Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2305/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 4, Antala Staška 510/38, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -276 ze dne 25. 5. 2022, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -257 ze dne 16. 10. 2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -228 ze dne 21. 5. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky – Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jako vedlejšího účastníka řízení, spojené s návrhem na zrušení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu podle d (dále jen „“) a právo na náhradu škody podle y; dále navrhuje zrušení

2. Proti stěžovateli bylo dne 21. 7. 2014 zahájeno trestní stíhání vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. ; stěžovatel byl obviněn a následně obžalován ze spáchání trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku a porušování závazných pravidel hospodářského styku. Dne 13. 2. 2017 vzal příslušný vrchní státní zástupce podanou obžalobu zpět a předmětné trestní stíhání bylo následně zastaveno rozhodnutím, které nabylo právní moci dne 1. 6. 2018.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „nalézací soud“) ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel proti vedlejšímu účastníkovi domáhal zaplacení 2 000 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku výše popsaného trestního stíhání. Nalézací soud dospěl k závěru, že nárok stěžovatele byl promlčen. Podle nalézacího soudu začala šestiměsíční lhůta podle plynout dne 2. 6. 2018. V období od 14. 11. 2018 do 14. 5. 2019 podle téhož zákona lhůta neběžela, neboť stěžovatel svůj nárok uplatnil u vedlejšího účastníka. Poslední den promlčecí lhůty připadl na pondělí 3. 6. 2019; stěžovatel však podal žalobu u nalézacího soudu až dne 25. 6. 2019. Stěžovatelovu argumentaci, že uplatnění námitky promlčení ze strany státu je v rozporu s dobrými mravy, neshledal nalézací soud důvodnou.

4. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil jako věcně správné. Nejvyšší soud následně ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že odvolací soud se svým právním posouzením věci neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

5. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel tvrdí, že se soudy nevypořádaly ústavně konformním způsobem s jeho argumentací, že námitka promlčení vznesená státem byla v rozporu s dobrými mravy [odkazuje na nález

sp. zn.

ze dne 14. 11. 2017 (N 209/87 SbNU 413)]. Trestní stíhání stěžovateli zasáhlo do osobních i majetkových poměrů, důkazy k prokázání této skutečnosti však soudy neprovedly a nehodnotily. je nepřehledný a ve srovnání s úpravou náročný vůči poškozenému; nepřiměřenost délky promlčecích lhůt se pohybuje na hranici ústavnosti; poškozený musí být mimořádně bdělý, zatímco stát nabývá právní jistotu extrémně brzy. Stěžovatel dále uvádí, že vedlejší účastník vydal své stanovisko až sedm a půl měsíce po vznesení nároku a nyní těží ze svého liknavého jednání. Běh promlčecí lhůty by podle něj měl být staven po celou dobu mimosoudního projednávání nároku. Stěžovatel zpochybňuje, že jej vedlejší účastník nejprve vyzval k doplnění tvrzení a trvá na tom, že dochází-li k průtahům ze strany vedlejšího účastníka v rámci předběžného projednání nároku a žaloba byla podána jen několik dnů po údajném uplynutí promlčecí lhůty, je vznesená námitka v rozporu s dobrými mravy (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 30. 9. 2020). Zároveň tvrdí, že promlčení jeho nároku je nespravedlivé, protože žalobu podal dříve, než mu došlo stanovisko vedlejšího účastníka.

6. Ve vztahu k stěžovatel uvádí, že je projevem neúcty k ochraně základních lidských práv, neboť je neúměrně upřednostňován vrchnostenský zájem na předvídatelném chodu státu oproti ochraně jednotlivce před nezákonnými zásahy do jeho osobnostních práv. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že předmětné ustanovení je možné zrušit, neboť lze použít obecnou úpravu .

7. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem v řízeních u obecných soudů [srov. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“)]. Ústavní stížnost je včasná, neboť byla podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného usnesení Nejvyššího soudu ( téhož zákona), a není nepřípustná podle téhož zákona, protože stěžovatel vyčerpal procesní prostředky, které mu k ochraně práva poskytuje; stěžovatel je zastoupen advokátem ( téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.

8. Ústavní soud, který je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a jehož pravomoc je založena primárně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních norem, posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.

9. Klíčovým argumentem stěžovatele v nyní projednávané věci je, že obecné soudy neposoudily ústavně konformním způsobem otázku rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Z judikatury Ústavního soudu týkající se promlčení práva na náhradu újmy podle vyplývá, že je-li závěr obecných soudů o promlčení nesprávný a neopodstatněný, je tím stěžovateli fakticky znemožněno naplnit v dané věci ústavní právo na odškodnění vůči státu a jde o porušení základního práva zaručeného y [nález

sp. zn.

ze dne 24. 7. 2014 (N 142/74 SbNU 205), bod 16]. V případě posuzování otázky promlčení práva nároku je nutné vzít v úvahu, že byť na jedné straně existuje ústavní požadavek, aby se jednotlivci dostalo ochrany jeho práv poškozených nezákonným jednáním státu, na druhé straně by ani stát neměl být v nejistotě ohledně doby, ve které je nárok založený nezákonným postupem soudně vymahatelný [srov. nález

sp. zn.

ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249), bod 25].

10. Platí předpoklad, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, nicméně výjimečně mohou nastat situace, kdy je její uplatnění výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro něž své právo včas neuplatnil [srov. nález

sp. zn.

ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367)]. Při posuzování souladu námitky promlčení s dobrými mravy je vždy nezbytné vycházet z konkrétních okolností jednotlivého případu, což je úkolem především obecných soudům; Ústavní soud může korigovat pouze evidentní excesy vybočující z ústavních mezí [srov. nález

sp. zn.

ze dne 16. 6. 2020 (N 125/100 SbNU 378), bod 28, či nález

sp. zn.

ze dne 21. 6. 2011 (N 119/61 SbNU 729), bod 14]. Za zřetele hodné důvody, proč nárok na náhradu újmy nebyl uplatněn včas, patří jednak důvody subjektivní, týkající se výhradně konkrétního poškozeného (např. vážné zdravotní problémy či opožděné vyhotovení soudního rozhodnutí); jednak důvody objektivní, týkající se i dalších poškozených (např. nejednotnost judikatury obecných soudů stran promlčitelnosti nároku na omluvu nebo ignorování opakovaných apelů Ústavního soudu k odstranění protiústavní regulace nájemného) [viz shrnutou nálezovou judikaturu v bodech 19-22 usnesení

sp. zn.

ze dne 14. 6. 2021].

11. Ústavní soud v nyní projednávané věci stěžovatele dospěl k závěru, že obecné soudy otázku souladu námitky promlčení ze strany státu posoudily způsobem odpovídajícím výše shrnutému ústavnímu standardu. Stěžovatel v řízeních u obecných soudů netvrdil — a nezmiňuje je ani v ústavní stížnosti — žádné významné subjektivní důvody, které by bylo nutné považovat za zřetele hodné ve výše uvedeném smyslu. V tomto ohledu není příhodný ani odkaz stěžovatele na věc

sp. zn.

, patřila-li v této věci mezi mimořádné okolnosti i sebevražda manželky poškozeného, jeho zdravotní problémy a nutnost zajistit péči o nezletilou dceru. Obecné soudy naopak správně poukázaly na zásadní skutečnost, že stěžovatel byl před uplynutím promlčecí lhůty včas (necelé dva měsíce) zastoupen profesionálním právním zástupcem (bod 23 rozsudku nalézacího soudu, bod 15 rozsudku odvolacího soudu a str. 3 usnesení Nejvyššího soudu). Bylo tedy předně úkolem advokáta napomoci stěžovateli v řádném (a včasném) uplatnění jeho práv; případné subjektivní důvody stěžovatele by pak neměly být v příčinné souvislosti s pozdním podáním předmětné žaloby (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 3. 11. 2020).

12. Stran objektivních důvodů pak stěžovatel poukazuje na skutečnost, že vedlejší účastnice nedodržela zákonnou lhůtu a rozhodla o jeho předběžně uplatněném nároku až po sedmi a půl měsících. I zde Ústavní soud nedovodil, že by obecné soudy vybočily z mezí ústavnosti, jestliže uvedly, že stěžovateli nic nebránilo v tom, aby žalobu k soudu podal předtím, než se vedlejší účastnice k jeho nároku vyjádřila. Podle je podmínkou pouhé uplatnění nároku u příslušného úřadu, nikoliv vydání stanoviska úřadem (bod 17 rozsudku odvolacího soudu a str. 3 usnesení Nejvyššího soudu). Namítá-li konečně stěžovatel, že je délka zákonné šestiměsíční promlčecí lhůty příliš krátká, lze pouze uvést, že tu samotnou za objektivní důvod zřetele hodný považoval nelze. Byť je pravdou, že Ústavní soud v nálezu

sp. zn.

promlčecí lhůtu označil za mimořádně krátkou a pohybující se na samé hranici ústavnosti, protiústavnost samotné lhůty nedovodil. Článek 36 odst. 3y každému garantuje „pouze“ reálnou a dostupnou možnost domoci se na státu náhrady újmy za jeho protiprávní jednání, a té se stěžovateli dostalo.

13. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle . Návrh na zrušení Sb sdílí jako návrh akcesorický osud ústavní stížnosti [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. září 2022

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu