Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1579/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1/ M. H. a 2/ K. H., obou zastoupených Mgr. Petrem Timurou, LL.M., advokátem se sídlem Plzeňská 3350/18, Praha 5, proti výroku II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 9. 2021 č. j. -116 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022 č. j. -160, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Výše označené stěžovatelky podaly v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen ""), ústavní stížnost. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí nalézacího soudu a rozhodnutí odvolacího soudu, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejich práva na soudní a jinou právní ochranu dle d.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelka 1/ se v řízení před obecnými soudy domáhala určení výživného pro nezletilého syna a v té době ještě nezletilé stěžovatelky 2/ K. H. Výše citovaným rozhodnutím Obvodní soud pro Prahu 9 svěřil tehdy soud obě nezletilé děti, po dobu před i po rozvodu manželství, do péče matky. Otci uložil povinnost přispívat na výživu K. H. částkou 5 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého syna částkou 4 500 Kč, stanovil podmínky splatnosti a zároveň uložil otci zaplatit dlužné výživné. Matka se následně odvolala pouze proti stanovené výši výživného na děti. Městský soud v Praze rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že výši výživného na, v té době již zletilou, K. H. stanovil částkou 6 000 Kč a na nezletilého syna částkou 5 000 Kč.

3. Stěžovatelky ve své ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy rozhodovaly na základě nedostatečného provedení dokazování, když řádně nezkoumaly majetkové a příjmové poměry otce dětí. Především namítají, že nalézací soud při určování skutečné výše příjmu otce vyšel z doložených průměrných příjmů otce za rok 2021, od kterých odečetl výdajový paušál ve výši 60%, a stanovil tak příjmy otce, aniž by zkoumal jeho prokazatelné výdaje.

4. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

5. K porušení práv stěžovatelek však v posuzovaném případě nedošlo. Očekávají-li stěžovatelky, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014

sp. zn.

(N 105/73 SbNU 683) nebo ze dne 25. 9. 2014

sp. zn.

(N 176/74 SbNU 529)].

6. Otázka stanovení výživného pro nezaopatřené děti je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby povinné k výživě a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, přičemž soud je povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se tato jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného, pohybovala.

7. Namítají-li stěžovatelky nedostatky v procesu dokazování před obvodním i městským soudem, které měly spočívat v nesprávném hodnocení důkazů, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (y) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v . Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat; zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval.

8. Odkazují-li stěžovatelky na nález Ústavního soudu

sp. zn.

, Ústavní soud poznamenává, že v případě soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu poměrů nezletilých dětí a spory v souvisejících věcech, lze stěží hovořit o precedenční závaznosti jejich závěrů (obsažených zpravidla v nálezech Ústavního soudu), neboť obzvláště v těchto věcech je nutno přihlížet ke konkrétním okolnostem dané věci. V citovaném případě sám otec uvedl, že výše nákladů jeho podnikání nedosahují úrovně výdajového paušálu, přičemž soudy při stanovování příjmů vycházely z účetně vykázaných příjmů. Soudy v nyní posuzovaném případě sice vyšly při stanovení příjmů z daňového přiznání předloženého otcem, ve kterém uplatňuje výdajový paušál ve výši 60%, ale zároveň zkoumaly i jeho reálné výdaje spojené s podnikáním a také jeho další majetkové poměry. Při stanovení výše výživného soudy zohlednily také skutečnost, že vzhledem k věku nezletilého a stěžovatelky 2/ již matka nevyvažuje svůj díl vyživovací povinnosti péčí o ně a musí se podílet finančně i ona.

9. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného. Rozhodnutí ve věcech péče o nezletilé nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných; změní-li se proto opět poměry u nezletilého syna D., mohou být tyto skutečnosti podkladem pro nové posouzení vyživovací povinnosti.

10. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2022

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu