Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 Cdo 972/2024

27 Cdo 972/2024-209

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudkyně JUDr. Lenky Broučkové a soudce JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně SLADOVNY SOUFFLET ČR, a. s., se sídlem v Prostějově, Průmyslová 2170/12, PSČ 796 01, identifikační číslo osoby 26173174, zastoupené Dr. Radanem Kubrem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, PSČ 110 00, proti žalované GES INDUSTRY EUROPE LIMITED, se sídlem v Limassolu, Arch. Makariou III 229, Meliza court 4th floor, PSČ 3105, Kyperská republika, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 935/13, PSČ 110 00, o zaplacení 1.105.262 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2023, č. j. -161, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Žalobou podanou Obvodnímu soudu pro Prahu 4 se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení 1.105.262 Kč z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo v důsledku zrušení pravomocného rozhodnutí, na jehož základě jí žalobkyně uhradila 1.105.262 Kč na náhradu nákladů soudního řízení.

2. Usnesením ze dne 16. 12. 2021, č. j. -34, Obvodní soud pro Prahu 4 řízení zastavil (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.), rozhodl o vrácení soudního poplatku (výrok III.) a vyzval žalobkyni ke sdělení čísla účtu, na který bude vrácen soudní poplatek (výrok IV.).

3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení se nezastavuje.

4. Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když předchozí usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2022, č. j. -65, Nejvyšší soud zrušil usnesením ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. , uveřejněným pod číslem rozh. obč. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že nesouvisí-li žaloba o vydání bezdůvodného obohacení se smluvním vztahem mezi stranami a nemá-li současně ani původ v deliktním či kvazideliktním jednání žalovaného, nemá žalobce k dispozici na výběr danou příslušnost podle článku 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění; dále jen „nařízení Brusel I bis“), ale musí se řídit obecným pravidlem určení mezinárodní příslušnosti podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis.

5. Odvolací soud se v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu zabýval tím, zda ve věci není dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis, a po doplnění dokazování uzavřel, že „byť je žalovaná členem nadnárodního holdingu se sídlem mateřské společnosti v Nizozemsku, tak holding provozuje jen české internetové stránky, kde má jen české kontakty (včetně jediné provozovny, a to v Praze) a kde se v kategorii průmysl hlásí k vlastnictví společností patřících právě žalované. Žalovaná (…) doposud ve svých faktických obchodních vztazích neuvádí žádné kontakty na Kypr (je možno nalézt jen české webové stránky ohledně žalované a ty umožňují oslovit žalovanou jen prostřednictvím českých kontaktů – adresou, telefonem, faxem apod.). Ostatně sama žalovaná označila, že má významný jen majetek v České republice (…). Sama žalovaná se pak dovolává svého formálního sídla a jen formálních znaků bydliště žalované (tj. okolností souvisejících s podáváním daňových přiznání a vedení účetnictví), které však nic nevypovídají o hlavní provozovně, ani ústředí společnosti.“.

6. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle věty první , (dále jen „ “), neboť dovolání, jež není přípustné podle , neshledal přípustným ani podle

7. Dovolatelka má za to, že dovolání je přípustné pro vyřešení otázek:

1) „porušení zásady projednací a zásady rovnosti účastníků řízení“, při jejímž posouzení se odvolací soud měl odchýlit od závěrů formulovaných v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. , ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. , jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 1530/2008, a

2) „nerespektování požadavku předvídatelnosti soudního rozhodování“, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od závěrů formulovaných v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. .

8. Od judikatorního řešení první otázky se měl odvolací soud odchýlit tím, že při posuzování mezinárodní příslušnosti do řízení „vnášel nové skutečnosti, které účastníci dosud ani netvrdili“, a provedl účastníky nenavržené důkazy. Konkrétně zjišťoval, zda má žalovaná internetové stránky registrované i pod jinou než českou doménou a jaké další společnosti sídlí na adrese sídla žalované.

9. Při řešení druhé dovolací otázky pak měl odvolací soud pochybit tím, že dovolatelce neposkytl poučení podle a neseznámil ji se svým předběžným právním názorem, čímž „porušil princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ochrany legitimního očekávání účastníků, a tím i právo na spravedlivý proces …“.

