Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2580/2024

-393

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Česká republika – Státní pozemkový úřad, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, proti žalovaným: 1) P. K., a 2)I. V., oba zastoupeni JUDr. Andreou Vejběrovou,Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, o zaplacení částky 15 643 395,56 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2023, č. j. -293, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 15. 11. 2023, č. j. -316, a opravným usnesením ze dne 12. 8. 2024, č. j. -380, t a k t o :

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

1. V záhlaví označeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 5. 2022, č. j. -200, v odvoláním napadených výrocích II a IV (jimiž byla zamítnuta žaloba v části o zaplacení 7 816 824,78 Kč se specifikovaným příslušenstvím každým z žalovaných) změněn tak, že se každému z žalovaných ukládá zaplatit žalobkyni dalších 69 127 Kč spolu s tam uvedeným úrokem z prodlení, a ve zbylé části zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (vše výroky I a II rozsudku odvolacího soudu), spolu s akcesorickými výroky V a VI o nákladech řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu, ve znění usnesení ze dne 15. 11. 2023, č. j. -316).

2. Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalovaní (dále i jen „dovolatelé“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřují v tom, že se odvolací soud při řešení otázky kvantifikace bezdůvodného obohacení, jež určil v úrovni tržní – obvyklé – ceny nemovitostí, v posuzované restituční věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž je třeba vycházet „z přiměřené a rozumné ceny pozemku“; k tomu dovolatelé poukazují zejm. na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. , či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. . Jako rozhodovací praxí dovolacího soudu neřešenou dovolatelé vymezují otázku, lze-li v posuzovaném případě (v situacích obdobných) aplikovat ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), jehož předpoklady považují v souzené věci za naplněné. Zpochybňují i odvolacím soudem učiněné posouzení běhu promlčecí lhůty u nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jež považují za rozporné s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu.

3. Žalobkyně podala k dovolání nesouhlasné vyjádření.

4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle a 2 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v a není přípustné ani podle

5. Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

6. K dovoláním předestřené otázce týkající se výkladu a aplikace o. z. v týchž situacích, kdy vlastník, jenž nabyl vlastnické právo na základě pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle směřujícího k převodu náhradních zemědělských pozemků v režimu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), převede za úplatu na třetí osobu dříve, než je předmětné pravomocné rozhodnutí k podanému (mimořádnému) opravnému prostředku odklizeno (jako tomu bylo i v posuzovaném případě u blíže označeného pozemku v katastrálním území XY), lze z recentní (ustálené) rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. . V něm Nejvyšší soud vyložil a odůvodnil závěr (v dalších podrobnostech lze odkázat na odůvodnění prezentovaného rozhodnutí), že při zohlednění smyslu a účelu judikatorní praxe umožňující nahradit účast oprávněné osoby na veřejné nabídce pozemků, jejímž výsledkem by byl úplatný převod pozemku (cena pozemku by byla kompenzována uspokojením restitučního nároku), vznesením žaloby o převod jí zvoleného náhradního zemědělského pozemku, se ustanovení o. z., vylučující užití a o. z. u neplatných či zrušených úplatných smluv, aplikuje i tehdy, bylo-li pravomocné soudní rozhodnutí o nahrazení projevu vůle směřující (v režimu zákona o půdě) k převodu náhradního zemědělského pozemku na oprávněnou osobu zrušeno na základě mimořádného opravného prostředku. Ustanovení o. z., poskytující poctivému příjemci, jenž předmět bezdůvodného obohacení zcizil za úplatu, právo volby, zda ochuzenému vydá peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny předmětu obohacení ( o. z.) nebo to, co úplatným právním jednáním utržil, se tudíž nevztahuje na případy, v nichž vlastník – nabyv vlastnického práva na základě pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle směřujícího (v režimu zákona o půdě) k převodu náhradního zemědělského pozemku – převede své vlastnictví za úplatu na třetí osobu dříve, než je předmětné pravomocné rozhodnutí z podnětu mimořádného opravného prostředku odklizeno.

7. Ve světle výše uvedeného lze konstatovat, že závěr odvolacího soudu (ve vztahu k pozemku v katastrálním území XY, jehož se žalobci měli stát vlastníky na základě konstitutivního soudního rozhodnutí, jež bylo později cestou mimořádného opravného prostředku odklizeno a požadavek na vydání pozemku v poté pokračujícím řízení byl zamítnut), vylučující použití § 3001 o. z., se judikatuře dovolacího soudu nepříčí (vycházeje i z tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí).

8. Obstojí-li pak (jako souladný s recentní judikaturou) již závěr odvolacího soudu o neaplikovatelnosti o. z. z důvodů shora popsaných, jsou pro rozhodnutí nezávažné (a nemůžou tak založit ani přípustnost dovolání ve smyslu ) námitky dovolatelů stran naplnění jednotlivých (dílčích) předpokladů podle tohoto ustanovení (ohledně zcizitelnosti a zcizení „objektu“ obohacení a dobré víry dovolatelů, či hodnocení včasnosti a srozumitelnosti jejich volby, vydají-li peněžitou náhradu anebo hodnotu, kterou utržili). [K problematice přípustnosti dovolání v situacích, kdy je rozhodnutí založeno na více na sobě nezávislých důvodech, srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. , či ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. .]

9. Dovozují-li dovolatelé, že se odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže kvantifikoval bezdůvodné obohacení v úrovni obvyklé ceny (pozemku) a nereflektoval závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. , a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. (z nichž dovolatelé vyzdvihují, že v restitučních souvislostech má být vycházeno z „přiměřené a rozumné ceny pozemku“), přehlížejí, že konkluze, na něž poukazují, byly formulovány při řešení otázky určení přiměřené náhrady za bezdůvodné obohacení nastávající v souvislosti s konečným vypořádáním restitučního nároku oprávněné osoby vydáním náhradních pozemků (v režimu ustanovení § 11a zákona o půdě), je-li výsledkem tohoto vypořádání přečerpání restitučního nároku oprávněné osoby, tato osoba souhlasí s úhradou rozdílu mezi výší restitučního nároku a cenou vydaných náhradních pozemků [tj. v situacích, kdy bylo v řízení o nahrazení projevu vůle (v řízení o vydání náhradních pozemků) zřejmé, že cena požadovaného náhradního pozemku převyšuje dosud neuspokojený restituční nárok oprávněné osoby]. Závěry této dovolateli odkazované rozhodovací praxe se v posuzované věci – skutkově a právně odlišné – neprosadí a dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak s touto rozhodovací praxí nekoliduje.

10. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti těm částem rozhodnutí, jimiž odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu ve vymezeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení, dovolání již se zřetelem k ustanovení , přípustné není. Proto postrádá relevanci i další argumentace dovolatelů vážící se k předmětu řízení, o němž bylo rozhodnuto kasačním rozhodnutím (posouzení otázky vzniku bezdůvodného obohacení v případě pozemku v katastrálním území Povel a promlčení práva na jeho vydání), jíž se proto dovolací soud v této fázi řízení nezabýval.

11. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání ( ) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.

12. O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, je-li z obsahu spisu zřejmé, že rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. větu první, a , část věty před středníkem, ).

13. Rozhodné znění pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

14. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 11. 2024

Mgr. Petr Kraus předseda senátu