou federací o sociálním zabezpečení publikovanou pod č. m. s. (dále jen "mezinárodní smlouva"). Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl žalobu, kterou stěžovatel podal proti rozhodnutí vedlejšího účastníka o námitkách, a Nejvyšší správní soud následně zamítl kasační stížnost stěžovatele.

Stěžovatel namítá, že mu správní soudy neposkytly ochranu před nesprávným postupem vedlejšího účastníka a rovněž zkrátily jeho práva na spravedlivé a přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, když v rámci předestřené právní problematiky nerespektovaly ústavně zaručené principy a povinnosti stanovené mezinárodními smlouvami v oblasti sociálního zabezpečení, kterými je Česká republika vázána. Podle názoru stěžovatele soudy nepřihlédly k jeho legitimnímu očekávání na spravedlivé a přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, neboť se v rámci posouzení právních otázek formalisticky soustředily pouze na výklad mezinárodní smlouvy a zcela přehlédly věcnou podstatu předestřené problematiky, jakož i předchozí mezinárodní smlouvu mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o sociálním zabezpečení (publikovanou pod č. 116/1960 Sb.), jejíž aplikace by byla pro stěžovatele výhodnější. Stěžovatel rovněž s odkazem na zvukový záznam z jednání před Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") tvrdí, že soud porušil procesní zásady spravedlivého procesu a princip rovnosti účastníků řízení, čímž nepřípustným způsobem ovlivnil výsledek soudního řízení v jeho neprospěch.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v , přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadené rozsudky. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě pátéy. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce.

Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatele se způsobem vypočtení výše jeho starobního důchodu na základě aplikace čl. 16 odst. 1 mezinárodní smlouvy, podle níž se při stanovení výpočtového základu pro výpočet důchodu vychází z příjmů dosažených v dobách pojištění (zaměstnání) na území České republiky. Závěr obou soudů, že pro výpočet průměrného denního indexovaného výdělku není rozhodující, zda doba pojištění (zaměstnání) byla započtena podle českých či ruských právních předpisů, ale podle čl. 16 odst. 1 mezinárodní smlouvy je toliko zásadní, na jakém území byla získána, považuje Ústavní soud za řádně odůvodněný, jasný a logický.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými vě a vě, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s předmětnými ustanoveními mezinárodní smlouvy a zákona o důchodovém pojištění, která upravují podmínky pro výpočet starobního důchodu, a do nichž se promítají principy spravedlivého (řádného) procesu obsažené v hlavě pátéy, jejichž porušení stěžovatel namítá. Ústavní soud nezjistil, že by byl výklad mezinárodní smlouvy provedený správními soudy svévolný, přepjatě formalistický či jinak problematický. Oba napadené rozsudky jsou náležitě odůvodněny a argumentaci v nich obsaženou Ústavní soud akceptuje jako srozumitelnou a nevybočující z doktrinárně uznávaných pravidel právního výkladu.

Jakkoli Ústavní soud vnímá finanční situaci stěžovatele jako svízelnou, prostor pro svůj zásah z důvodu tvrzeného porušení jeho ústavně zaručených práv neshledal. Právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, garantované y, jehož se stěžovatel dovolává, patří mezi tzv. sociální práva, a lze se ho podle y domáhat pouze v mezích zákonů, které toto právo provádějí. Otázkou posouzení případné tvrdosti zákona se může zabývat toliko ministr práce a sociálních věcí, nikoli soud. Zahájení příslušného řízení je navíc podmíněno podáním písemné a odůvodněné žádosti toho, v jehož prospěch má být tvrdost odstraněna ( , o organizaci a provádění sociálního zabezpečení).

Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel rovněž dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u správních orgánů a soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Účastníkům byla dána možnost se ve věci vyjádřit a této možnosti stěžovatel využil. Skutečnost, že orgány veřejné moci svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2022

JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.

předseda senátu