10. Závěrem dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že jeho závěry nemají oporu v provedeném dokazování.

11. První otázka přípustnost dovolání založit nemůže. Je tomu tak proto, že rozhodnutí, na jejichž závěry dovolatelka odkazuje, se uplatní při dokazování skutkového stavu v souvislosti s rozhodováním ve věci samé. V projednávané věci jde o zkoumání podmínek řízení v souvislosti s (procesním) rozhodnutím o námitce nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů. K tomu se z ustálené judikatury Nejvyššího soudu podává, že:

1) Vnitrostátní pravidla soudu musí umožnit, aby posoudil otázku mezinárodní příslušnosti ve smyslu nařízení Brusel I s ohledem na všechny informace, které k tomuto účelu potřebuje, a to případně i na základě výslechu účastníků řízení (rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 3. 2016, ve věci C-94/14, Flight Refund Ltd proti Deutsche Lufthansa AG, bod 63), resp. dokazování obecně.,

2) Podmínky řízení, mezi které se řadí i pravomoc soudů, zkoumá předseda senátu po zahájení řízení, přičemž zákon předpokládá, že soudce bude na základě podané žaloby (návrhu na zahájení řízení) zkoumat podmínky řízení ještě před tím, než přistoupí k dalším přípravným úkonům, tedy než žalovaného (jiné účastníky) vyzve k vyjádření, popř. provede přípravu jednání podle , 114b nebo 114c Ani v kontextu vnitrostátního práva tak právní úprava nepředpokládá pro stanovení pravomoci (resp. dalších podmínek řízení) automatické nařízení jednání a dokazování rozhodných skutečností.

3) Zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení, zda je dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů k projednání věci, není svou povahou „dokazováním“ skutečností rozhodných k tomu, aby žalobě bylo vyhověno, nýbrž šetřením podmínek, za kterých řízení vůbec může probíhat. Zjišťování (šetření) toho, zda je dána pravomoc českých soudů, z předložených listin a vyjádření účastníků řízení tedy zásadně nevyžaduje „dokazování při jednání“ a ustanovení o „dokazování“ se při zkoumání (šetření) podmínek řízení prosazuje jen přiměřeně.

K tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod číslem rozh. obč., ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. , či ze dne 24. 11. 2022, sen. zn. , uveřejněné pod číslem rozh. obč.

12. Postup odvolacího soudu, který v souladu s zkoumal, zda je dána mezinárodní příslušnost českých soudů (jakož i ostatní podmínky řízení), přičemž přihlížel i ke skutečnostem, které žádná ze stran výslovně nenamítala, nemůže být v rozporu s již proto, že zmíněné ustanovení se na toto šetření nevztahuje; ve světle citované judikatury mu nelze ničeho vytknout.

13. Obdobně ani druhá dovolací otázka přípustnost dovolání založit nemůže. Smyslem a 2 totiž je poskytnout účastníku řízení možnost doplnit tvrzení o skutečnostech rozhodných pro věc, bez jejichž doplnění by žaloba byla zamítnuta pro neunesení břemene tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. ). Rozhodnutí o námitce nedostatku mezinárodní příslušnosti není rozhodnutím ve věci samé (a nemá za následek ztrátu sporu); nadto odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na neunesení břemene tvrzení dovolatelkou.

14. Tím, zda je ve věci dána mezinárodní příslušnost českých soudů podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis, se odvolací soud zabýval, neboť byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v předchozím kasačním rozhodnutí. Dovolatelku vyzval usnesením ze dne 26. 10. 2023, č. j. -123, aby „doplnila svá tvrzení a označila důkazy“. Za této situace mohla být dovolatelka ve svých očekáváních zklamána, leč nikoli překvapena. Rozhodnutí odvolacího soudu by tak mohlo být „překvapivé“ pouze pro účastníka svých práv nedbalého a na odvolací řízení nepřipraveného (srov. za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2015, sp. zn. , uveřejněné pod číslem rozh. obč., ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. , či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. , anebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. ).

15. A konečně úspěch ve věci pak nemůže dovolatelce přivodit ani její výtka, podle které závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování. Ve vztahu k ní totiž dovolatelka nevymezuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle

16. Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), byla dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu či jeho části [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem rozh. obč., či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. (k významu a smyslu požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání srov. zejména odst. 32 až 35 označeného stanoviska)].

17. Nedostatek vymezení přípustnosti (části) dovolání již nelze odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit ( věta první ), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost (části) dovolání (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč.).

18. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem rozh. obč.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 11. 2024

JUDr. Filip Cileček předseda senátu