Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2208/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti T. B., zastoupeného Robertem Cholenským, advokátem, sídlem Bolzanova 461/5, 618 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -164 ze dne 25. 5. 2022, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -135 ze dne 13. 10. 2021 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. -101 ze dne 13. 1. 2021, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení a a 3d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městský soud v Brně zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, podané z titulu náhrady újmy způsobené nedůvodným trestním stíháním ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. . K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy se v napadených rozhodnutích odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 9. 2. 2012 a v něm citované judikatury) i judikatury Ústavního soudu (zejména od závěrů vyslovených v nálezu sp. zn. ze dne 13. 12. 2011). Soudy zcela ignorovaly jeho tvrzení, důkazy i argumentaci, s níž se vůbec nevypořádaly. Přitom právě posouzení těchto tvrzení, důkazů i argumentace má stěžovatel za určující pro výsledek řízení. Nejvyššímu soudu pak vytkl, že v napadeném usnesení odmítl věnovat těmto pochybením jakoukoli pozornost, když pouze překvapivě uvedl, že tyto vady podle jeho názoru nezakládají přípustnost dovolání. V projednávané věci dle názoru stěžovatele šlo především o tvrzení, důkazy i argumentaci svědčící o intenzitě zásahu do jeho osobnostních práv i o rozsahu a formě přiměřené náhrady nemajetkové újmy z takového zásahu vyplývající. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je v prvé řadě nucen uvést, že stěžovatel byl soudem prvního stupně opakovaně (při jednáních ve dnech 15. 6. 2020 a 19. 7. 2020) vyzýván, s poučením podle ustanovení a 3 , k doložení svých obecných tvrzení stran zásahu do osobnostních práv, jakož i k objasnění, jakým způsobem mělo trestní řízení zasáhnout do souběžně probíhajícího opatrovnického řízení, resp. jak se mělo projevit v meritorním rozhodnutí opatrovnického soudu. Stěžovatel však tyto výzvy ponechal bez odezvy (viz bod 8 rozsudku nalézacího soudu), což ostatně v ústavní stížnosti nezpochybnil. Za této situace ovšem nelze než uzavřít, že stěžovatel nevyčerpal procesní prostor k ochraně svých práv, který se mu v nalézacím řízení naskytl, pročež jeho námitky proti způsobu, jakým se soudy vypořádaly s problematikou dopadů trestního stíhání do jeho osobnostní sféry (k tomu srov. bod 24 rozsudku městského soudu), nejsou v řízení o ústavní stížnosti přípustné s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti. Jedná se přitom o stěžejní část nynějších výhrad stěžovatele.

Pokud jde o napadená rozhodnutí v rozsahu, v němž se věnují otázce délky trestního stíhání, Ústavní soud žádný exces či jiný ústavně významný nedostatek nezjistil. Soudy racionálně a srozumitelně vyložily, že na dílčích prodlevách v trestním řízení se nemalou měrou podílely i objektivní skutečnosti, kterým nebylo lze předejít (kupř. nutnost vyslechnout osobu v postavení poškozené, která se však ze zdravotních důvodů nemohla po delší dobu účastnit trestního řízení, odročení hlavního líčení na žádost stěžovatele z důvodu kolize účasti jeho obhájce na jiném soudním roku, námitky obhajoby proti ustanovenému znalci i námitka podjatosti proti předsedovi senátu, nezbytnost zadat a nechat zpracovat znalecký posudek a vyslechnout znalce apod.). Pakliže soudy přihlédly k těmto skutečnostem a na jejich základě dospěly k závěru o tom, že trestní řízení neprobíhalo po výrazně nepřiměřenou dobu, kterou by bez dalšího bylo třeba jako újmu odškodnit i v penězích, nepostupovaly ústavně nekonformním způsobem.

Ani při hodnocení hlediska významu trestní věci (myšleno obecně, nikoli optikou subjektivního vjemu stěžovatele) soudy nepochybily. Stěžovatel byl stíhán pro přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle , v důsledku čehož byl ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě do dvou let. Poznámka nalézacího soudu, že stěžovateli jako zcela bezúhonné osobě hrozil nepodmíněný trest s ohledem na trestní sazbu jen naprosto teoreticky, není nepřípadná, což zesiloval i fakt, že v průběhu trestního řízení stěžovatel nebyl stíhán vazebně.

Výtkám stěžovatele směřujícím proti usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání Ústavní soud také nepřisvědčil. Dovolací soud poznamenal, že přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu Tento přístup Nejvyššího soudu odpovídá jeho ustálené rozhodovací praxi, v níž zaujal názor, že zvolenou formou satisfakce se zabývá až tehdy, byla-li by ve vztahu ke konkrétnímu případu zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek sp. zn. ze dne 15. 12. 2010 nebo rozsudek sp. zn. ze dne 23. 2. 2011). Z těchto důvodů se dovolací soud nemohl zabývat námitkami stěžovatele zaměřenými do oblasti skutkových zjištění, jelikož dle rozhodné právní úpravy dovolání nejde o způsobilý dovolací důvod (jímž je toliko nesprávné právní posouzení věci - ). Krom toho stěžovatel formuloval některé své otázky na základě vlastních, a nikoli soudy zjištěných okolností případu, což přípustnost dovolání založit rovněž nemohlo, jako tomu bylo v případě stěžovatelova hodnocení údajné ukvapenosti a nerozvážnosti postupu orgánů činných v trestním řízení. Konečně vady, jež stěžovatel tvrdil (opomenutí tvrzení, důkazů a argumentů soudem odvolacím), nemohly samy o sobě založit přípustnost dovolání s ohledem na dikci .

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2022

David Uhlíř v. r.

předseda senátu