Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2689/2024

-148

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce Zemědělského družstva Němčičky, IČO 45479968, se sídlem v Němčičkách 153, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem v Mikulově, Bezručova 1896/90, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 154 658 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2024, č. j. -116, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Žalobce se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 154 658 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. (dále jen „posuzované řízení“).

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 12. 2023, č. j. -93, žalobu zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho celém rozsahu, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle a 2 , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „“, odmítl jako nepřípustné.

5. Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

6. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. V části, v níž dovolání směřuje proti výroku II napadeného rozsudku, jakož i proti jeho výroku I, pokud jím byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, tedy proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení, je dovolání objektivně nepřípustné, neboť tak stanoví

8. Dále se dovolací soud zabýval tím, zda je žalobcovo dovolání ve zbývající části přípustné podle

9. Otázka posouzení přiměřenosti délky posuzovaného řízení, při jejímž řešení se měl odvolací soud podle dovolatelova názoru odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), jakož i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. , ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. , ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. , ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. , ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. , ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. , ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. , a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. , ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. , a ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. , stejně jako od žalobcem označené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, přípustnost podaného dovolání ve smyslu nezakládá.

10. Závěr o tom, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu pak úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání přitom nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se vždy odvíjí od okolností každého jednotlivého případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, proto v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , a ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. , a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. , ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. , nebo ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. ). Tato zjevná nepřiměřenost však z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu patrná není.

11. Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že se od jím uváděné judikatury Nejvyššího soudu odchýlil i tím, že do svých úvah nepromítl průtahy, ke kterým mělo v posuzovaném řízení dojít v souvislosti se zpracováním revizního znaleckého posudku, jenž byl původně zadán k vyhotovení Vysokému učení technickému v Brně, přičemž nezohlednil ani údajné neodůvodnitelné prodlevy mezi nařízenými jednáními, pak ani tato otázka týkající se kritéria postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení ve smyslu přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud především v závislosti na přijatých skutkových závěrech konstatoval, že žádné období bezdůvodné nečinnosti soudu související s nařizováním jednotlivých jednání v posuzovaném řízení nezjistil (viz zejména bod 22 odůvodnění napadeného rozsudku). Dovolací soud je přitom skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán (viz a contrario), přičemž buduje-li žalobce svůj oponentní právní závěr právě na revizi skutkového závěru, ze kterého odvolací soud při svém rozhodování vycházel (když prezentuje vlastní „zjednodušenou“ verzi chronologického výčtu jednotlivých úkonů soudu, než jak jej zjistil odvolací soud), nejedná se o důvod, který by byl způsobilý přípustnost podaného dovolání podle založit.

12. K prodlevě způsobené komplikací, jež se v posuzovaném řízení vyskytla v souvislosti se zadáním zpracování zmíněného revizního znaleckého posudku, pak odvolací soud přihlédl, přičemž svým závěrem, že soud měl při volbě znalce postupovat obezřetněji a že odpovědnost za průtahy způsobené prodlevami při vypracování znaleckého posudku nese primárně stát (viz bod 20 odůvodnění napadeného rozhodnutí), se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. , nebo ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. ). Dospěl-li odvolací soud i poté k finálnímu závěru o přiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení, pak ani v tomto směru se jeho rozhodnutí neocitlo v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Z ní totiž plyne, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba vždy vycházet z jeho celkové délky, nikoliv jen z délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu s tím, že k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat (srov. část III. Stanoviska, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. ). Závěr odvolacího soudu o celkové přiměřenosti délky posuzovaného řízení přitom současně reaguje na zjištěnou vysokou složitost tohoto řízení – viz bod 19 odůvodnění napadeného rozsudku, provázenou běžným významem jeho předmětu pro žalobce – viz bod 23 odůvodnění napadeného rozsudku.

13. Při hodnocení kritéria složitosti posuzovaného řízení ve smyslu se přitom odvolací soud rovněž od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud v této souvislosti na podkladě přijatého skutkového závěru (v němž odvolací soud mimo jiné zmapoval povahu řešeného nároku i rozsah a průběh dokazování, které si posuzované řízení vyžádalo), zohlednil jak zjištěnou vysokou skutkovou, procesní a právní náročnost věci, tak i počet soudních instancí, které v řízení rozhodovaly [srov. bod IV písm. a) Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. , ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , nebo ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. ]. Ani ve vztahu k této otázce tudíž nelze přípustnost podaného dovolání ve smyslu dovodit.

14. Tentýž závěr dopadá i na otázku významu posuzovaného řízení pro žalobce, která se týká kritéria upraveného v . Zhodnotil-li totiž odvolací soud tento význam jako běžný, pak jeho závěr koresponduje s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, v souladu s níž při absenci skutečností zakládajících zvýšený nebo snížený význam předmětu řízení pro poškozeného (když zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený, nejedná-li se o v daném případě nenaplněnou výjimku představovanou takovými řízeními, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně) je nutné dojít k závěru o jeho standardním významu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. , ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. ).

15. Nevyplynulo-li ze skutkových závěrů odvolacího soudu, že by žalobce svým chováním na délku posuzovaného řízení jakkoliv významně působil, a to nejen negativně, ale ani pozitivně (tedy tak, že by vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení), pak přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá ani žalobcova výhrada směřující k „neutrálnímu“ hodnocení, jaké odvolací soud zaujal ve vztahu ke kritériu upravenému v , neboť i z tohoto pohledu je napadené rozhodnutí s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu v souladu [srov. zejména bod IV písm. b) Stanoviska].

16. Na dosud uvedených závěrech nemůže nic změnit ani žalobcova argumentace vycházející z poukazu na později vydaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2024, č. j. -77, v němž měl být obdobný nárok jiného účastníka téhož posuzovaného řízení zhodnocen odlišně. Pro rozhodnutí dovolacího soudu je totiž podle rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jež v daném případě pochází již ze dne 23. 4. 2024. Připojil-li pak žalobce k podanému dovolání též rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2024, č. j. -107, a to s poukazem na to, že mu tímto rozhodnutím bylo za nepřiměřenou délku řízení, která byla kratší než v případě nyní posuzovaném, přiznáno finanční odškodnění, učinil tak v rozporu s , podle kterého v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.

17. Co se týče žalobcem zpochybňované přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, pak k případným vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne podle věty druhé tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.

18. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.

19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 12. 2024

Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu