Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1889/22

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Pražská strojírna a.s., sídlem Mladoboleslavská 133, Praha 9, zastoupené Mgr. Ester Šamajovou, advokátkou, sídlem Křížkovského 10/617, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -42 ze dne 4. 5. 2022, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 13. 7. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, a to pro jeho rozpor s d.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Vedlejší účastník (Mgr. et Mgr. Jakub Michálek, Ph.D.) požádal dne 20. 9. 2019 Pražskou strojírnu a.s. o poskytnutí informací podle , o svobodném přístupu k informacím. Vedlejší účastník konkrétně požadoval všechny smlouvy uzavřené mezi žalovanou a advokátem JUDr. Květoslavem Hlínou a mezi žalovanou a HSP & Partners advokátní kancelář v. o. s., a to za období od roku 2014 do současnosti. Vyžadoval předložení plného znění těchto smluv s uvedením informace o tom, zda je platná a v jakém finančním rozsahu byla smlouva čerpána.

Po předchozím řízení rozhodl Městský soud v Praze svým usnesením č. j. -150 ze dne 13. 1. 2022 tak, že se žaloba odmítá, současně rozhodl o nákladech řízení. K podané kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že se citované usnesení městského soudu ruší a věc se vrací k dalšímu řízení. Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Nejvyšší správní soud uzavřel, že Pražská strojírna a.s. je veřejnou institucí ve smyslu § 2 odst. 1 informačního zákona, v důsledku čehož je i povinným subjektem podle citovaného zákona. S tímto hodnocením stěžovatelka nesouhlasí, neboť v projednávané věci nebyly naplněny základní znaky veřejné instituce vymezené v nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

a

.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti konstatovala, že si je vědoma toho, že brojí proti zrušujícímu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jehož rozsudek tak nelze považovat za konečný, nicméně je toho názoru, že ústavní stížnost by i přesto neměla být považována za nepřípustnou. V souvislosti s uvedeným poukázala na nález Ústavního soudu

sp. zn.

, v němž Ústavní soud předloženou ústavní soud projednal přesto, že bylo napadeno zrušující rozhodnutí, tedy rozhodnutí ve věci nikoliv konečné. Stěžovatelka je toho názoru, že ať již správní či soudní orgány jsou právním názorem Nejvyššího správního soudu vázány, a je tak zjevné, jak budou ve věci rozhodovat. Pokud dojde k vydání rozhodnutí, ukládající stěžovatelce vydání požadovaných informací, nebude možné se posléze tomuto bránit na úrovni Ústavního soudu, neboť jednou vydané informace již nelze vrátit zpět. Právě tyto okolnosti podle přesvědčení stěžovatelky musejí zakládat možnost Ústavního soudu posoudit její věc již v této fázi soudního řízení.

III.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech zákonných procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( ) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat, respektive nahrazovat.

V posuzovaném případě stěžovatelka podala ústavní stížnost ve fázi, kdy její věc byla postoupena znovu do správního řízení. Za takovéto situace je podání ústavní stížnosti předčasné. Stěžovatelka bude mít možnost uplatnit svá práva v dalším řízení, a nebude-li souhlasit s výsledkem správního řízení, může využít všech možných dalších prostředků nápravy, které jí zákon přiznává, včetně eventuálního podání ústavní stížnosti. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší správní soud nevyložil správně pojem povinného subjektu podle informačního zákona, což jí samo o sobě dává možnost další argumentace. Jak správní orgány, tak i správní soudy jsou právním názorem Nejvyššího správního soudu vázány, to však neznamená, že se od tohoto názoru nemohou odchýlit v situaci, kdy svůj právní názor založí na souvislém a logickém argumentačním schématu. Stěžovatelce lze dát zapravdu v tom smyslu, že bude-li informace jednou vydána, lze ji jen stěží vzít zpět, nicméně i v tomto případě se stěžovatelce nabízí procesní nástroje, jimiž se může vzniku takové situace snažit zabránit.

Poukazuje-li stěžovatelka na nález Ústavního soudu

sp. zn.

, lze ji zcela odkázat na odst. 50 a 51 citovaného nálezu. Z nich se podává, že k odklonu od zásady subsidiarity může dojít v případech, kdy zrušující rozhodnutí obecného soudu stálo na procesním pochybení, které nelze zhojit jinak (v dané věci se jednalo o posouzení otázky včasnosti podání opravného prostředku). O takové pochybení obecného soudu se však v projednávané věci nejedná.

Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, vzhledem k zásadě minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, vyplývající z uvedených ustanoveníy a , návrh odmítl usnesením soudce zpravodaje podle jako nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2022

Tomáš Lichovník v. r.

soudce zpravodaj